Zlomový příběh v dějinách otroctví: Masová vražda jako pojistný podvod

Je to ale ještě přízračnější. Přízračnější, než že si posádka britské lodi udělá poradu, dospěje k závěru a pak jde do podpalubí a vyhází 132 černochů včetně žen a dětí do moře, (některé prameny uvádějí, že jich bylo 143).

Nešlo totiž jenom – a možná ani především – o to, že docházela voda. Šlo o pojištění, o peníze. A tady nestačilo „mrtvý černoch – dobrý černoch“. Muselo to být takhle: „zavražděný černoch – dobrý černoch“.

Černí otroci byli totiž podle tehdejšího zákona považováni za „náklad“. A jako náklad si je také mohl majitel lodi pojistit. A platilo pravidlo, že v krizové situaci může kapitán obětovat část nákladu, aby zachránil zbytek. Pak má právo na pojistné za to, co musel obětovat.

Neboli: Kdyby ti černoši třeba zemřeli na palubě žízní, byla by to chyba posádky. Prostě se nedostatečně postarali o náklad. Na pojistné je třeba zapomenout. Ale pokud je nahází do moře, je to v pořádku. Je to nezbytné obětování části nákladu. A majitel má nárok na pojistné, ne?

První otrokářská loď směřující přes Atlantik vyplula od břehů západní Afriky v roce 1526. Byla to portugalská loď a vezla unesené černochy do Brazílie. Brzy se přidaly další evropské velmoci – Británie, Francie, Holandsko, Španělsko nebo Dánsko.

Odhady se různí a z povahy věci nemohou být přesné. Kdo by přesně evidoval, kolik černochů bylo uneseno, natož pak to, kolik jich cestou zemřelo. Nicméně historici se kloní k tomu, že během čtyř staletí bylo z Afriky uneseno kolem 12 milionů černochů. Přes dva miliony jich cestou zemřely.

Jak už bylo řečeno, otroci na lodích pochopitelně necestovali jako lidé. Byl to „náklad“. A „náklad“ bylo třeba převézt co nejrychleji a nejefektivněji. Neboli co nejvíce nákladu s co nejmenšími výdaji a s co nejmenšími ztrátami. Tedy aby mnoho nákladu nezemřelo. Aby byl náklad v cílové stanici práceschopný. Nepráceschopný náklad byl na místě určení likvidován. Připomíná to moderní heslo „Arbeit macht frei“.

Otrokářská loď Zong vyplula z dnešní Ghany 18. srpna 1781. Její majitelé z Liverpoolu si potrpěli na efektivnost. Loď převážela 442 otroků, což bylo více než dvojnásobek běžného zatížení lodi nákladem.

Pomalá přetížená loď navíc neměla dobré velení. Pokud měla vůbec jaké velení. Kapitán byl nemocný a kdo ho zastupoval, není podle historiků jasné. Každopádně udělala posádka chybu a minula Jamajku, kde měla přistát. Námořníci začínali být nervózní. Snad docházela i voda, i když i na to se názory různí. Podle některých historiků nebyl nedostatek vody bezprostřední příčinou masakru, protože přišel déšť a posádka nachytala dostatečnou zásobu vody do sudů.

29. listopadu se námořníci poradili, co dělat. A dospěli k závěru, že je třeba zbavit se části nákladu. Do moře hodili 54 žen a dětí. A v následujících dnech pokračovali.

Masakr na Zongu by se nikdy nestal důležitým přelomem v boji proti otrokářství, pokud by nedospěl k soudu. Skoro nikdo by si nevšiml, že někde v Atlantiku zemřelo pár desítek otroků. Umíraly jich tam desítky tisíc. Jenže přísně ekonomicky uvažující majitelé lodi vznesli nárok na vyplacení pojistného za zničený náklad. A pojišťovna odmítla peníze zaplatit.

Soud je velice cennou ukázkou dobového myšlení. Majitelé lodi detailně popisují, co se na palubě Zongu stalo. Poctivě dokládají svůj nárok na pojistné. Ani v nejmenším se neobávají, že by jim hrozil trest za masovou vraždu. A také nehrozil. A soud uznal i jejich nárok na peníze od pojišťovny.

Naprosto absurdní požadavek na proplacení masové vraždy se ale zároveň stal „světlem na konci tunelu“. Signálem toho, že britská a později celá západní společnost se může postupně stát „právním státem“ a bojovat s rasismem a předsudky.

Případ totiž vyvolal velkou pozornost veřejnosti a médií. Lidé už trochu víc začali přemýšlet o tom, jestli je správné vyhodit černošské děti do moře. Jestli to byl opravdu jenom náklad. A jestli by soud opravdu měl rozhodovat jenom o vyplacení pojistného.

Bojovníci proti otroctví chtěli, aby byli v novém procesu kapitán a posádka obviněni z vraždy. K žádnému odvolacímu soudu pravděpodobně nedošlo, nejsou k tomu jasné doklady. Jisté je, že nikdo z posádky Zongu nebyl potrestán. Ale ani pojistné nakonec majitelé lodi nedostali.

Snad první krok. Náznak zlomu. Černoši jsou stále ještě náklad. A i v následujícím století jich desítky tisíc budou na moři umírat. Ale čím dál tím větší části společnosti to začíná připadat nepřijatelné. A tak bude i čím dál tím obtížnější na tom vydělávat.

Světlo na konci tunelu.

Jedním ze symbolů zlomu se stal Olaudah Equiano. V roce 1789 vydal v Londýně svůj životopis Zajímavé vyprávění o životě Olauda Equiana. Equiano založil nový literární žánr – román o otroctví, o životě otroků. Žánr, který výrazně přispěl ke zrušení otrokářství.

Jeho kniha se stala bestsellerem a už v roce 1792 byla vydána například ve Spojených státech, Rusku nebo Německu.

Equiano se podle svého vyprávění narodil v dnešní Nigérii v bohaté rodině. Když mu bylo asi 11, unesli ho i se sestrou otrokáři. Následoval dlouhý několikaměsíční pochod k pobřeží Atlantiku. Pak plavba na Barbados. Equiano popisuje, jak se spolu s ostatními unesenými černochy ocitl ve světě, kterému vůbec nerozuměl, který neznal, kterého se bál. Běloši, velké lodě, špína…

Nakonec byl Equiano prodán do severoamerické kolonie Virginie. A měl velké štěstí. Koupil si ho poručík britského námořnictva. A život sluhy na lodi byl v mnohém přijatelnější než práce někde na bavlníkové plantáži. Poručík nicméně Equiana po několika letech prodal a ten se nakonec ocitl na ostrově Montserat v Karibiku.

Nový pán poznal, že Equiano má obchodní talent, zapojil ho do svého podnikání, nechal ho vydělávat peníze. A nakonec mu v roce 1766 dovolil, aby se z otroctví vykoupil.

Poté, co Equiano přicestoval do Londýna, spojil se s aktivisty, kteří bojovali za zrušení otroctví. Ještě nedávno byl zboží a náklad. Najednou ho poslouchali a brali vážně bílí vzdělanci, jako třeba jedna z nejvýraznějších postav abolicionistického hnutí Granville Sharp.

A pak se dokonce stal slavným spisovatelem. Byl to zlom. Z firmy zaměřené na převoz živého nákladu přes oceán se pomalu, velmi pomalu začala stávat multikulturní společnost.

Trvalo to ještě dlouho. Ani Odaulah Equiano, ani Granville Sharp se nedožili vyhlášení Slavery Abolition Act neboli zákona, kterým v roce 1833 britský parlament v podstatě zrušil otroctví. Obchod s otroky a vlastnictví otroků se na území Britského impéria staly nezákonnými s výjimkou teritorií ve vlastnictví Východoindické společnosti, což byly dnešní Srí Lanka a Svatá Helena.

A samozřejmě to ještě ani zdaleka nebyl konec. Ve Spojených státech se ještě dalších více než 30 let obchodovalo s otroky ve velkém. A ještě skoro dalších sto let nesměli potomci otroků do autobusu nastupovat stejnými dveřmi jako bílí páni. A museli je pustit sednout.

Něco z toho působí jako dávná historie nějakého zvláštního, už zapomenutého světa. Něco tu bylo ještě docela nedávno. A jak je to tedy s masakrem na Zongu? Byli to prostě lidé z jiné doby a nemá smysl je posuzovat podle dnešních kritérií? Dopadlo to dobře, většina lidí dnes už považuje černochy za plnoprávné lidské bytosti. Tehdy platila jiná pravidla, jiné zákony…

Podstatná otázka při přemýšlení o dějinách je, kdy končí ta „jiná doba“? A kdy začíná ta „naše“? Zong, to už je skoro 250 let. Ale zrušení otroctví v Británii – to už je jenom 190 let. Shodou okolností to bylo 100 let před nástupem Adolfa Hitlera k moci.

Je možné, že pokud tu za sto let ještě budou nějaké příští generace, řeknou si, že holocaust byla prostě jen „jiná doba“?