Wilmingtonský masakr: Řeku plnila těla, strůjci vraždění udělali zářivé kariéry

„V místní řece plavaly desítky těl zavražděných černochů. Nemáme ale šanci přesněji odhadnout, kolik jich bylo,“ říká Lottie Clinton, která se dějinami wilmingtonského povstání podrobně zabývala. „O mnoha černých obyvatelích města už nikdo nikdy neslyšel. Ale nevíme, jestli se jim podařilo utéct a báli se vrátit, nebo byli zavražděni.“

Odhady obětí se proto výrazně liší – mrtvých mohlo být 60 i více než 300. Na pevnější půdu se historici dostávají při popisu těch, kdo vraždili.

K politickému pozadí se vrátíme podrobněji, nyní jen rychlý kontext: Bylo to jen o málo víc než 30 let po konci občanské války. Jih byl poražen, otroctví zrušeno, černoši byli nejenom svobodní, ale mohli zastávat i úřady, mohli volit. Pro velkou část tradiční jižanské společnosti nepřijatelné. A Wilmington leží na „Jihu“, v Severní Karolíně.

A tak se jižní demokraté na volby v roce 1898 připravovali drsnou kampaní: Slibovali obnovení pořádku, neboli vlády „bílého muže“ a černochy vykreslovali jako hrozbu pro svobodu a řád obecně a pro všechny bílé ženy konkrétně. Varovali před „epidemií znásilňování“. Fungovalo to. Demokraté volby do státních orgánů vyhráli.

Nevolilo se ale do městských rad. Ve Wilmingtonu proto zůstali mezi radními i černoši. S tím se vítězní běloši nesmířili.

A tak se stalo, že 10. listopadu 1898 ve Wilmingtonu začal staré dobré pořádky obnovovat asi dvoutisícový zfanatizovaný dav.

Wilmington byl ke konci 19. století největším městem v Severní Karolíně. Byl to prosperující přístav, ve kterém podle záznamů z roku 1890 žilo 11 324 Afroameričanů a 8731 bělochů.

Třicet let po osvobození z otroctví se navíc černochům pomalu začínalo dařit. Někteří dokázali využít i to, co se naučili jako domácí sluhové – stali se z nich pekaři, barvíři, prodávali potraviny. Afroameričané ve Wilmingtonu postupně ovládli 35 procent trhu služeb. Ve městě byla dokonce i redakce prvních černošských novin.

Samozřejmě, společnost se během pár desetiletí nezměnila. Lidé tmavé pleti museli každodenně čelit ponižování a urážkám. I praktickým obtížím – banky jim například peníze nepůjčily. Jejich sebevědomí a možnosti nicméně násobně stoupaly. Kupovali si domy, přihlašovali svoje děti na univerzity. Poválečná politika vítězného Severu tehdy ještě rasovou segregaci nepřipouštěla. Zdálo se, že se to může povést, že společnost se skutečně může zbavit stínu rasismu a otrokářství.

Masakr ve Wilmingtonu byl bodem zlomu. Přišel především proto, že černoši se začali „plést“ i do politiky. To už bylo pro bílé elity zcela nesnesitelné. Snad šlo se skřípěním zubů přijmout to, že se necháte od černocha obsloužit v obchodě. Ale přihlížet tomu, jak se jako městský radní nebo dokonce kongresman podílí na formulaci vyhlášek a zákonů?

Osou politického boje v Severní Karolíně 90. let 19. století byl střet demokratů a koalice republikánů a populistů. V lecčems se ty strany projevovaly právě opačně, než jak je vnímáme dnes. Demokraté, to byla strana „bílých mužů“, která odmítala emancipaci otroků. Republikáni byli stranou vítězného prezidenta Abrahama Lincolna, která přinášela zrušení otroctví a trvala na proměně jižanské společnosti. V koalici s populisty neměli problém s černošskými kandidáty na volebních lístcích.

A zpočátku byli úspěšní.

Kampaň odpůrců ekonomického a politického vzestupu černochů před volbami 1898 měla rozmanitou podobu. Patřily do ní i „seriózní“ ekonomické a sociologické analýzy. Příkladem může být text Henryho Westa z Magazínu The Forum.

„Černochů (West používal tehdy běžný termín „negro“, pozn. red.) je hodně, přesto nepodporují rozvoj města. Mají za sebou třicet let svobody a absolutní rovnosti ve vzdělávání s bílými. Přesto dnes není ve Wilmingtonu žádná černošská spořitelna nebo vzdělávací či charitativní instituce, není tu žádný uznávaný černošský lékař nebo právník,“ psal West.

A pokračoval: „Jinak řečeno, od doby, kdy byli černoši otroky, se rozvinuli jen velice slabě… Čísla ukazují, že jsou neprozíraví, nehospodární, neumějí pracovat s penězi. Nejsou považováni za žádoucí občany.“

A máte po prosperitě! „Čísla to jasně ukazují“! Za třicet let se moc nepředvedli. To svědčí o tom, že na to prostě nemají. A pozor: To měli oproti bílým dokonce na startu značné výhody!

Text guvernéra Daniela Russella sice vznikl až dva roky po masakru, ale rozhodně stojí za citaci. Je dokonalou ukázkou dobového myšlení: „Převládá dojem, že tito barevní lidé velmi zbohatli, že získali usedlosti, stali se daňovými poplatníky a v tomto směru dali velký příslib. To není pravda… Jde o třicet procent populace. A po třiceti letech příležitostí mají tři procenta majetku celé společnost,“ vysvětloval guvernér.

A dodal: „Je pravda, že mohou tvrdit, že to všechno je čistý zisk, protože začínali z nuly. Ale oni nezačínali s nulou. Začínali naopak s obrovskými výhodami oproti bílým. Byli zvyklí na práci. Bílí nikoli. Po generace něco vyráběli, kdežto bílí byli spotřebitelé. Byli zvyklí na strádání a píli. Měli svaly. A za těch třicet let, s těmito výhodami získali jen almužnu. Tak kde budou za dalších třicet let, když svoje výhody už zřejmě promarnili?“

Experiment se prostě nepovedl. Tihle svalnatí dělníci zvyklí překonávat lecjaké strádání a obtíže měli solidně nakročeno. Ale ukázalo se, že si se svobodou nevědí rady. Nejvyšší čas, aby řízení společnosti opět převzal „bílý pán“.

Bez toho totiž nebude ani svoboda, ani prosperita.

Kampaň měla i drsnější, více přímočaré podoby. Na konci roku 1897 vznikla skupina devíti prominentních wilmingtonských občanů, která začala připravovat plány převratu. V té době byl zvolen novým předsedou demokratické strany v Severní Karolíně Furnifold Simmons. A dospěl k závěru, že úspěšná kampaň pro následující volby musí být založena na tématu „bílé nadvlády“. Hlavní volební slogan měl obsahovat jen jedno slovo: „Negr.“

Simmons říkal: „Severní Karolína je stát bílého muže a budou tu vládnout bílí muži. A rozdrtí stranu černošské nadvlády tak mocně, že se už nikdy žádná strana nepokusí nastolit tady vlády negrů.“

Silnou koalici nespokojené bílé elity a demokratických politiků doplnily Red Shirts (Červené košile), polovojenské oddíly pod vedením nezaměstnaného opilce Mika Dowlinga. Červené košile měly jednoduchý cíl: Zastrašovat „negry“, ideálně jim zabránit, aby šli k volbám.

28. října zorganizovala demokratická strana sjezd „bílé nadvlády“. Mezi řečníky byl i William Guthrie. Říkal: „Anglosasové zasadili civilizaci na tento kontinent. A kdekoli byla tato rasa v konfliktu s jinou rasou, prosadila svou nadvládu a nepřítele buď přemohla, nebo vyhladila. Tato velká rasa nosila Bibli v jedné ruce a meč v druhé. Zkuste se vzepřít našemu pochodu pokroku a civilizace a my vás vymažeme z povrchu zemského.“

Joseph Goebbels a Adolf Hitler by se nemuseli stydět.

Ve volební den, 8. listopadu, byl ve Wilmingtonu relativní klid. Pravda, ulice okupovali ozbrojení teroristi z Red Shirts. Ale nestříleli. Jen dávali černochům jasně najevo, že pokud půjdou volit, střílet by mohli.

Demokraté volby v Severní Karolíně vyhráli. Už tehdy pochopitelně existovaly pochybnosti, zda to byly volby skutečně demokratické a spravedlivé. Žádné nezávislé komise to ale neposoudily. Demokraté prostě vyhráli a o to absurdnější jim připadalo, že by ve Wilmingtonu měla zůstat „barevná“ městská rada. Takže nezůstala.

10. listopadu ráno shromáždil právník, bývalý kongresman a jeden z hlavních řečníků nespokojených demokratů Alfred Wadell asi 500 lidí u wilmingtonské zbrojnice. Ne, to ještě nebyl „dav“ složený z příslušníků Red Shirts. Byli to podnikatelé, vážení občané, váleční veteráni. Vyzbrojili se puškami a k dispozici měli dokonce už i tehdejší prototyp kulometu.

Jejich prvním cílem byla redakce místních černošských novin. Vtrhli dovnitř, místnosti zdemolovali a podpálili. Postupně se přidávali další rozvášnění běloši a dav měl záhy kolem dvou tisíc lidí. A začal vraždit. Mezi oběťmi byl i Joshua Halsey.

Oblíbený, vážený otec čtyř dětí, jehož rodina ve městě žila už sto let. Toho si vrazi vybrali záměrně. Právě takové „negry“ ve městě nechtěli. Takové, kteří mohli budit zdání, že jsou spořádaní, že to jsou „žádoucí občané“. Halsey se před davem snažil utéct zadními dveřmi domu. Ale počítali s tím. Zabili ho čtrnácti výstřely.

Jiné oběti byly náhodné. Mrtvá těla plnila místní řeku. A stovky lidí utíkaly a už se nikdy nevrátily.

Demokraté vzkázali americké společnosti, že takhle se má dělat politika. Alfred Wadell se stal novým starostou Wilmingtonu. Orgány Severní Karolíny převrat nikdy nevyšetřovaly, nikdo nebyl obviněn, natož potrestán. Federální justice vyšetřování zahájila, ale brzy bez jakýchkoli výsledků odložila.

A jak dopadli další vůdci převratu a pogromu?

Furnifold Simmons, šéf demokratů, který vsadil na volební slogan „negr“, se stal senátorem a pozici si udržel třicet let. V roce 1920 kandidoval na prezidenta.

Charles Ayckock, jeden z hlavních organizátorů po boku Waddela, se dva roky po převratu stal guvernérem Severní Karolíny. Slavná je jeho řeč z roku 1903, v níž nadšeně vysvětluje, jak Severní Karolína vyřešila „problém s negry“.

Mike Dowling, který vedl Red Shirts, se stal policejním velitelem.

A bylo by možno pokračovat. Mnoho dalších organizátorů pogromu ve Wilmingtonu se stalo senátory nebo kongresmany.

A žádný černoch se ve Wilmingtonu nestal městským radním příštích 75 let.

Svalnatí otroci nevyužili svoji šanci, a je tu zpátky vláda svobody, spravedlnosti a prosperity. Vláda „bílého muže“. A bílý muž si ve Wilmingtonu vyzkoušel, že na to stále má. Bez ohledu na výsledek války Severu proti Jihu, bez ohledu na zrušení otroctví, bez ohledu na snahy federální vlády proměnit společnost na Jihu.

Stačí pár „negrů“ vyhnat z města, pár dalších postřílet, zbytek zastrašit. Takhle se řeší „problém s negry“! Umí to někdo lépe? Dalších zhruba 60 let se většině bělochů na Jihu zdálo, že to je dobré řešení.

Vládly tu „zákony Jimma Crowa“ (Jim Crow byl pejorativní termín pro Afroameričana, pozn. red.). Oficiálně přijaté volenými zástupci i neformální. Vytvořily jasné mantinely rasové segregace. Ve vzdělávání, zaměstnání, veřejné dopravě, službách, bydlení. Všude. Černoši se opět stali občany druhé kategorie. Málokdo z nich měl šanci jít k volbám – kvůli majetkovým přiznáním nebo testům gramotnosti. Experiment skončil.

Poznal to třeba Emmet Till. Bylo mu 14, když ho zlynčovali a jeho zmučené tělo pohodili do řeky. Jeho vrazi tvrdili, že se neslušně podíval na bílou ženu. To „zákony Jima Crowa“ nepřipouštěly. Vrahy porota složená pouze z bílých mužů osvobodila. To už byl rok 1955.

Ano, experiment skončil na dlouhá desetiletí.