Rozplétáme klubko mýtů kolem Jacka Rozparovače, mimořádně krutého zabijáka žen

Jack Rozparovač (Jack the Ripper). Mimořádně krutý vrah. Zabil 3, možná 5, ale možná i 11 žen. Některé z nich zohavil, rozřezal, vyjmul jejich vnitřnosti…

Legenda, která žije vlastním životem už přes 130 let. Nedopadený sériový vrah, v dobovém tisku zobrazovaný téměř jako nadpřirozená bytost. A také jako cizinec. Jako Žid. Jako někdo, kdo nepatří do „morální anglické společnosti“.

„Londýn žije v těchto dnech v mimořádné hrůze,“ psal deník The Star. „Neznámý zvrhlík, napůl člověk, napůl zvíře, denně uspokojuje svůj vražedný instinkt.“

Stín, který se vynořil na pozadí chudého londýnského předměstí Whitechapel. Na pozadí úzkých špinavých ulic plných prostitutek, bezdomovců a zločinců. Plných rezignace a beznaděje.

Symbol, který už dávno vypovídá víc o moderní společnosti než o vyšetřování jedné série vražd. O fascinaci hrůzou. O manipulaci médii, politiky a davem.

O pýše, s níž se amatérští historici snaží vybádat nová překvapivá zjištění ze života vraha. Každý má šanci! Téměř nic se totiž o Jacku Rozparovači neví jistě.

O podnikavosti, s níž londýnské cestovní kanceláře vodí turisty po místech jednotlivých vražd a nabízejí jim občerstvení nikoli v restauraci Fisch and Chips, nýbrž Fish and Chiper. Po vzoru Jack the Ripper.

O zarážející neúctě k obětem, které jsou ve stínu vrahovy slávy většinou jen zohavenými mrtvými těly.

Brick Lane je v současnosti populární londýnská ulice. Proslulé restaurace indické kuchyně sem lákají davy turistů. A přidávají se i noční kluby, módní butiky, graffiti, včetně těch od Banksyho. Kosmopolitní živá ulice, z níž je mezi domy vidět nedaleká „Okurka“, mrakodrap symbolizující moderní proměnu Londýna.

Když tudy 3. dubna 1888 nad ránem procházela Emma Smithová, byla to nebezpečná špinavá část přelidněného chudého okraje Londýna.

Ve druhé polovině 19. století se Londýnem každou noc potulovaly desítky tisíc lidí, kteří nevěděli, kde budou spát. Jen na dnešním luxusním Trafalgar Square pravidelně spávalo 200 až 600 lidí.

Obrazem: Londýnské ulice jen pár let před érou Jacka Rozparovače

A nejhorší to bylo ve Whitechapelu. Součásti východního Londýna, dělnického East Endu ohraničeného londýnskými doky, který připomínal chudinské ghetto.

„Čím více jsme pronikali do Whitechapelu, tím více naše srdce usedalo,“ vzpomínal židovský herec Jacob Adler. „Byl to Londýn? Nikdy, ani v Rusku, ani v nejhorších slumech v New Yorku jsme neviděli tolik bídy jako v Londýně 80. let.“

Adler patřil k Židům prchajícím z Ruska a dalších zemí před pogromy. Do Londýna mířilo také mnoho Irů. A z mnohých z nich se stali bezdomovci ve Whitechapelu. Centru londýnského zločinu a prostituce.

Policie odhadovala, že ve čtvrti tehdy působilo 1 200 prostitutek a bylo tu 62 nevěstinců. Mnoho jiné zábavy tu nebylo – ještě „sloní muž“, Joseph Merrick, který se nechal vystavovat v obchodě na Whitechapel Road.

I Emma Smithová byla prostitutka a alkoholička. Nikdo toho o ní příliš nevěděl. Jen její bytná a spolubydlící mohly vypovědět, že na ulici zažila už víc útoků. Že se často vracela zbitá. Jednou ji prý někdo vyhodil z okna.

A když se napila, chovala se jako nepříčetná.

Běžný život prostitutky ve Whitechapelu.

Běžný život ve Whitechapelu.

Emma Smithová byla první z obětí zařazených mezi tzv. „vraždy ve Whitchapelu“. 11 vražd se odehrálo mezi 3. dubnem 1888 a 13. únorem 1891.

Neznámý pachatel, nebo spíš pachatelé zavraždili 11 žen a jejich těla zohavili. Jedné ze zavražděných žen vrah vyjmul dělohu. Jiné oběti z těla vyříznul dělohu a ledvinu. A další vyříznul některé vnitřní orgány a ponechal je na místě vedle mrtvého těla. Srdce odnesl.

Vyšetřovatelé i pozdější historici a kriminologové se většinově přiklánějí k názoru, že vrah označovaný jako „Jack Rozparovač“ má na svědomí pět z těchto vražd.

Není to jisté. Na rozdíl od skutečnosti, že žádný z pachatelů těchto vražd nebyl dopaden a odsouzen.

Londýnští detektivové vyslýchali 2 tisíce lidí, 300 z nich vyšetřovali jako podezřelé, 80 podezřelých dočasně zadrželi. Speciální pozornost věnovali místním lékařů, chirurgům a řezníkům. Zohavení těl je vedlo k podezření, že vrah může být profesionál se znalostí anatomie. Nebo techniky zpracování masa.

Detektivové nakonec neprokázali nic. Zbyla jen podezření. Některá senzační, podporující prodej novin – vrahem měl být člen královské rodiny. Jiná dobově běžná – byl to Žid.

Nic se neprokázalo. Zbyla legenda.

„Jasně se tehdy ukázalo, že vražda je lukrativní záležitost, a téměř všechny noviny, autoři a levné ‚krváky‘ chtěli svůj podíl na zisku,“ konstatuje historička Erin Thompson.

„Odporná zlovolnost, smrtící lstivost, neukojitelná žízeň po krvi – to vše jsou znaky šílených vražd,“ psal The Star, nejprodávanější londýnský večerník, který během „kauzy Jack Rozparovač“ znásobil svůj denní prodej a dostal se na 300 tisíc prodaných výtisků.

Reportáž měla kvalitu moderního bulváru – kombinovala senzaci, hrůzu, populistickou politickou kritiku a vypjaté emoce. Text pokračoval: „Stvoření podobné démonu se plíží londýnskými ulicemi a vyhlíží další oběť, je prostě opilý krví a dostane další dávku. Otázka zní: Co mohou Londýňané dělat?“

The Star konstatuje, že policie je neschopná, potřebuje zásadní reformu a že obyvatelé Londýna se musí postarat o sebe sami – musí vytvořit vlastní dobrovolný sbor a hlídkovat v ulicích.

A po politické vsuvce přechází opět k osobnímu tónu. Sleduje známou poslední oběti. Když vycházela z brány márnice, kde ji identifikovala, hořce plakala a mezi vzlyky ze sebe vyrazila: „Já jsem ji znala. Políbila jsem ji na její ubohou chladnou tvář.“

Ale nešlo jen o média. Pro úspěch legendy o Jacku Rozparovačovi byly v tehdejším Londýně až neuvěřitelně příznivé podmínky.

Klaustorofobická atmosféra temných krypt a chladných opuštěných budov prosycená pocitem, že někdo je vám v patách. Někdo, proti komu nemáte šanci. Duch, neznámá síla, démon…

„Gotický román“ byl dokonalou myšlenkovou a emoční krajinou pro vznik legendy o Jacku Rozparovači. Zakladatelem žánru byl Horace Walpole v polovině 18. století. A 19. století přináší vrcholná díla, populární dodnes – Frankenstein, Dr. Jekyll a pan Hyde nebo Drakula.

Napůl člověk, napůl stvůra prahnoucí po lidské krvi a utrpení. Takový byl i populární obraz vraha z Whitechapelu.

Gotický román přetékal z „velké“ literatury do roviny nejlevnějších „krváků“ na pokračování. A v poslední třetině 19. století se mu dařilo i proto, že stále víc dělníků a lidí na okraji společnosti začalo být gramotných.

To stálo i za úspěchem senzacechtivých novin, předchůdců moderního bulváru.

Ostatně, angličtina má pro bulvární senzacechtivou novinařinu termín „tabloid journalism“. A slovo „tabloid“ původně označovalo tabletu, která se dala snadno spolknout. Později tedy zprávy a reportáže, které se dají snadno „spolknout“. A přinesou úlevu.

Úlevu od bezvýchodné každodennosti. Vzrušení, vytržení, napětí. Možnost zařazení do té „správné“ společenské skupiny.

Je to paradox, lidé, které společnost odvrhla na okraj, se nyní alespoň zdánlivě vracejí s pocitem, že jsou víc než cizinci, přistěhovalci, Židé. Že patří do té velké skupiny, kterou ohrožují temné síly. A že v tomto ohrožení jsou si všichni rovni.

A pak jsou tu ještě reformátoři, levicoví i konzervativní, poukazující z různých úhlů pohledu na to, že situace ve Whitechapelu je neúnosná a je nezbytné ji změnit. A všem se hodí Jack Rozparovač jako symbol, kam až situace může dojít.

Po ztemnělých zašlých ulicích Whitechapelu se plíží krvelačný stín. A všichni chtějí mít svůj podíl.

„Příliš dlouho převažuje představa, že ty ženy byly stejné. Bezejmenné, bez tváře, jen masa otrhaných, nechutných lidí, které od sebe nelze rozeznat,“ říká historička Hallie Rubenholdová, autorka knihy The Five o obětech vraha Jacka Rozparovače.

Hallie Rubenhold pokračuje: „Ale ony takové nebyly. Jen skončily na stejném místě.“

Mary Ann Nicholsová, Annie Chapmanová, Elizabeth Strideová, Catherine Eddowesová a Mary Jane Kellyová. Pět žen, pět obětí, o nichž si většina historiků myslí, že je zabil jeden vrah, Jack Rozparovač.

Pět žen, o kterých dobová i pozdější média psala jako o prostitutkách, ztroskotaných existencích. „Média naznačovala, že ty ženy si o to říkaly,“ připomíná Rubenholdová. „Byly to špatné ženy, samotné v noci na ulici. Byly vykořeněné. Nebyly těmi správnými domácími anděly. Nebyly součástí rodiny. Zasloužily trest.“

I taková byla – a je – podoba legendy o Jacku Rozparovači. A možnost vymezit se proti těm „špatným“ a vřadit se zpět do „morální společnosti“.

Rubenholdová ve své knize dokládá, že minimálně u tří obětí – Nicholsové, Chapmanové a Eddowesové – neexistují důkazy o tom, že by se živily jako prostitutky. Byly chudé, byly bez domova, spaly na ulici.

„Vrah si nevybíral prostitutky,“ tvrdí Rubenholdová. „Ale ženy, o které se nikdo nestaral a které nikdo nebude postrádat.“

To, co měly oběti společné, nebyla prostituce.

Byla to tragédie.