Záhadná mánie středověké Evropy: Taneční mor byl nakažlivý a zabíjel

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Největší epidemie „tanečního moru“ ve středověké Evropě začala v Cáchách. 24. června 1374 se v ulicích města pustily do tance desítky a později možná i stovky lidí. Nebyl to žádný pohledný, uvolněný tanec. Lidé se svíjeli, vykřikovali, nevěděli o sobě. Tančili až do úplného vyčerpání. Někteří zemřeli. Dodnes nemají historici a psychologové jednoznačnou odpověď, co se těm lidem vlastně stalo.

Kandidátem na první místo, kde došlo k masové taneční hysterii, je německé město Kölbigk. Na Štědrý večer roku 1021 tady začalo před kostelem tančit 18 lidí. Z kostela vyšel kněz a napomenul je, že ruší probíhající mši. Nedbali. Začali tančit v kruhu, tleskali, zpívali, křičeli.

Rozzlobený kněz je proklel – ať tančí celý rok. Podle kronikáře, který událost zaznamenal, to fungovalo. Zcela vyčerpaní tanečníci ovládli svá těla až o příštích Vánocích. Pak upadli do hlubokého spánku, z něhož se někteří už neprobrali.

Zjevně legenda. Ale kronikář přesto pravděpodobně popsal, zveličil a přibarvil skutečnou událost.

Epidemie tanečního moru, masové taneční hysterie či mánie provázely Evropu až do 17. století. Některé jsou dobře zaznamenané a nelze pochybovat, že se skutečně odehrály.

Proč se odehrály? Tady jsou pochybnosti naopak na místě.

Kronikáři zmiňují neustávající taneční šílenství v Erfurtu roku 1247. A krátce poté došlo k tragické události v Maastrichtu: na mostě přes řeku Moselu tu tančilo asi 200 lidí. Tak dlouho, než se most zřítil. Většina tanečníků se utopila.

A pak přišel rok 1374. „V desítkách středověkých měst rozložených v údolí řeky Rýn byly stovky lidí strženy neodolatelným puzením tančit. Téměř bez přestávek na odpočinek nebo na jídlo tančily hodiny a dny,“ píše historik John Waller, který k tématu publikoval několik studií.

Waller pokračuje: „Byly oběťmi jednoho z nejpodivnějších utrpení v západních dějinách. Během týdnů se mánie rozšířila i do severozápadní Francie a Nizozemska. Epidemie začala ustupovat až po několika měsících.“

Takto situaci popsal Benjamin Gordon v knize Středověké a renesanční lékařství: „Jednoho rána, bez varování, se ulice zaplnily. Lidé tančili, bez únavy, po hodiny a dny, v divokých deliriích kolabovali, padali k zemi vyčerpaní, naříkali, vzdychali jakoby ve smrtelné agonii.“

Nejlépe zdokumentovaná a možná nejvíce tragikomická je taneční mánie ve Štrasburku v roce 1518. Jako první se roztančila žena jménem Troffea. Postupně se přidávali další. Na vrcholu epidemie bylo tanečníků asi 400.

Městští radní dospěli po konzultaci s lékaři k závěru, že nejlepším lékem na tanec je… tanec. Ti chudáci se z toho prostě musí vytancovat. Nasměrovali tedy manický dav k náměstí, kde jim vyčlenili několik prostor, kde si mohli dělat, co chtěli. A přidali i kapelu, která tanečníkům dodávala sílu, když umdlévali.

Experiment nevyšel. Umíralo až 15 lidí denně. A hlavně – nikdo se nevytancoval. Jedna žena tančila šest dnů bez přestávky než zkolabovala.

V 17. století taneční mánie zcela zmizela. Zůstaly legendy. Jen částečně zodpovězené otázky.

A zvláštní pocit: I to jsou naše dějiny?

Středověk zvažoval především dvojí možné vysvětlení tanečního moru: posedlost ďáblem, nebo nějaký typ prokletí.

Spíše lidovým doplňkem, populárním zejména v Itálii, byl tarantismus. Podle rozšířené pověry byl totiž tanec jedinou účinnou protilátkou na kousnutí tarantule. Lidé, které pavouk napadl, se dávali do tance a strhávali další a další.

Moderní interpretace se s těmi středověkými shodnou v podstatné věci – ti lidé tancovali proti své vůli. Měli velké bolesti. Křičeli o pomoc. Prosili o odpuštění. Pokud to tedy nebyli kletba nebo ďábel, co je přinutilo podstoupit takové utrpení?

Jedním z poměrně rozšířených vysvětlení je otrava námelem neboli ergotismus. Námel je cizopasná houba, která napadá obilí. Pečivo z otrávené mouky může způsobit halucinace, křeče, třes. Látky obsažené v námelu se později staly základem pro výrobu LSD.

Středověká Evropa zažila epidemie otravy námelem, které si vyžádaly tisíce obětí. Příčinu otravy objasnil až v roce 1676 francouzský lékař Louis Thuillier.

Historik John Waller se ale domnívá, že „námelová teorie“ je neudržitelná. Není důvod předpokládat, že tolik lidí by na otravu reagovalo shodným způsobem, a právě tancem. Epidemie tanečního moru se navíc odehrávaly na velkém území v povodí Rýna a Mosely. Procházely prostředím s odlišným klimatem i plodinami.

Tak co ty lidi přinutilo tančit?

Podle Johna Wallera je třeba vyjít z toho, že tanečníci byli ve stavu „pozměněného vědomí“, v transu. Nevnímali svoje pohyby, bolest, okolí. Šlo o masovou psychózu, či masovou hysterii.

K tomuto stavu je dovedly dvě základní obecné podmínky. Za prvé to byla i na středověké poměry neobvyklá míra utrpení. V roce 1374 zasáhly oblasti, kde se objevila „taneční epidemie“, ničivé záplavy, největší v celém 14. století.

Podobně Štrasburk. V roce 1518 mělo město a okolí za sebou katastrofální sklizeň, takže ceny obilí se vyšplhaly na historické maximum. A k tomu se přidaly další hrozby – syfilis a malomocenství.

Waller míní, že to nemůže být náhoda. Lidé byli na dně, byli totálně vyčerpaní. A měli už jen krůček k šílenství.

Proč ale právě kolektivní tanec?

Podle Wallera ukazují oltářní malby, kroniky i soudní dokumenty z povodí Rýna a Mosely, že v oblasti panoval strach z „tanečního prokletí“. Lidé věřili v existenci zlých duchů, kteří hrozí „taneční kletbou“.

Totální vyčerpání, zoufalství a beznaděj se propojily s obrazy uloženými v kolektivním vědomí.

A lidi začali tančit.

Taneční mor se z Evropy vytratil v 17. století. Ale masová hysterie ze světa nezmizela. Často uváděným příkladem je „epidemie smíchu“ z roku 1962 v Tanzánii.

V lednu roku 1962 se tři dívky v internátní škole ve vesnici Kashasha na západě Tanzánie začaly hystericky nekontrolovaně smát. Netrvalo dlouho a smálo se 60 % žákyň, některé z nich nedokázaly přestat i týdny. Škola musela být dočasně uzavřena.

V březnu prožila záchvaty nekontrolovaného smíchu řada lidí z okolních vesnic. Začala epidemie, která trvala několik měsíců, postihla stovky lidí a vedla k zavření 14 škol.

Podle lingvisty Christiana Hempelmanna šlo o masovou hysterii. Smích ani zdaleka nebyl přirozený, radostný. Smějící se lidé trpěli, měli bolesti, problémy s dechem, nemohli ovládat své reakce.

Je to podobné jako u taneční mánie – lidé, kteří jsou ve stresu, bojí se, dávají průchod svému zoufalství způsobem, který je „po ruce“. A vyvolají nakažlivou epidemickou vlnu.

Proč se dívky v Kashashe bály? Země právě získala nezávislost na Británii. Čekaly ji velké změny. Budoucnost byla nejistá. Rychle se začaly měnit i školy.

Psycholožka Caroline Kamau uvažuje i o jiných vysvětleních. Není teorie masové hysterie přehnaná? Je založená na dostatečně přesném pozorování? Nemohlo to být prostě tak, že ti lidé se chtěli smát, chtěli se uvolnit? A že smích je opravdu „nakažlivý“, že lidé se raději smějí spolu?

Je nezbytné hned nasazovat teoretické konstrukty jako „masová hysterie“?

Podle Kamau nelze jednoznačně určit příčiny této „epidemie smíchu“. Případ ale podle ní připomíná jednu sice na první pohled banální, ale zásadní věc: člověk je společenský tvor. A snadno podléhá vlivu ostatních lidí.

Nemusí jít hned o masovou hysterii. Může to být jen napodobování, zalíbení, sugesce…

Každopádně platí, že lidé se překvapivě rychle začnou chovat jako dav.