We Are the World, píseň pro zmučené. Ti, kteří přežijí, budou pít Pepsi

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Nic se nemůže více přiblížit peklu na zemi,“ popisoval reportér BBC Michael Buerk v roce 1984 to, co viděl v Etiopii. Štáb BBC byl první, kdo zdokumentoval hladomor v Etiopii, „hladomor biblických rozměrů ve 20. století“.

Příčinami hladomoru, který vrcholil v letech 1983–⁠85, byly sucho a války. Etiopie byla v podstatě „padlý stát“. Po svržení císaře zavládl „rudý teror“, probíhala permanentní občanská válka, která měla stovky tisíc obětí. K tomu se připojila válka se sousedním Súdánem. Stát nebyl schopen reagovat na hrozby, které přinášelo sucho. A ani nechtěl – utrpení a umírání se mohlo hodit jako nástroj v rámci mocenských bojů.

Odhady obětí hladomoru se různí – mrtvých bylo možná půl milionu, možná více než milion. Přibližně 200 tisíc dětí osiřelo, asi 400 tisíc lidí z Etiopie uprchlo. Ještě se k tomu vrátíme, až budeme přemýšlet o tom, jak to vlastně celé dopadlo.

Získat informace o tom, co se v zemi děje, nebylo snadné. Vláda katastrofu bagatelizovala. Etiopie byla navíc součástí konfliktů „studené války“, její komunisticky orientovanou politiku podporoval Sovětský svaz.

Lidé ohrožení suchem, válkou a rudým terorem neměli šanci se bránit.

Reportáž BBC vzbudila na Západě zděšení. A vzbudila zděšení i mezi rockovými hvězdami. „Myslím, že to, co se děje v Africe, je zločin historických rozměrů… Vejdete do jedné z chýší z vlnitého plechu a vidíte meningitidu, malárii a tyfus. A vidíte mrtvá těla ležící vedle ještě živých. V některých táborech vidíte 15 pytlů mouky pro 27 500 lidí. A pro to jsme tu my,“ říkal Bob Geldof.

Irský hudebník, zpěvák a herec zareagoval v roce 1984 jako první. Založil „superskupinu“ Band Aid, aby pro Etiopii získal peníze. Natočili single Do They Know It’s Christmas? A uspořádali charitativní koncerty Live Aid. Jejich mottem byla věta: „Den, kdy rocková hudba změnila svět.“

Úspěch singlu, který během roku vydělal pro Etiopii osm milionů liber, inspiroval amerického zpěváka, herce a aktivistu Harryho Belafonta. Založil organizaci USA for Africa a začal organizovat hvězdnou superskupinu, která by nazpívala charitativní píseň.

Vznikla skutečně mimořádná skupina složená z hvězd, které se velmi lišily hudebním i životním stylem, v mnohém i názory. Ale spojilo je velké gesto, pocit, že „když tu nebudou oni“, nikdo umírajícím Etiopanům nepomůže.

Písničku We Are the World složili Michael Jackson a Lionel Richie. A spolu s nimi ji nazpívali mimo jiných Bob Dylan, Stevie Wonder, Ray Charles, Tina Turner, Paul Simon, Diana Ross, Bruce Springsteen, Cindy Lauper nebo Bob Geldof.

Píseň se stala jednou z nejúspěšnějších písní v dějinách. A jen během prvních čtyř měsíců po vydání vydělala pro Etiopii téměř 11 milionů dolarů.

Komerční úspěch písně je nezpochybnitelný. Mimo diskuzi je i to, že splnila zadání – vydělala velké peníze pro oběti hladomoru. Alespoň v první fázi to zadání splnila, k tomu se ještě vrátíme. Pokud jde o přijetí hudebníky a hudebními kritiky, je to už složitější.

Autor tohoto textu si dovolí i vlastní postřeh. To, že ta píseň je typický kýč, je snad mimo diskuzi. Je vytvořena na objednávku, má vzbudit silné emoce, lítost i sebelítost, má oslovit co nejširší publikum. Je to kýč, ale to v tomto případě není žádný „smrtelný hřích“. S tím bylo třeba počítat. Kritika byla ale někdy nemilosrdnější, důslednější. A to i mezi samotnými interprety.

20 let po premiéře řekl zpěvák Billy Joel magazínu Rolling Stone, že „většině z nás se ta písnička nelíbila, ale nikdo to neřekl nahlas.“ Billy Joel pokračoval: „Pamatuju si, jak se ke mně naklonila Cindy Lauper a řekla, že to zní jako reklama na Pepsi.“

Tahle vzpomínka nemusí být autentická. Možná totiž Billy Joel četl proslulou kritiku Greila Marcuse publikovanou už v roce 1985. Greil Marcus ve své kritice tvrdí, že píseň We Are the World je spíš oslavou amerických celebrit než pohledem na politickou realitu Etiopie. A je také dokladem toho, že ať už úmyslně, nebo nezáměrně, jsou americké charitativní písničky propojeny se zájmy velkých amerických korporací.

Podle Marcuse píseň We Are the World výrazně připomíná reklamu na Pepsi. A shodou okolností její autoři Michael Jackson a Lionel Richie složili také znělky pro reklamu na Pepsi. V témže roce jako složili We Are the World.

Marcusova kritika je drsná. Vypadá jako kritika rozezleného antiglobalistického antikapitalistického aktivisty, který popisuje práci více či méně naivních idealistických aktivistů-celebrit zaháčkovaných korporacemi.

„Popová písnička We Are the World vypovídá méně o Etiopii než o Pepsi – a výsledek bude, že sice nějací Etiopané nezemřou, nebo zemřou později, ale především znělku Pepsi zdarma zazpívají lidé jako Ray Charles, Bruce Springsteen a Stevie Wonder. Ale to je jenom krátkodobý efekt. V dlouhodobé perspektivě, v perspektivě globální ekonomiky to může dopadnout tak, že někteří Etiopané nejenom přežijí, ale pokud přežijí, budou pít spíš Pepsi než Colu.“

We Are the World. Hladomor, rudý teror, miliony mrtvých, lítost, gesto, charita, kýč, komerce, zájmy korporací. Vše v jednom.

We Are the World.

Může „superskupina“ západních celebrit vyřešit problémy v Etiopii? Byť by všichni zúčastnění měli ty nejlepší úmysly? Podle analýzy organizace Lékaři bez hranic charita celebrit vytvořila více obětí, než zachránila životů. Jsou to jen odhady. Ale jak je to vůbec možné?

Ano, je to možné. Peněz, které byly směrovány na pomoc obětem hladomoru, se zmocnila vláda i povstalci. Jistě, ne všech, ale podstatné části. A za tyto peníze organizovali další masové vraždy. Jak to mohly rockové a popové hvězdy z nahrávacího studia ovlivnit? Nemohly.

A jak to dopadlo?

Do roku 1991 vládl v Etiopii komunistický diktátor Mengistu Haile Mariam. Rudý teror neskončil v roce 1985, neskončila ani občanská válka. Přinesly stovky tisíc mrtvých. Po svržení diktátora vznikla formálně federativní demokratická republika. Ale není to snadné. V Etiopii žijí desítky různých etnik, mluví se zde skoro stovkou různých jazyků a nenávist je –⁠ i v důsledku komunistických experimentů –⁠ běžnou součástí sousedských vztahů.

V roce 1993 začala válka mezi Etiopií a Eritreou, která vyhlásila nezávislost. Demokratické volby nebyly až tak demokratické a opoziční lídři končili ve vězení. Protestní demonstrace končily stovkami zabitých a zatčených lidí. Etnické násilí přineslo tisíce obětí a stovky tisíc násilně vystěhovaných lidí.

V roce 2020 začala „Tigrajská válka“. Válka mezi federální vládou a vzbouřenci v regionu Tigraj. Zahynuly stovky tisíc lidí. Tisíce dívek a žen byly znásilněny. Rozpadlý stát nebyl schopen zabránit ničivým důsledkům dalších hladomorů.

Jak to dopadlo?

Bob Geldof říká, že písně a koncerty nastartovaly v roce 1984 něco trvalého. Že chudoba a utrpení Afriky se dostaly do centra pozornosti západního světa. Organizoval další koncerty, vybral další miliony dolarů.

I „We Are the World“ mělo druhý život. Píseň fungovala jako nástroj charity například i po zemětřesení na Haiti v roce 2010.

A zapletla se nejenom s americkými korporacemi, ale i s americkými politiky. Zazněla na inauguraci Billa Clintona v roce 1993. Spolu s Michaelem Jacksonem si ji zazpívali i prezident, jeho manželka a jeho dcera.

Charitativní písně a koncerty měly nezpochybnitelné výsledky. A přinesly také podstatné otázky. Co je to za svět, kde mluvčími politiků jsou celebrity? A není to tak, že se politici za hvězdy schovávají? Nabízejí líbivé pseudořešení, protože to skutečné neznají, nebo nechtějí hledat?

We Are the World. A den, kdy rocková hudba svět změnila, ještě nepřišel.