Zapomenutý výbuch muničky: V Bolevci zabil přes 200 lidí, byla to nebývalá hrůza

Hrůzostrašná válka trvala už třetím rokem. Ale takové scény obyvatelé Plzně a blízkého okolí ještě nezažili. Začalo to ohlušujícím výbuchem, po kterém následovaly další. Mezi lidmi zavládla panika. Bombardují nás? Dorazila sem fronta?

Tisíce okenních tabulek v Plzni se roztříštily, fasády praskaly. Nad šest kilometrů vzdáleným Bolevcem začal stoupat mohutný, desítky metrů vysoký černý oblak dýmu. A potom přišlo to nejděsivější. Jakoby opravdu k Plzni dorazila fronta. Desítky a desítky vyděšených, zraněných, zkrvavených, rozedraných lidí, kteří se snažili utéct do bezpečí.

25. května vybuchla muniční továrna Škodových závodů v Bolevci. Zemřelo více než dvě stě lidí. Stovky lidí utrpěly těžká zranění.

V roce 1869 odkoupil Emil Škoda od hraběte Valdštejna jeho strojírenskou firmu v Plzni. V následujících desetiletích se Škodovy závody profilovaly především jako zbrojovka a staly se jednou z největších firem v Rakousku-Uhersku. Význam továrny samozřejmě ještě stoupl se začátkem války.

Rakousko a Německo věřily v rychlé vítězství, místo toho začala dlouhá „opotřebovávací“ válka. Byly zapotřebí další zbraně, další munice.

Už v roce 1914 tak začala Škoda stavět novou muniční továrnu v Bolevci vzdáleném od Plzně přibližně šest kilometrů. Projekt se od počátku potýkal s improvizací, spěchem, nedostatkem kvalifikovaných a spolehlivých zaměstnanců.

56 budov muniční továrny vyrostlo na menší ploše, než by odpovídalo bezpečnostním předpisům. Budovy byly příliš blízko u sebe, nebylo možno mezi nimi postavit bezpečnostní valy. Skladiště byla přeplněna výbušninami i hotovou municí. Z vlečky nestačily odjíždět plně naložené vagony.

Za mírových podmínek by úřady provoz takové továrny s největší pravděpodobností okamžitě zastavily. Ale byla válka.

Podobné improvizace se týkaly i získávání spolehlivých zaměstnanců. Bylo to téměř nemožné, protože bojeschopní muži směřovali na frontu. Podnik převzala vojenská správa a doplňovala zaměstnance, jak se dalo. Někteří specialisté dostali výjimku a mohli se vrátit z fronty. A do závodu proudily také ženy a děti z okolních vesnic.ranci z Německa i Maďarska.

Atmosféra v továrně byla hektická. Vojenská správa byla posedlá představou sabotáže nebo stávky, která by narušila plynulý provoz továrny. Pracovní doba se prodloužila na 11 hodin, každé porušení předpisů bylo tvrdě trestáno – pokutami i fyzickými tresty.

Za těžké prohřešky přicházel speciální trest: Potrestaný dělník visel po určitou dobu nad zemí na svázaných rukou.

Byla jen otázka času, kdy se něco stane.

Zápis v kronice plzeňského františkánského kláštera:

„Udál se hrozný výbuch v Bolevecké prachárně-Škodovce. Výbuchů vlastně celá řada, z nichž hlavně tři byly velké. Nejhrozivější byl třetí, po něm bylo takové zděšení, že lidé se v Plzni V. stěhovali do polí za náš klášter. Ke stěhování pobídla i zpráva, kterou dostali železniční zřízenci, že dojde-li ještě k výbuchu ekrasitového skladiště, že se všechny nové domy sesypou. Díky Bohu, výbuchu tomu zabráněno. Panika byla beztoho velká, utíkající z bytů nechávali vše v bytech – jen holé životy hleděli si zachránit. Mrtvých bylo asi 600 (šest set), dle jiné zprávy 1300 (třináct set), dle jiných dokonce několik tisíc. Neví se! Následky explose byly hrozné, mimo sta mrtvých je spousta raněných, mnoho úplných mrzáků, mnoho osob, které byly svědkem hrůzy, sešílelo.“

V počtu obětí kronikář značně přehání. Ale popis paniky je realistický. Přispěla k tomu i válečná propaganda, která zdůrazňovala kvalitu a sílu bolevecké munice. A lidé z okolí muničky dobře věděli, jak to tam s uskladněním výbušnin vypadá.

Co přesně bylo příčinou výbuchu, se zjistit nepodařilo. Neopatrná manipulace s výbušninou? Vadná mina? Sílu exploze každopádně umocnilo improvizované uskladnění výbušnin.

První výbuch muniční továrnou otřásl krátce po půl druhé odpoledne. Došlo k němu v baráku číslo 10, kde se do min vkládaly zapalovače. Ze stovky dělníků v této hale přežili pouze čtyři.

K nejsilnějšímu výbuchu došlo krátce před třetí, kdy explodovalo skladiště trhavin. Menší výbuchy se ale ozývaly až do druhého dne, jak oheň zapaloval nevybuchlou munici vrženou do širokého okolí.

V továrně bylo přes tři tisíce lidí. A snažili se zachránit. Hlavní brána byla zavřená, celý objekt byl obehnán ostnatých drátem. Lidé házeli na plot oblečení, aby přes něj mohli přelézt. A pak utíkali.

Vyděšení, zranění, zkrvavení, dezorientovaní. Do Plzně dorazila válka.

Hrozivá scenérie. Všechny budovy muničky hoří. Tlaková vlna a oheň zničily i blízký les. Místo je zahaleno dusivým dýmem. Odevšad se ozývají exploze. Slyšet je nářek raněných. Zpočátku se záchranáři k raněným nemohli dostat, riziko bylo příliš vysoké, situace příliš nepřehledná.

Postupně ale vynesli ze zničené továrny a jejího okolí několik stovek zraněných lidí. Jedním z prvních, kdo se snažil zraněným pomáhat byl i později proslulý pražský kriminalista, předobraz filmového rady Vacátka, Josef Vaňásek. V roce 1917 sloužil v Plzni a při záchraně zraněných prokázal mimořádnou odvahu.

Zdravotníci zřídili několik improvizovaných ošetřoven, kde pomohli přibližně tisícovce lidí. Mnohá zranění byla velmi těžká: Lidé měli utržené ruce, utržené nohy, byli slepí, těžce popálení…

Těla obětí byla ve 143 rakvích uložena do hromadného hrobu na boleveckém hřbitově. Oběti nebylo možné většinou identifikovat. Zbyly z nich jen kusy těl. V některých rakvích ležely ostatky několika lidí. Nebylo, jak je odlišit.

Historici odhadují, že po výbuchu zemřelo přímo v továrně 195 lidí. Další zemřeli během záchranných prací. Přesný počet obětí nelze určit. Všechny písemné dokumenty, včetně seznamu dělníků shořely.

Rakouské úřady se snažily katastrofu ututlat. V tisku se zpočátku neobjevily žádné zprávy. Posléze úřady přiznaly 13 obětí. V konfrontaci s těmi rakvemi a hromadným hrobem to ovšem byla jen krátkodechá trapná lež.

3. března 2017 nalezl hledač pokladů s detektorem kovu dělostřelecký granát ráže 105 milimetrů. Na svůj objev upozornil policii. Rozumná reakce – funkční granát ležel totiž jen asi 15 metrů od skladu firmy Čepro. Tedy skladu s ohromnými zásobami paliv.

Dělostřelecký granát by mohl po explozi ohrozit okolí v okruhu 150 metrů. Neohrozil, policejní pyrotechnik ho vyprostil z kořenů stromu a odvezl k likvidaci.

Policisté se domnívají, že šlo o granát, který do lesa vymrštil výbuch bolevecké muniční továrny v roce 1917. Pravděpodobně v okolí bývalé muničky leží takových granátů ještě víc.