Záhada atentátu na Lenina. Rozehrála obří špionážní hru poloslepá idealistka?

Jeden z agentů, který se zapojil do přípravy převratu v Rusku, byl Francouz Charles Adolphe Faux-Pas Bidet. Bývalý policista, který ve Francii vedl vyšetřování proslulé špionky Mata Hari.

Za Brity hrál prim bývalý fotbalista, milovník alkoholu a ruských žen Bruce Lockhart. Ten si za hlavního spolupracovníka vybral dobrodruha Sidneyho Reillyho. Reilly se někdy považoval za inkarnaci Napoleona, jindy se cítil jako znovuzrozený Kristus.

Reilly i Lockhart bývají uváděni jako předobrazy Jamese Bonda.

Vypadá to jako kombinace Bulgakova, Monty Pythonů a Cimrmana? Ještě se ke špionům vrátíme. Ale příběh má i druhou větev, typicky rusky tragickou. To je spíš Dostojevskij.

Za pokus o atentát na Lenina byla popravena Fanny Kaplanová. Poloslepá dívka, idealistka a revolucionářka, která strávila přes deset let v carském lágru. A která nenáviděla Lenina, protože zradil revoluci.

Kdo střílel na Lenina?

A mělo to smysl?

„Atmosféra, ve které jsme žili, byla dusivá. Kamkoli jste šli, naráželi jste na opatrný šepot, spiklenectví, všude byla lačnost po krvi, všude pachuť po informátorech, všude nenávist a nářek,“ vylíčil atmosféru v Rusku v roce 1905 novinář a spisovatel Vladimir Meščerskij.

Bylo to krátce po kyjevském pogromu, při kterém dav zavraždil 100 Židů. A znásilňoval, raboval, ničil.

Byla to atmosféra, ve které v Kyjevě dospívala Fanny Kaplanová.

Narodila se v roce 1890 ve Volyňské gubernii do židovské učitelské rodiny. Její původní jméno bylo Rojtmanová (možná Rojtblatová). Rodina se přestěhovala do Kyjeva a tady se Fanny už jako patnáctiletá stala členkou skupiny anarchistů a revolucionářů.

V roce 1906 se zapojila do přípravy atentátu na generálního gubernátora. Zkusme si to představit: Fanny a její milenec se scházejí v chudě zařízené místnosti s několika zkušenějšími revolucionáři ze strany eserů (socialisté-revolucionáři). Oči jim divoce planou, horečně vykřikují teze o revoluci, tyranii, pozvednutí lidu, vzdělání, boji a smrti. Objímají se a líbají, bouchají do stolu.

Před očima mají čerstvé obrázky z krutého pogromu. Plíce mají naplněné dusivou nesnesitelnou atmosférou. Nemohou jen tak přihlížet…

Při neopatrné manipulaci vybuchne na schůzce spiklenců bomba určená pro gubernátora. Fanny je těžce zraněna, částečně přichází o zrak. Při pokusu o útěk ji zadrží policisté, prokáže se falešnými doklady na jméno Kaplanová.

V roce 1907 je odsouzena k trestu smrti. Vzhledem k jejímu věku je rozsudek zmírněn na doživotí. Přes deset let stráví v carském vězení. Téměř tu oslepne, musí snášet kruté tělesné tresty, začíná trpět chronickými bolestmi hlavy.

Po amnestii v roce 1917 opouští vězení stále jako přesvědčená revolucionářka, eserka. Bolševici a Lenin podle ní diskreditují a brzdí revoluci svými diktátorskými metodami.

Není možné jen tak přihlížet.

Po vítězství říjnové revoluce dojednal Lenin separátní mír s Německem v rámci první světové války. Pro západní mocnosti to byla tvrdá rána. Rusko, jejich dosavadní spojenec, vázalo významnou sílu německé armády na východní frontě.

Podle Barnesse Carra, autora knihy Spiknutí proti Leninovi, se spojenci rozhodli Lenina odstranit a bolševickou vládu nahradit prozápadním diktátorem. Za plánem stál americký ministr zahraničí Robert Lansing.

Hlavním americkým organizátorem spiknutí přímo v Rusku byl diplomat a špión DeWitt Clinton Poole. Jeho pomocníkem byl bývalý vynikající atlet z chicagské univerzity Xenophon de Blumenthal Kalamitiano. Byl to první americký agent, který byl v Rusku odsouzen k trestu smrti.

Nejbližšími spolupracovníky Američanů se záhy stali Britové. Kromě již zmiňovaných „Bondů“ Lockharta a Reillyho spoléhali především na Borise Savinkova, v té době „nejznámějšího mezinárodního teroristu“.

Savinkov, přezdívaný Rudý Boris, velel podzemní antikomunistické armádě, která vstoupila do služeb západních agentů. Považoval se za nadčlověka podle myšlenek Friedricha Nietzscheho.

Silná sestava. Ale nebylo to zdaleka vše. Atentát na Lenina měl být jen jednou z linek převratu. Tou druhou byla přímá vojenská intervence.

Oficiálně na ni nebylo ani pomyšlení. Americká zahraničně politická doktrína vměšování do cizích záležitostí nepřipouštěla. Zahajovacím krycím manévrem tak byla ochrana britského vojenského materiálu na severu Ruska. Aby technika původně dodaná Rusům nepadla do německých rukou.

Do přístavu Archangelsk ale postupně připlulo 5000 britských vojáků a 4500 Američanů. Počítali navíc s podporou přibližně dalších 20 tisíc protibolševicky naladěných vojáků.

Nic významného nezmohli. Ale do dějin se zapsali. Podle mnohých historiků Rusové tuto intervenci Západu nikdy neodpustili. A už rok 1918 je tak skutečným začátkem studené války.

Osoby a obsazení v obrazech:

V pátek večer, 30. srpna 1918 měl Lenin na programu projev k dělníkům zbrojního závodu v Moskvě. Před továrnu ho přivezl jeho řidič, žádnou speciální ochranku Lenin neměl. Mluvil asi hodinu, pak krátce odpovídal na dotazy a vyšel ke svému vozu. Několik lidí ho oslovilo, někteří chtěli jen pozdravit, jedna žena si stěžovala na železnice…

Pak zazněly tři výstřely. Jeden prošel Leninovým kabátem, druhý ho zasáhl do krku a třetí do ramene. Lenin se skácel k zemi. Na místě ho ošetřil zdravotník z továrny, pak ho naložili na zadní sedadlo vozu a odvezli do Kremlu.

„Když ho šofér Gil se soudruhy z Michelsonova závodu přivezli raněného do Kremlu a chtěli ho vynést na rukou, Iljič to nedovolil a sám vyšel až do třetího poschodí. Krev se mu vylila do plic,“ vzpomínala Naděžda Krupská. Později lékaři převezli Lenina do nemocnice a operovali ho. Kulku z krku se ale vyjmout neodvážili. Ta mu do konce života působila těžké bolesti a celkové zhoršení zdravotního stavu.

Krátce po střelbě zadrželi Fanny Kaplanovou. Při výslechu se přiznala: „Učinila jsem to ze svého vlastního přesvědčení. Vystřelila jsem několikrát, nepamatuju se kolikrát… Na Lenina jsem střílela, protože ho považuji za zrádce revoluce a jeho další existence bude podrývat víru v socialismus…“

Tři dny po atentátu byla Fanny Kaplanová odsouzena k trestu smrti a zastřelena.

Řada historiků považuje oficiální kremelskou verzi o atentátu za pochybnou. Především je podivné, že by poloslepá Fanny Kaplanová za večerního šera dokázala Lenina zasáhnout. Navíc nejsou žádné zprávy o tom, že by se kdy učila střílet. Střílela naslepo a měla štěstí?

Rozcházejí se i svědectví z místa činu, nebyla nalezena zbraň, ze které se střílelo, není jasné, za jakých podmínek se Kaplanová přiznala. O pachateli a smyslu atentátu tak existuje několik alternativních teorií.

Pokud jde o západní spiklence, není pravděpodobné, že by se v přípravě atentátu dostali takto daleko. Ani Barnes Carr ve své knize Spiknutí proti Leninovi neukazuje jasné vazby mezi západními agenty a atentátem.

Bruce Lockhart byl každopádně zatčen a obviněn z účasti na pokusu o vraždu Lenina. Později byl vyměněn za ruského agenta zadržovaného v USA. Kalamantiano byl odsouzen k smrti a po třech letech propuštěn. Sidney Reilly uprchl, byl popraven v roce 1925.

Pokud nestřílela Fanny Kaplanová ani atentátník najatý západními agenty, pak kdo? Více či méně divokých verzí existuje ještě několik.

Radikální eserka Lidie Vasiljevna Konoplevová pravděpodobně zorganizovala atentát na šéfa petrohradské tajné policie Mojseje Urického. A je i jednou z kandidátek na útočnici na Lenina. Měla zbraň, učila se střílet. Byla po atentátu zatčena. Ve vězení začala ale spolupracovat s vyšetřovateli, svědčila proti eserům a přestoupila k bolševikům. Pro oficiální verzi atentátu na Lenina se nehodila.

Divočejší verze pracují s možností vnitřního boje mezi bolševiky. Někteří z nich nesouhlasili s uzavřením míru s Německem a chtěli Lenina odstranit.

A konečně je tu i varianta, že k žádnému atentátu ve skutečnosti nedošlo. Bolševici útok na svého vůdce fingovali.

Aby měli záminku k rozpoutání rudého teroru.

„Abychom přemohli naše nepřátele, musíme zavést náš vlastní socialistický militarismus,“ psal jeden z bolševických vůdců, Grigorij Zinovjev v roce 1918. „Musíme sebou vést 90 ze 100 milionů obyvatel Sovětského Ruska. Těm zbylým nemáme, co říci. Ti musí být zlikvidováni.“

V pozdějších letech se ukázalo, že Zinovjevův odhad byl spíše konzervativní. Sovětský komunistický režim pravděpodobně „zlikvidoval“ víc než deset milionů lidí. Ale v roce 1918 to každopádně vypadalo jako skutečně mohutný revoluční teror.

Jak rozeznat těch 10 milionů lidí určených k likvidaci? Jednoduchý, účinný a za komunismu opakovaně používaný návod poskytl jeden ze šéfů tajné policie, Martin Lacis:

„Nebojujeme proti jednotlivcům. Vyhubíme buržoazii jako třídu. Nehledejte ve spisech důkazy o tom, zda obžalovaný vystoupil proti vládě sovětů se zbraní, či jen slovem. Ptejte se ho, k jaké třídě patří, jaký je jeho původ, jeho vzdělání, profese. To jsou otázky, které určí osud obžalovaného. To je smysl a podstata rudého teroru.“

Rudý teror se stal oficiální státní politikou už 5. září 1918. Během měsíce popravila tajná policie 10 tisíc lidí. Další tisíce lidí byly uvězněny. Odhady celkové počtu obětí „rudého teroru“ se významně liší. Obětí bylo pravděpodobně kolem 100 tisíc. Někteří historici mluví i o milionu obětí.

Každopádně jde jen o první fázi teroru, do roku 1922.

Lockhart, Reilly, Kalamitiano, Savinkov? Kaplanová? Proti téhle mašinérii vypadají jako parta nadšených amatérů nebo tragických idealistů.

Šlo to zastavit?