Hořký návrat letců RAF: Z hrdinů udělali komunisté zrádce a kriminálníky

Velitel 310. čs. stíhací perutě, štábní kapitán Jiří Hartman popsal i další svoje pocity, když se konečně ocitl nad Prahou:

„Doufám, že jsou tu i moji rodiče. Dovedu si představit, jak se asi cítí – jejich jediný syn se jim vrací po šesti letech. Určitě jsou na mě hrdí. Vracím se domů v čele první a nejslavnější československé stíhací perutě. Srdce mi praská pýchou. Teď jsme nad Ruzyní. Ještě několik málo okamžiků. Dávám rozkaz: ‚Udělat formaci stupňovitě doprava a jdeme na přistání… podvozek ven, klapky ven… dosedáme.‘

Rolujeme se spitfiry do řady naproti místu pro diváky, kteří mávají národními vlajkami. Vypínáme motory, sundaváme letecké kukly a seskakujeme na zem. Konečně doma. Home, sweet home… Ohromný potlesk, nadšené výkřiky.“

„Home, sweet home“ opustil Jiří Hartmann poprvé v roce 1939, krátce po nacistické okupaci. Bylo mu necelých 22 let. Dostal se přes Polsko nejprve do Francie, potom do Británie.

Vrátil se jako hrdina, zkušený bojový letec, který v RAF (Royal Air Force, Královské letectvo) bojoval s nacisty v Bitvě o Británii. A po návratu zažil chvíle slávy, hrdosti, naděje.

A znovu prchal už o tři roky později. Tentokrát před komunisty. Podařilo se mu dostat do Británie a znovu nastoupil k RAF.

Mnozí jeho kolegové dopadli hůř. Přišli o práci. Nebo dokonce na dlouhá léta skončili v komunistických lágrech.

Home, sweet home…

V průběhu války prošlo československým letectvem na 2 422 osob (z toho 2 tisíce Čechů). Válečné ztráty byly vysoké: 529 mrtvých a nezvěstných, 250 zraněných a 52 zajatých.

K 1. srpnu 1945 sloužilo v rámci Královského letectva 1633 československých letců, (číslo zahrnuje piloty i pozemní personál). Do Československa se jich vrátilo 1359. 444 z nich zůstalo v československé armádě.

Část pilotů RAF se z vojenských letounů přesunula k civilní dopravě. Ještě v roce 1950 létalo s letadly ČSA 36 bývalých pilotů RAF. Aerolinie na nich byly zcela závislé – tvořili 53 % jejich tehdejšího leteckého personálu.

Hrdinství, zásluhy a schopnosti ale velice rychle přestávaly hrát rozhodující roli.

Tu ve vztahu k letcům RAF sehráli především dva komunističtí fanatici. Zástupce velitele letectva Josef Hanuš. A šéf Vojenského obranného zpravodajství (OBZ) Bedřich Reicin.

O letcích RAF Josef Hanuš v roce 1946 Bedřichu Reicinovi hlásil: „Politické názory těchto lidí z velké většiny se naprosto nekryjí s programem Národní fronty a košické vlády. Z protokolů sepsaných v posledních dnech při vyšetřování u 1. letecké divize ve Kbelích vysvítá, že při úředním shromáždění byly proneseny názory, že u nás bude pořádek jen zavedením úřední (byrokratické) vlády. S vládou lidu se nesympatizuje. Desítky a už snad stovky našich letců ze Západu odchází zase zpět, buď do Anglie, nebo do holandských služeb. Říkají mezi sebou, že volby rozhodnou, zda-li zde zůstanou; pak odejdou další a to i vyšší důstojníci na Západ. O úctě k SSSR svědčí například ta okolnost, že při osvětových přednáškách veřejně volali po tom, aby už se přestalo mluvit o SSSR, ať se také mluví o Anglii.“

Hanuš také upozorňoval na to, že bývalí letci RAF mezi sebou mluví anglicky a straní se ostatních. Dávají najevo nadřazenost a vytvářejí „uzavřený klub“.

Odvážní, většinou ještě velmi mladí muži, kteří mnohokrát riskovali život, se nehodlají přizpůsobit. Jsou zvyklí bojovat, samostatně se rozhodovat a říkat, co si myslí. V Bitvě o Británii věděli, co mohou očekávat a své protivníky zpravidla nepodcenili.

Tohle ale neznali. Neuměli si to představit. Do značné míry byli bezbranní.

Uzavřený klub.

Určený k likvidaci.

Pokud šlo o veterány RAF, narazil fanatismus komunistických funkcionářů typu Reicina alespoň dočasně na svoje meze. Čistky v armádě i v ČSA musely proběhnout v několika vlnách a část pilotů zůstala. Jednoduše řečeno: pokud nemělo být letectvo zcela paralyzováno, nemohli komunisté vyhodit a zavřít všechny letce RAF najednou.

Připomeňme, že po návratu domů nastoupilo k československé armádě 444 veteránů RAF. Koncem dubna 1948, tedy dva měsíce po převratu, jich bylo vyhozeno 106. V říjnu 1950 jich v armádě zbývalo 96.

A po závěrečné vlně čistek jich zůstalo 13. Přibližně 3 % z původního stavu.

Obdobně komunisté postupovali i v ČSA. Nejprve byli „nespolehliví“ piloti staženi z mezinárodních linek a bylo zakázáno, aby s nimi na palubě letadla letěli jejich rodinní příslušníci. Po „trojúletu“ z roku 1950 – k němu se ještě vrátíme – se perzekuce stupňovala. Postupně byli až na výjimky všichni veteráni RAF nahrazeni novými prověřenými loajálními piloty.

Řada letců RAF na komunistickou zvůli nečekala. Přes 400 z nich se podařilo znovu odejít do exilu. A více než stovka se znovu uplatnila v RAF.

Někteří z nich narazili při plánování útěku na provokatéry. Čekalo je pak mnohaleté věznění v komunistických lágrech. Například bývalý velitel československých letců, generál Karel Janoušek, dostal za pokus o útěk 19 let.

Major Josef Bryks dostal 10 let. V RAF létal od roku 1940. V roce 1941 byl sestřelen a zajat. Čtyřikrát se pokusil o útěk. S těžkými zraněními se dočkal konce války. V roce 1957 zemřel v komunistickém lágru.

Ve vězení skončily desítky veteránů RAF. Další – jako například František Fajtl – prošli „jen“ Tábory nucených prací (TNP).

„Přesný číselný přehled o tom, kolik bývalých příslušníků RAF bylo uvězněno, kolik bylo internováno v TNP, kolik jich bylo ‚jen‘ vyhozeno z práce či jinak existenčně postiženo, dodnes neexistuje,“ říká historik Jiří Rajlich. „V zásadě však můžeme říct, že poúnorovými perzekucemi byli ‚západní‘ letci postiženi jako celek, tedy téměř každý z nich se potýkal s nějakými problémy.“

Byli postiženi jako celek.

Ano, uzavřený klub.

Už 2. dubna 1948 z Československa „uletěli“ dva veteráni RAF Jaroslav Slepica a Josef Jílek. Oba působili jako učitelé létání a při běžném výcvikovém letu na dvou strojích spitfire přeletěli německou hranici a přistáli v britské okupační zóně v Lüneburgu.

Zahájili tak sérii „úletů“.

K prvnímu únosu civilního letadla z Československa došlo jen o několik dnů později, 6. dubna 1948. Organizátorem únosu byl bývalý velitel 311. československé bombardovací perutě, Vladimír Nedvěd. Připojili se k němu další veteráni RAF mezi zaměstnanci ČSA.

Letadlo Dakota DC-3 mělo letět na pravidelné lince Praha–Brno a Brno–Bratislava. Na palubě bylo 26 cestujících, 14 z nich o plánu vědělo. V 17.30 hodin přistálo letadlo na letišti Neubiberg u Mnichova. Tři členové osádky a sedmnáct cestujících požádalo o politický azyl.

K největšímu „úletu“ z Československa došlo 24. března 1950, kdy veteráni RAF zorganizovali únos tří letadel typu Dakota DC-3. Ranní lety z Brna, Ostravy a Bratislavy do Prahy postupně během dopoledne přistály v Německu, v Erdingu u Mnichova.

Díky spolupráci některých zaměstnanců ČSA se na paluby letadel podařilo dostat i několik rodinných příslušníků pilotů. Celkem bylo v letadlech 85 lidí. 27 z nich zůstalo v Německu.

Rudé Právo o únosu napsalo: „Skupinka zrádců z řad bývalých příslušníků britského válečného letectva se domluvila s hrstkou stejných zrádců, bohatě ověnčených prsteny a šperky a nabitými tobolkami, na útěku do ‚země svobody‘, která pro ně začíná za šumavskými horami… Zde, v nové zemi pruhů a hvězd, kde modré a fialové pruhy po úderech pendreků vyskakují na zádech hladových demonstrantů…, sem do této země zavlékla pod hrozbou revolverů skupinka dobrodruhů své kamarády a desítky cestujících tří dopravních letadel.“

Mělo to rychlý spád – obdivovaní hrdinové se postupně proměnili v podezřelé přisluhovače Západu, až to dotáhli na kriminálníky a zrádce.

Hana Fajtlová se snažila vcítit do pocitů svého manžela Františka Fajtla, kterého v roce 1948 uvěznili v Mírově: „Jaký to asi musel být pocit, když ho s ostatními kamarády přivezli antonem na nádvoří věznice a za okny je ‚vítaly‘ tváře německých esesmanů? S nimi tedy budou pod jednou střechou. Byla to potupa, lítost, ponížení, nevděk, vztek.“

17. června 2014 odhalil vnuk Winstona Churchilla na pražském Klárově pomník československým letcům RAF.

Dvoumetrový okřídlený lev na betonovém podstavci je dílem britského výtvarníka Colina Spoffortha. Peníze mezi sebou vybrali Britové žijící v Praze.

Radnice Prahy 1 postupovala podle teze „darovanému koni na zuby nehleď“ – na vytvoření a umístění pomníku nevypsala veřejnou soutěž. Památkáři z pražského magistrátu protestovali a tvrdili, že došlo k porušení zákona. Praha 1 nakonec zaplatila pokutu 150 tisíc korun, ale pomník zůstal.

Řada umělců a publicistů pomník kritizovala jako zcela nepovedený. Architekt Pavel Karous říká: „Bez výběrového řízení, bez nějakého projektu, urbanistického uvažování, šoupne se tam prostě něco, co je darem. Je to tím, že hlavní město Praha nemá dosud žádný koncept, jak toto dělat. Takže přijmou dar, což je mimořádně špatně namodelovaný lev s křídly od sochaře Colina Spoffortha, který tvoří pro shopping mally kýčovité plastiky. V oficiálním prostoru měst se nikde neobjevuje, ale tady ho šoupneme na velmi prestižní prostor. Jestli se z toho stane časem zahrádka těchhle příšerných realizací, možná bychom mohli klidně přitvrdit a opravdu z toho udělat cirkus, aby to dostalo nějakou novou výtvarnou kvalitu.“

Vypadá to, že pomník letcům RAF se opravdu povedl.

Je to úlet.