Zapomenutý horor v amerických dějinách: Masové vraždy indiánů kvůli ropě

„Jsi indián, Denny. Je mi to tak líto.“ Matka Dennise McAuliffa se konečně odhodlala odhalit mu jeho původ. Dlouho si myslel, že je prostě Ir. A nevěděl toho podstatně víc. Nevěděl, že jeho indiánská krev patří národu Osedžů. A nevěděl, že jeho babička nespáchala sebevraždu.

Dennis McAuliffe byl jedním z prvních, kdo děsivou historii vražd připomenul. Po desítkách let totálního zapomnění. V roce 1994 vydal knihu The Death of Sybil Bolton. American History (Smrt Sybil Bolton. Americká historie). McAuliffe na knize pracoval jako reportér listu The Washington Post. A především jako vnuk Sybil Bolton.

A odhaloval věci, které mu „byly mnohem víc líto“, než že je částečně indián. Sybil Bolton byla zavražděna. A vrahem byl pravděpodobně její manžel. Běloch. Dennyho děda.

Sybil Bolton byla jednou z nejméně 60 obětí teroru, který rozpoutali bílí sousedé Osedžů v upřímném přesvědčení, že indiáni nemají na bohatství právo. Rozhodně ne větší právo než běloši.

Temnou a na první pohled jen těžko uvěřitelnou kapitolu amerických dějin připomíná film Martina Scorseseho Zabijáci rozkvetlého měsíce, který do kin vstoupil minulý týden. Stojí ale za to si ten příběh připomenout podrobněji než jen prostřednictvím recenze filmu.

Osedžové obývali zřejmě už od 7. století před naším letopočtem údolí řek Ohio a Mississippi. V 17. století pod tlakem jiných indiánských kmenů přesídlili dále na západ, do blízkosti soutoku Mississippi a Missouri. A na začátku 19. století se v tomto regionu stali dominantní silou. Hlavním zdrojem jejich obživy byl lov bizonů.

Byla to ale také doba, kdy o jejich půdu začali usilovat Američané. Kontakt s bělochy nejprve Osedžům přinesl epidemii neštovic. Zemřelo jich podle odhadů až 2000, tedy víc než třetina. A po neštovicích přišli běloši s nároky na indiánskou půdu.

V roce 1808 podepsali představitelé Osedžů dohodu se Spojenými státy. Vzdali se v jejich prospěch více než 212 tisíc kilometrů čtverečních svého území (pro rychlou představu: je to jen o něco méně než trojnásobek rozlohy Česka). Za to jim vláda Spojených států měla zaručit ochranu před nepřátelskými indiánskými kmeny. A pomoc při rozvoji zemědělství, které by bylo méně závislé na lovu bizonů.

Byl to ale jenom začátek vytlačování Osedžů z jejich původní země. Následovaly další „smlouvy“ s vládou Spojených států a další epidemie neštovic. Během americké občanské války se Osedžové ocitli na hranici mezi Unií a Konfederací. Zůstali neutrální. A vojáci z obou stran drancovali jejich území, kradli jim jídlo a koně. Osedžové byli ohroženi nejenom válkou, ale i hladomorem.

Po konci války americký Kongres v roce 1870 rozhodl, že Osedžové musí prodat zbytek své půdy a přesídlit do rezervace na území dnešní Oklahomy. „A tehdy před svoje lidi předstoupil náčelník a řekl jim: Ano, půjdeme tam. Půda je tam kamenitá a neúrodná. Běloši nebudou mít zájem tam hospodařit a konečně nás nechají na pokoji,“ říká novinář a spisovatel David Grann. Zní to jako anekdota. Ale David Grann patří k největším znalcům dějin Osedžů. Právě podle jeho knihy natočil Martin Scorsese svůj film.

Ano, Osedžové koupili tu kamenitou neúrodnou půdu. A v roce 1897 tam byla objevena bohatá ložiska ropy.

Osedžové jako jeden z mála amerických indiánských kmenů svoji novou „vlast“ opravdu koupili. Chtěli si důkladně vybrat něco pro bělochy tak odpudivého, aby mohli v klidu žít. Nevyšlo to.

Vláda Spojených států s Osedži podepsala další smlouvu. Tentokrát se zdálo, že pozice se alespoň částečně obracejí. Zjednodušeně: Osedžové Spojeným státům prodali práva na těžbu a prodej ropy na svém území. Jen v roce 1923 takto získali 30 milionů dolarů, což je ekvivalent více než 400 milionů dolarů v současnosti.

Smlouva platila pro 2228 tehdy registrovaných příslušníků kmene. A práva na kompenzaci za poskytnutí půdy pro těžbu byla individuální. Platby nezískával kmen jako celek, ale jednotliví vlastníci půdy. Práva tedy přecházela i na jejich dědice. Nakolik je to smrtelná past, si zpočátku nikdo neuvědomoval.

Všechno totiž nejdříve vypadalo skvěle. Neuvěřitelně. Osedžové si prostě začali užívat bohatství, které jim přinesla jejich neúrodná půda. A běloši přihlíželi. Záviděli. A plánovali, jak to zastavit.

Osedžové bydleli ve velkých luxusních domech. A jezdili v luxusních autech, která pochopitelně řídil najatý šofér. Na některých autech byly místo poznávacích značek iniciály majitelů – z pravého zlata. Některé osedžské ženy nosily boty z lakované kůže zdobené diamanty. Utrácely tisíce dolarů za každodenní nákupy. Nejhorší ale bylo, že Osedžové měli sluhy a pomocníky v domácnosti. A že mnozí z nich byli běloši.

Ale pozor, Osedžové se nevyžívali jen v okázalém konzumu. Posílali své děti do prestižních škol. A nové školy stavěli.

Sybil Bolton, babička Dennise McAuliffa, může být příkladem. Byla zavražděna, když jí bylo 21. Moc toho stihnout nemohla, ale milovala hudbu, hrála na harfu a studovala v Itálii. A začala studovat na univerzitě v Kansas City.

Do hrobu ji uložili v jejím hermelínovém plášti. Do té neúrodné půdy. Mezi kameny. A ropu. Do půdy, která byla zdrojem závisti a pohrdání. A příčinou vraždy.

Byly dvě cesty, jak těm zbohatlickým indiánům ukázat, že takhle civilizovaný svět nefunguje. O první se postarala federální vláda, respektive Kongres. Volení zástupci rozhodli, že indiáni nejsou kompetentní, aby se starali o tak velké příjmy. Musí mít své bílé „ochránce“, správce majetku. „Správu“ a „ochranu“ převzala místní elita, podnikatelé, právníci, bankéři… A dovedete si představit: Byla to přímo dálnice pro rozkrádání majetku Osedžů.

A za druhé tu byla ta původní smlouva – práva na platby za ropu přecházejí na dědice. Takže vcelku jasný plán: Bílý muž si vezme osedžskou rentiérku a pak ji zavraždí a vyvraždí i všechny její příbuzné. Sibyl poznala svého manžela na univerzitě v Kansas City.

Je třeba to vidět v historickém kontextu. Byl rok 1921. Boj o dobytí Divokého západu, boj o hranici mezi civilizací a „divochy“ skončil teprve nedávno. Indiáni byli poražení, asimilovaní, nebo prostě zavření v rezervacích. Už neměli být nebezpeční a neměli být na obtíž. Ale rozhodně je většina společnosti tehdy nebrala jako nějaké rovnocenné partnery. Byli to částečně zkrocení divoši.

A náhle? Opět okupují „naši“ americkou půdu a mají z toho obří zisky. Jako když v minulosti lovili „naše“ bizony. Ten boj zjevně neskončil. Je třeba pokračovat. A že by se nějak dramaticky měnily prostředky?

Jako první zmizela Anna Brown. Po týdnu pátrání bylo její tělo nalezeno s průstřelem hlavy pohozené v rokli. Bylo to 27. května 1921. Podezřelý byl její přítel, běloch Bryan Burkhart. Taková podezření ale neměla velkou váhu. Kdo by se staral o nějakou mrtvou indiánku.

A pak těch mrtvých indiánů byly ještě desítky.

Osedžové končili s průstřelem hlavy jako Anna Brown. Nebo se napili whisky ochucené trochou strychninu. Umírali dokonce i po teroristických útocích – bomba nastražená v domě, všichni obyvatelé – neboli dědicové – mrtví.

Dennis McAuliffe zjistil, že vraždu bohatého indiána si tehdy bylo možné objednat za 500 dolarů a ojetý automobil. Ale především: Ty vraždy dlouho nikoho, kromě samotných indiánů, příliš nevzrušovaly. Přesněji: Nikdo neměl zájem je vyšetřovat.

„Tehdy ve Spojených státech ještě ve velké míře panovalo bezpráví. A zejména v tomto regionu, který ještě žil tradicí Divokého západu a bojem o ‚hranici‘,“ vysvětluje David Grann. „Pro mocné a bohaté bylo velmi snadné koupit si ‚zákon‘.“

Osedžové byli bezmocní. I ti, kteří chtěli bojovat, chtěli, aby teror skončil a vraždy byly vyšetřeny, nevěděli, na koho se obrátit. Nevěděli, kdo není zkorumpovaný. Kdo není spoluviník. Netušili, kdo má šanci uspět v boji s bílou mafií.

Obrátili se na Barneye McBrida. Byl to místní podnikatel, přítel Osedžů. Věřili mu. Požádali ho, aby jel do Washingtonu a informoval federální politiky. Barney jel. Už se ale nevrátil. Ve Washingtonu ho neznámí pachatelé unesli. Jeho tělo bylo nalezeno druhý den – bez šatů, s roztříštěnou hlavou a s více než dvaceti bodnými ranami. Varování.

Ne všichni se nechali zastrašit. Byl tu ještě místní advokát W.W. Vaughn. Měl deset dětí a měl pověst počestného zásadového muže. Vydal se do Oklahoma City za osedžským mužem, který tam umíral na otravu. Mluvil s ním, získal jeho svědectví. A zavolal místnímu šerifovi, že má dostatek důkazů proti vrahovi. Domů už nedojel.

Někdo ho vyhodil z jedoucího vlaku. Měl zlomený vaz. Byl nahý. Ještě někdo tomu varování nerozumí?

Nakonec se případu ujala FBI (Federal Bureau of Investigation). Ještě se ani nejmenovala FBI a ani zdaleka nepřipomínala mocnou a profesionální agenturu z pozdějších desetiletí. Byl to její první velký případ. Byl to pro ni bod zlomu. Z bizarní party agentů, často s kriminální minulostí, začala růst profesionální vyšetřovací služba.

Mladý, teprve devětadvacetiletý ředitel agentury J. Edgar Hoover nejprve na vyšetřování nasadil kriminálníka Blackie Thompsona. Doufal, že dokáže proniknout do zločineckého prostředí a získá informace. Nevyšlo to. Thompson místo toho vyloupil banku a zabil policistu.

Druhý pokus byl lepší. Hoover angažoval zkušeného kovboje a „muže práva“ Toma Whitea. White se narodil v době, kdy ještě trval boj o „hranici“ mezi „civilizací“ a „divochy“. Jeho otec byl šerif a Tom jako dítě vnímal, že zákon se musí často prosazovat střelbou. Nebál se. Ale byl to zároveň ambiciózní chlapík. Chtěl se učit nové metody vyšetřování. A nevadilo mu chodit v obleku a s kravatou.

White sestavil tým skrytých vyšetřovatelů včetně jednoho agenta z kmene Osedžů. Pravděpodobně to byl první indián ve službách FBI. Postupovali systematicky. A především: Nebáli se sbírat důkazy proti zdánlivě nedotknutelným bílým podnikatelům, kteří terorizovali indiány. Nebylo to snadné.

„Převažovalo tehdy přesvědčení, že běloch nemůže být odsouzen za vraždu indiána, že bílí porotci ho nikdy neuznají vinným,“ vysvětluje David Grann. „Takže výzva, které čelil Tom White a jeho kolegové, byla obrovská, přímo herkulovská. Bohatí běloši, kteří byli obžalováni, měli dost peněz a moci, aby si koupili porotce a svědky, nebo aby nechali svědky zavraždit. Hlavní otázkou případu tak nebylo ‚Kdo to udělal?‘, ale ‚Máme sílu na to, abychom ho usvědčili?‘“

Nakonec se Whiteovu týmu podařilo objasnit několik vražd a pohnat před soud jednoho z prominentních představitelů spiknutí proti Osedžům, bohatého statkáře Williama Halea. Hale a dva jeho komplicové byli v roce 1929 odsouzeni na doživotí.

Byl to úspěch zákona a práva? Podle Edgara Hoovera ano. Jeho mladá agentura se osvědčila, případ byl pro něj uzavřen. Víc udělat nešlo. Většina vražd Osedžů proto zůstala neobjasněna. Většina vrahů zůstala nepotrestána.

William Hale byl z vězení propuštěn v roce 1947.

Velkou část majetku Osedžů stihli bílí zločinci během 20. let rozkrást. Pak přišla hospodářská krize. A ložisko ropy se začalo vyčerpávat. Osedžům nezbylo skoro nic.