Z Miloslava Horstem. Když se z převýchovy v Říši vrátil domů, neuměl česky

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Několik let dokáže obrátit život naruby. Když čtyřletého Miloslava Kollera krátce po Novém roce 1942 nacističtí úředníci ukradli jeho matce, neuměl německy skoro ani slovo, mluvil výhradně česky. Když se ale po válce vracel ke svým biologickým rodičům, mluvil jen německy, češtinu prakticky zapomněl. A od nových rodičů v Bavorsku se mu dokonce nechtělo.

Miloslav Koller se stal jednou z obětí Hitlerových plánů na vytvoření „německého prostoru“. Pocházel ze smíšeného manželství, jeho maminka sice byla Češka, ale otec měl německé kořeny. Před válkou žila rodina na samotě v Nebahovech pár kilometrů od jihočeských Prachatic. Miloslav se zde narodil v září 1937, jako předposlední z pěti dětí. Mladší už byl pouze bratr Benedikt.

Doma se mluvilo jen česky, ani je nenapadlo, že by je někdo mohl považovat za Němce. Ostatně ve vsi se k české národnosti hlásili téměř všichni – s výjimkou Matchlů a Albertů. Právě člen druhé rodiny, velký stoupenec Třetí říše, se pro Kollerovy stal osudným.

Napřed si na podzim 1938 nacistické Německo „ukouslo“ Sudety včetně Prachatic, takže rodina Kollerova, která se živila zemědělstvím, měla nové hranice prakticky za humny. V polovině března 1939 pak Říše zabrala i zbytek českých zemí a z něj vznikl Protektorát Čechy a Morava. Následně vstoupil do osudu rodiny Kollerových zmiňovaný nacista Albrecht, šéf místní organizace NSDAP. Věděl, že otec pochází z česko-německé rodiny a snažil se ho získat k německým četníkům.

Jenže František Koller to odmítl, za což vyfasoval trest – musel narukovat do Wehrmachtu jako obsluha protiletadlových světlometů. Matka tak prakticky zůstala na celé hospodářství sama s dětmi, byť jí byl přidělen jeden pomocník, který se ale moc „nepředřel“. Brzy následoval další trest: Vzhledem k tomu, že byla maminka Češka, nevychovala by ze svých dětí řádné Němce, a tak okupační úřady rozhodly, že je ženě odeberou.

Jako prvního odvedly nejstaršího syna Františka, který ke konci války – stejně jako otec – narukoval do armády a ve Francii následně padl do amerického zajetí. Pak následovaly další sourozenci, Bohumil a Marie, které úředníci „sebrali“ při cestě ze školy. Oba zůstali v dětském domově v protektorátu a občas dokonce dostali propustku na návštěvu maminky.

Krátce po Novém roce 1942 si němečtí úředníci přišli i pro Miloslava a nejmladšího Benedikta. Na událost si Miloslav dodnes pamatuje, i když mu tehdy byly teprve čtyři roky. „Maminka vždycky všechno pozavírala a zamkla, dělali jsme, že nejsme doma. Němečtí úředníci pak brali za kliku a my jsme ani nedutali,“ řekl Seznam Zprávám dnes sedmaosmdesátiletý Miloslav Koller.

Jenže po nějaké době, kdy si pro děti nikdo nepřišel, si matka myslela, že už je rodina v bezpečí, ostražitost opadla a v tu chvíli němečtí úředníci vtrhli do domu. Odvedli si Miloslava i Benedikta, kterému tehdy bylo jenom pár měsíců. Oba skončili v Prachaticích, v takzvaném Schülerheimu, tedy internátu, odkud jednotlivé děti odjížděly do vybraných německých rodin.

Miloslav se vydal na cestu v dubnu 1942. V první rodině pobyl jen krátce, ani si už nepamatuje její jméno. Přesně si ale vybavuje, jak na něj byla nová „matka“ zlá. V cizím prostředí, stále ještě ve stresu se mu třeba stalo, že se v noci počural. Načež ho žena chytla za nohy a držela ho z okna hlavou dolů, že ho pustí.

Ani nechtěl ženu oslovovat maminko. „Říkal jsem jí: ‚Moje maminka byla hezká a hodná, a ty nejsi‘,“ vzpomínal později v rozhovoru s historičkou Pavlou Plachou v časopise Paměť a dějiny.

Miloslav si na ženu stěžoval úřednici, která tam jezdila na kontrolu. A brzy dosáhl toho, že se stěhoval do jiné rodiny. Byli to Wöhnerovi, bydleli v bavorském Unterlangenstadtu, což je přibližně sto kilometrů na západ od Chebu. „Ona byla vdova, podruhé vdaná. A on byl starší, neměli děti. Byli na mě hodní,“ vzpomíná Miloslav, z něhož se stal Horst.

„Říkali, že se nemůžu jmenovat Miloslav, že musím mít nějaké německé jméno, a jaké bych chtěl. Něco jsem zkomolil a ona, že Horst. Tak jsem kývnul, že jo, a tak mi říkali Horst. A příjmení jsem měl podle nich, Wöhner,“ říká.

Začal chodit do místní školy, spolužáci mu sice předhazovali, že je Čech, a dokonce se kvůli tomu s nimi popral, ale časem se vztahy urovnaly. A z Horsta se poté, co se naučil perfektně německy, stal vzorný žák, který dokonce ostatním radil a pomáhal.

Od otce mu po celou dobu chodily dopisy. První rodina mu je sice neukázala, ale Wöhnerovi s tím neměli problém. Jen mu vysvětlovali, že je válka, že je jejich, že nikoho jiného nemají a že po nich všechno zdědí. Miloslav se smířil s tím, že to tak zůstane napořád.

„Říkal jsem jim tatínku a maminko. Mluvil jsem jenom německy. Stal se ze mě pořádný Němec. Česky jsem zapomněl,“ vzpomíná.

Jenže tisíciletá Velkoněmecká říše tak dlouhého trvání rozhodně neměla. Dva roky po konci války, na jaře 1947, šel Miloslav jednoho dne domů ze školy, z hodiny náboženství, když potkal místní lidi, kteří mu řekli, že se má vrátit do Čech, že už u nich čekají Američané s autem. Miloslavovi se ale nechtělo, v nové rodině si zvykl.

Byl mezi nimi také jeden český voják, který mu řekl: „Rodiče si o tebe žádají, tak jim musíme vyhovět. Kdyby si nežádali, tak je to jedno, tak bys tu mohl být,“ vzpomínal před časem Miloslav Koller pro Paměť národa. Brečel, i tak ho naložili do auta a odvezli do sběrného tábora v Prienu nedaleko Bavorských jezer, kde se setkal s mladším bratrem Benediktem.

Ten strávil pět let v bavorském Steinbergu, v rodině, která měla dvě dcery. Otec byl truhlář a chtěl, aby byl Benedikt, přejmenovaný na Adolfa, po něm také truhlářem. Z Prienu, kde byly soustředěny zavlečené děti z celé Evropy, pak jeli bratři s doprovodem vlakem přes Mnichov do Prahy.

„Vypustili nás na nádraží, v tom ke mně přišla jedna paní a zeptala se mě: ‚Jak se jmenuješ?‘ Česky. Já nic, tak ona německy a já povídám: ‚Ich bin Horst Wöhner‘. Ona na to: ‚Dobrý‘ a šla pro tátu. Ten ke mně přišel, že je můj otec a že půjdeme spolu. Tak jsem se ho už držel. Povídám: ‚Tamhle je Adolf,‘ což byl Béďa. Říkám mu: ‚Tohle je náš táta a pojedeme s ním domů.‘ Béďovi se taky nechtělo. Byl od malička pryč a ve Steinbergu si zvykl, rodiče si už nepamatoval,“ říká Koller.

Největší radost z návratu nejmladších synů měla maminka. Dlouho je objímala. Ostatní sourozenci už byli doma. „Já už byl větší, tak jsem si všechno pamatoval. U maminky jsem si uvědomil, jak za těch pět let zestárla. Ráno Béďa začal brečet, že chce do Steinbergu. Musel si pomalu zvykat,“ vypráví Miloslav Koller. „V mládí se ale člověk učí všechno snáz než na stará kolena.“

Na svůj česko-německý původ ale rodina Kollerova doplácela i po válce. V roce 1946 přišli o své hospodářství, které jim bylo coby „Němcům“ zkonfiskováno na základě Benešových dekretů. Proti tomu se odvolali, argumentovali také tím, že žena Marie je Češka, otec František sice pochází z česko-německé rodiny, ale v roce 1930 se při sčítání lidu rodina přihlásila k české národnosti.

Až v roce 1951 rozhodl Krajský národní výbor v Českých Budějovicích, že si Kollerovi mohou své hospodářství ponechat, ale jen v držení a užívání pod podmínkou, že se o něj budou řádně starat. Národní výbor si dokonce vyhradil, že může s majetkem disponovat. Po smrti své ženy v roce 1959 musel František Koller platit ve svém někdejším domě nájem. V roce 1961 převzalo hospodářství místní JZD. František zemřel v roce 1977.

Syn Miloslav vystudoval zemědělskou školu a kvůli tomu, že odmítal vstoupit do JZD, mu dokonce hrozilo vězení. Pomohl mu ředitel místního státního statku, kde pak Miloslav pracoval až do důchodu. Dodnes žije v obci Nebahovy nedaleko Prachatic, všichni jeho sourozenci jsou už po smrti.