Zapomenuté „moravské Lidice“: Krutost a vraždy až do samého konce

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Stačilo přežít už jenom pár dnů. Konec utrpení a strachu byl tak blízko. O to víc absurdně a beznadějně ta smrt vypadá. A také proto, že na vině bylo nejenom vražedné komando SS, ale i opilí a bezohlední partyzáni. 5. května roku 1945 zbyla z moravské obce Javoříčko jen škola, kaplička, stodola a jeden dům. Zavražděno bylo 38 mužů.

Je to zapadlý kraj. Nehostinný pro někoho, kdo nemá rád neustávající silný vítr. Dlouhé cesty do příkrých kopců mezi malými vesničkami ukrytými v údolích. Nebo sousedství mohutného hradu, který ze svého vrchu mezi lesy dokáže ovládat celou oblast.

Život tu vždycky byl tvrdý. Půda málo úrodná. Pastviny, louky, lesy. A ten vítr.

Ale je tu krásně. I názvy vesniček jakoby chtěly vyvážit drsnou scenérii: Javoříčko, Střemeníčko, Veselíčko, Hvozdečko…

Před válkou bydlelo v Javoříčku 45 rodin ve 30 domech. Byla tu dvoutřídní škola, kaplička, hospoda a myslivna. Do kostela se chodilo do nedalekého Bouzova nebo do Luké. Spolek Národní jednota tu provozoval knihovnu, ve které bylo asi 500 svazků.

V roce 1937 objevil lesní správce Vilém Švec největší místní turistickou atrakci – javoříčské jeskyně. První návštěvníci si je stihli prohlédnout ještě před začátkem války.

Krátce předtím, než hrad Bouzov obsadily jednotky SS.

Drsný život se po německé okupaci propadl do beznaděje. Tedy alespoň pro ty, kteří nekolaborovali a neviděli v nové situaci příležitost. Většina ale chtěla jen přežít. Nebo dokonce v rámci svých možností bojovat.

V obci Dzbely, necelých 15 kilometrů od Javoříčka, vznikla jedna z prvních a možná vůbec první partyzánská skupina v Československu. Zakladatelé ji nazvali „Zelený kádr“. Pravděpodobně proto, že za „zelené kádry“ byli označování zběhové z rakouské armády během první světové války. Nechtěli bojovat za monarchii. A skrývali se v lesích.

Skupina začala tiskem a distribucí letáků už v roce 1941. Pak odbojáři pomáhali politickým uprchlíkům přecházet hranice do Polska. V roce 1942 měl Zelený kádr už propracovanou organizaci a zázemí a podporu mezi místními obyvateli. A soustředil se na typické partyzánské sabotážní akce: Krádeže zbraní nebo poškozování kolejí.

Na podzim 1942 se gestapu na základě informací konfidentů podařilo skupinu zničit. Dva hlavní velitelé se před zatčením zastřelili. Celkem bylo zadrženo 120 lidí. 30 zajatců bylo odsouzeno k trestu smrti. Dalších 13 zemřelo ve vězení.

Ne, nebylo lehké chtít víc než jenom přežít.

Zvlněná, kopcovitá, nepřehledná, řídce osídlená krajina plná lesů. Oblast kolem hradu Bouzov byla pro činnost partyzánských oddílů ideální. Na podzim 1944 seskočilo u obce Ruprechtov 15 sovětských výsadkářů. Jejich úkolem bylo shromažďovat uprchlé vojenské zajatce a organizovat partyzánskou činnost na Prostějovsku.

To byl zárodek skupiny Jermak, která se postupně rozvětvovala. A sehrála zásadní roli v tragédii Javoříčka.

V okolí Javoříčka měla zázemí skupina velitele Andreje Fursenka.

„Činnost partyzánských oddílů byla málo koordinovaná, často náhodná, spíše záškodnická. Vysílačky poztráceli už při výsadku. Zbraně získávali od četníků, vlasovců a Němců, střeliva měli málo, na větší akce proto nemohli pomýšlet,“ píše Břetislav Ditrych, autor knihy Proč Javoříčko?.

A Ditrych pokračuje: „Zaměřovali se nejen na příslušníky německých ozbrojených sil, ale i civilisty podezřelé ze spolupráce s Němci. Tady hrála roli také sousedská msta, nevyřízené účty, dávná zášť, jen domnělá podezření. Často byli bez soudu zastřeleni naprosto nevinní lidé.“

Nikoli všichni historici se shodnou v takto jednoznačném soudu. Nepochybné ale je, že místní lidé začínali mít z Fursenkových partyzánů strach. I ti, kteří chtěli s okupanty bojovat.

Partyzáni byli zřejmě často krutí, bezohlední a lehkovážní. Gestapo o nich vědělo. A vědělo tak i o lidech, kteří jim pomáhají.

Mrazivé dilema: Riskovat, že vás i s rodinou zastřelí okupanti? Proč? Že pomáháte osvoboditelům, kteří bezdůvodně zastřelili vašeho souseda?

Není možné přesně zrekonstruovat, co vedlo k vraždám na javoříčské hájence v noci z 9. na 10. dubna 1945. Ani nelze jasně říci, nakolik tyto vraždy vedly k těm dalším, k likvidaci celé obce a smrti 38 mužů.

Něco ale jasné je: Opilý partyzán Grigorij Litviško zastřelil dvě malé děti a pět dospělých.

V javoříčské hájence bydlel od roku 1942 lesník a příslušník SS Othmar Victora s manželkou Hildou. Victora byl podle pamětníků arogantní nacista. Jeho žena naopak pomáhala místním včetně partyzánů. Zejména potom, co byl Viktora převelen a z Javoříčka odešel.

V dubnu 1945 byla už hájenka jednou z partyzánských základen. Hildě Victorové, dvouletému Manfredovi a čtyřleté Hannelore to ale nakonec nepomohlo.

Byla Rakušanka, manželka nacisty. A podle pamětníků na ni žárlila jedna z místních žen. A jedna z partyzánek ji přímo nenáviděla.

Dostatečně výbušná směs k tomu, aby věčně opilý Litviško Victorovou obvinil ze zrady. A zastřelil ji. Pak odešel do dětského pokoje a zastřelil obě děti. Nikdo z přítomných se ho nepokusil zastavit. Báli se ho.

Litviško hájenku podpálil a během noci zastřelil ještě starostu sousední obce, který přijel s hasiči. A tři partyzány, kteří mu připadali podezřelí.

„Nikdo nemohl odhadnout, čeho je Griško (Litviško – poznámka redakce) schopen, na koho v nejbližší chvíli namíří,“ vzpomínal Václav Vlček, jeden z partyzánů a svědků masakru.

Velitel Fursenko během masakru v hájence nebyl. Později Litviškovu akci odmítl a odsoudil. Litviška ale nepotrestal.

Blížil se konec války. Německá armáda na ústupu, částečně demoralizovaná, částečně prostoupená frustrací, vztekem, nenávistí a pomstychtivostí. Slibující „taktiku spálené země“.

Partyzáni posílení o další jednotky, odvážnější, aktivnější. Přibývá střetů. I masových vražd v moravských vesnicích. Pro širší veřejnost mnohdy téměř nebo zcela zapomenutých.

Nejznámější a nejbrutálnější bylo Javoříčko.

Hrála ještě roli vražda Hildy, Manfreda a Hannelore Victorových? Okupanti na ni určitě nezapomněli. Snad přispěla ke krutosti útoku. Ale „trestat“ místní lidi za spolupráci s partyzány chtěli v každém případě.

Zejména poté, když ve střetu s Fursenkovým oddílem ztratili 4. května tři muže.

Před 9. hodinou ráno 5. května začalo vesnici obkličovat protipartyzánské komando z Konice. Asi 120 mužů. Přidal se k nim ještě oddíl, který sídlil na Bouzově.

Domy vojáci zapalovali, ničili granáty nebo pancéřovými pěstmi. Ženy a děti směly utéct. Z mužů, které vrazi ve vesnici našli, přežil jediný – Jaroslav Dokoupil. Takto zničení Javoříčka popisoval:

„Když bylo viděti, že hoří několik domů na spodní části vesnice od myslivny, tušili jsme něco hrozného. Dokázaly nám to též i kolem našeho stavení prchající ženy s dětmi, které křičely: „Je zle, muže střílejí a všechny domy do základů vypalují!“ Nechali jsme tedy vše doma osudem a všichni jsme prchali zahradou za ostatními. To už se střílelo i do našeho dvora. Střely létaly kolem nás. Na konci vesnice směrem ke Střemeníčku hlídkovali též němečtí vojáci. Nařídili: „Muži zpět a ženy ať jdou dále!“ Musel jsem se tedy vrátit. Za mnou přišlo za chvíli i několik ostatních mužů z vesnice, kteří chtěli původně se svými manželkami a dětmi též prchnouti…“

„…Vedli nás zpět až ke škole. Tam ještě nabídl vojín každému cigaretu. Tu začal znovu výslech… Vždy po výslechu odvedli dva vojíni každého jednotlivce kousek od místa výslechu a tam ho jeden z nich střelil zezadu pistolí. Zvlášť se stále dotazovali po panu řídícím Pecinovi. Toho nechali až posledního, po jeho synu Milanovi. Střelili ho dvěma ranami. Zbýval jsem už jen já sám, který se musel na ty strašné poslední chvilky života všech svých známých sousedů dívat. Mně řekli: „Tebe, starý, necháme, každému řekneš, že jsme to tu udělali proto, že partyzáni tu zastřelili 20 německých vojáků. Až přijdou ostatní zpět do dědiny, ať ty mrtvoly odklidí.“ Pak se už připravovali k odchodu. U nás ve statku ještě zabili vepře, kterého naložili na svůj povoz a odvezli do Bouzova. Počkal jsem ještě, až všichni odejdou, a pak jsem šel pro ženy, aby se vrátily, že si mohou ještě něco z ohně zachránit. To bylo již asi kolem druhé hodiny odpoledne….“

Zbyla jen škola, kaplička, jeden dům a stodola.

Z členů komanda, které vraždilo v Javoříčku, byl po válce dopaden, souzen a k trestu smrti odsouzen jediný muž – Willi Kunze. Nepatřil mezi velitele a tvrdil, že v Javoříčku nestřílel, jen zapálil jedno stavení.

Z ostatních se jen s mírnou nadsázkou řečeno možná stali „partyzáni“. Alespoň amatérský historik Leopold Färber tvrdí, že jak si lidé chtěli po válce upravovat „kádrový profil“, rozrostl se třeba partyzánský oddíl Jermak do velikosti pluku.

Protifašistický i protikomunistický odbojář Färber shromáždil mimořádně bohatou sbírku vzpomínek odbojářů a politických vězňů. Ta dokládá, jak křehká byla po válce a zejména po roce 1948 hranice mezi válečným hrdinou a kolaborantem či politickým vězněm.

Příchuť politické tragédie a zároveň frašky měla i poválečná obnova Javoříčka. Československo získalo od OSN dotaci 22 milionů dolarů. Podle Theodora Mojžíše, režiséra dokumentu Javoříčko, ale velká část peněz záhadně zmizela a zbytek byl použit na projekt pompézního památníku. Ten v duchu socialistického realismu oslavuje mimo jiné partyzány.

Ať už se s penězi na obnovu obce stalo cokoli, rostlo nové Javoříčko pomalu. V roce 1950 tady stály 3 domy, ve kterých bydlelo 12 lidí. A podle aktuálních údajů tu bydlí zhruba 40 lidí. Tedy asi 4× méně než před válkou.

Z bývalé školy, která přežila masakr z roku 1945, se stalo muzeum.

V současnosti působí až neuvěřitelně naléhavě a aktuálně: Azyl v něm našlo sedm žen s dětmi, které před válkou uprchly z ukrajinského města Mykolajivka.