Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Je to tak prakticky u všech významných historických událostí. Vedle doložitelných faktů se také okolo vzniku samostatného Československa 28. října 1918 a otců zakladatelů objevují různé fámy, a dokonce konspirační teorie. Některé se zrodily bezprostředně po vyhlášení nového státu, jiným „trvalo“ roky, než se objevily na veřejnosti. Pojďme se podívat na ty nejrozšířenější.
1. Masaryk nechal střílet do dělníků
Vlastně už 28. října 1918 se z Tomáše Garrigua Masaryka začal vytvářet kult klíčové osoby, která měla největší zásluhu na vyhlášení samostatného Československa. Svou gloriolu dokonce spoluvytvářel i sám Masaryk. Ač nevoják, objevoval se na veřejnosti často v ošacení připomínajícím uniformu a na bílém koni. Později se sice dostal do konfliktu s nejedním politikem, i tak mu však parlament udělil čestný titul „prezident Osvoboditel“. Někdy se mu také říkalo a říká familiárním oslovením „tatíček“.
Masarykovy zásluhy, jeho humanismus a náklonnost k sociálnímu státu, ale i úroveň demokracie za první republiky se ovšem naopak po desítky let snažili znevěrohodnit a zkreslit komunisté, když o prvním československém prezidentovi tvrdili, že nechal střílet do dělníků. Ostatně tato lež se tu a tam objevuje dodnes. Základ má v události z února 1931, z doby velké hospodářské krize – duchcovské stávce, při které se střetlo několik stovek demonstrantů s hrstkou četníků. Tato událost skončila střelbou a smrtí pěti dělníků.
Prezident Masaryk ale žádnou střelbu nepřikázal, neměl k tomu ani žádnou pravomoc. Údajně byl tragédií velmi rozhořčen, stejně jako jiní politici a veřejnost. Padala obvinění proti vládě, celému systému i Masarykovi. Komunisté pak událost začali využívat ve své propagandě.
2. Rakousko-Uhersko bylo žalářem národů
Podle profesora Jiřího Kociana z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd měla tato teze širokou veřejnost identifikovat s novou republikou a vypořádat se s bělohorským komplexem, po němž následovalo 300 let poroby. I když například v době Bachova absolutismu v letech 1851–1859 Češi pod vídeňskou vládou neprožívali právě zlaté demokratické časy a odpůrci mocnářství byli tvrdě postihováni, v posledních desítkách let Rakouska-Uherska zažívaly české země poměrně značný rozkvět.
Čeští politici byli členy rakousko-uherského parlamentu, někteří dokonce usedli do ministerských křesel. Dařilo se podnikatelům, Karlova Univerzita byla v roce 1882 rozdělena na německou a českou část. České národní spolky se těšily poměrně významné podpoře, postavilo se Národní divadlo a Národní muzeum. Uvolnění poměrů ale mělo své nepřekročitelné hranice, což bylo zachování mnohonárodnostního Rakouska-Uherska. Češi také nikdy neodpustili císaři Františku Josefovi I., že se nenechal korunovat českým králem. Slováci na tom byli pod maďarskou nadvládou rozhodně hůře.
3. Nová republika s československým národem
Žádný takový národ samozřejmě nikdy neexistoval, vždy šlo o dva národy. Z Masarykovy strany šlo ale o jednoznačný pragmatismus. „Hledal možnost, jak zdůvodnit, že nový stát bude stabilní,“ říká historik Jiří Kocian.
Proto vznikl koncept československého národa se dvěma větvemi – českou a slovenskou. Posloužil například k přesvědčení Velké Británie, jedné z klíčových velmocí, která původně nechtěla dopustit rozpad Rakouska-Uherska.
4. Legionáři vybojovali novou republiku
Zásluha legionářů na vznik samostatného státu je nezpochybnitelná. Jenže při popisování jejich role se někdy zapomíná na to, že mnozí Češi a Slováci až do konce války, tedy 11. listopadu 1918, sloužili v jednotkách rakousko-uherské armády. „Některé prameny hovoří o tom, že bojovali udatně a statečně, jiné, že bojovali především proto, že bojovat museli,“ konstatuje profesor Kocian.
Legionářů bylo přibližně 110 tisíc, přičemž nejvíce jich působilo v Rusku – zhruba 70 tisíc. Jenže v řadách císařské armády sloužilo za čtyři roky první světové války více než milion Čechů a Slováků. V mnoha městech i vesnicích stojí dodnes pomníky padlých vojáků z této války, přičemž naprostá většina z nich nosila právě rakousko-uherskou uniformu.
5. Štefánika nechal sestřelit Edvard Beneš
Milan Rastislav Štefánik byl vojenský pilot a zakladatel vojenské meteorologické služby. A především sehrál významnou roli při vytváření společného státu Čechů a Slováků. Stál u vzniku armády budoucího nového státu, podílel se na organizování legií v Rusku, Francii a Itálii, ale i na náboru krajanů v USA, 14. listopadu 1918 se stal ministrem vojenství. Už dva roky předtím podporoval vytvoření ústředního reprezentativního orgánu zahraničního odboje, a tak v únoru 1916 vznikla Československá národní rada.
Když začátkem února 1919 letěl z Itálie do Bratislavy, jeho stroj se při pokusu o přistání nečekaně zřítil a zahynula celá čtyřčlenná posádka. Příčina letecké katastrofy nebyla nikdy spolehlivě objasněna, podle Jiřího Kociana z Ústavu pro soudobé dějiny ale šlo patrně o nešťastnou náhodu, možná technickou závadu kombinovanou s nepříznivým počasím, anebo o chybu pilota.
Objevily se však také teorie, že šlo o sebevraždu, nebo že bylo letadlo sestřeleno – buď omylem, když si voják spletl italský výsostní znak s maďarským, anebo záměrně. Podle jednoho mýtu dokonce nechal letadlo sestřelit Edvard Beneš, protože ve Štefánikovi viděl svého konkurenta pro zahraniční politiku.
6. Mariánský sloup jako symbol útlaku
Žižkovský anarchista, spisovatel, herec, kamarád a podporovatel Jaroslava Haška. Ale především ten, v jehož hlavě se před 106 lety, pár dní po vyhlášení samostatného Československa, zrodil plán na svržení „nenáviděného“ mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. To byl Franta Sauer. Využil faktu, že se 3. listopadu 1918 konala na Bílé hoře velká manifestace, na níž se ozývaly hlasy volající po zúčtování s Habsburky.
Když zástupy lidí dorazily do centra Prahy, už na ně čekal Sauer s několika hasiči, s nimiž se vrhli na mariánský sloup coby památku bělohorského vítězství i katolické církve. „Kdyby ti lidé, jak tu jsou, porazili tenhle sloup hanby, nebylo by to sice pražádné hrdinství, ale aspoň jakýsi čin, jistě větší než začmárávání německých firem,“ zdůvodňoval Sauer svůj čin.
Jenže pravda byla taková, že pomník objednal císař Ferdinand III. na paměť uhájení Prahy před Švédy, ukončení třicetileté války a k oslavě Panny Marie Immaculaty (Neposkvrněné). Byl chápán jako výraz vděčnosti za pomoc a ochranu v nejvyšší nouzi a poděkování Panně Marii, ke které se Pražané při obléhání Švédy společně modlili. Dílo Jana Jiřího Bendla bylo vztyčeno v roce 1650, sloup patřil k nejstarším mariánským sloupům v Evropě. Dnes na jeho místě stojí novodobá kopie.
7. Muži 28. října jsou úctyhodní a respektovaní
Pětice politiků, Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla a Vavro Šrobár, která řídila pražský převrat v roce 1918, byla poměrně záhy nazvána „muži 28. října“. Každý z této pětice se stal v Československé republice ministrem, ale jejich další osudy se výrazně lišily.
Zvláště divoký byl osud Jiřího Stříbrného. Byl členem hned pěti prvorepublikových vlád a několik let patřil k Masarykovým oblíbencům. Jenže se zapletl do několika afér, dokonce stanul před soudem, ale ten ho osvobodil. V roce 1926 byl po konfliktu s Edvardem Benešem vyloučen z národně sociální strany, založil několik vlastních politických uskupení a nakonec skončil mezi pravicovými radikály. Kritizoval Hrad i Beneše, po mnichovské dohodě a vzniku druhé republiky spustil ostrou kampaň na stránkách vlastních novin. Do jeho slovníku patřilo například slovo „odbenešit“.
Po okupaci v březnu 1939 se však stáhl do ústraní a odmítl spolupracovat na propagandě proti Edvardu Benešovi. I tak byl po válce odsouzen na doživotí. Ve valdické věznici, kde zemřel v lednu 1955, ještě stihnul sepsat své paměti, v nichž také stojí: „Byla to senzace. Muž 28. října za zradu na vlastním státě a národě odsouzen k doživotnímu žaláři.“
8. Martinská deklarace měla tajný dodatek
Deklarace slovenského národa (známá také jako Martinská deklarace, pozn. redakce) byla přijata 30. října 1918 v Martině a podepsalo ji na 200 zástupců z celého Slovenska, kteří se tím přihlásili ke společnému československému státu. Originál dokumentu se bohužel ztratil, což otevřelo cestu k různým spekulacím.
Skandál známý pod jménem Tukova aféra se rozjel v lednu 1928, kdy slovenský politik a separatista Vojtech Tuka zveřejnil v časopise Slovák článek V desiatom roku Martinskej deklarácie. Tvrdil v něm, že Deklarace slovenského národa má tajný dodatek, podle něhož se Slovensko připojilo k českým zemím jen na 10 let. Slováci pak měli znovu rozhodnout, jestli zůstanou ve společném státě na základě federativního uspořádání, nebo se osamostatní.
Slovenský poslanec Milan Ivanka na Tuku krátce poté podal trestní oznámení za to, že připravuje odtržení Slovenska. Tuka byl v roce 1929 nakonec skutečně odsouzen na 15 let, ovšem za špionáž pro Maďarsko z počátku 20. let. Na svobodu se ale díky amnestii dostal už v roce 1937. A o dva roky později se stal na příštích pět let premiérem nechvalně proslulého Slovenského štátu. Na konci války se mu sice podařilo utéct do Rakouska, ale nakonec znovu stanul před soudem. V létě 1946 byl za rozbití republiky, pronacistickou politiku a za deportace slovenských Židů odsouzen k trestu smrti.
A co onen tajný dodatek k Martinské deklaraci? Podle historika Jiřího Kociana se o něm mezi slovenskými zástupci skutečně jednalo. „Myslím si ale, že takový dokument nakonec nikdy nevznikl,“ dodává profesor Kocian.