Výbuch na dole „těšínského upíra“: Horníci před 128 lety neměli šanci přežít

Karvinský důlní podnik Heinricha Larische-Mönnicha prosperoval. V roce 1893 v něm pracovalo 2 761 zaměstnanců. Z východu na západ se doly táhly v délce 4 kilometrů, ze severu na jih v délce 2 kilometrů. Těžilo se v hloubce i přes 300 metrů. Meziroční růst těžby byl 13 %.

Larisch-Mönnich mohl být spokojen. Příliš se ho nedotýkalo, že měl spolu s dalšími uhlobarony oprávněnou pověst upíra, který bezohledně vykořisťuje horníky. Formálně vykonával funkce poslance a zemského hejtmana. Ale víc energie věnoval jízdě na koni a lovu. Na lišky si rád zajel i do Anglie.

Takto jeho priority popsaly Národní listy: „Parlamentarismus rakouský vůbec je nemocen, slezský sněm má mimoto chorobu ‚individuální‘. Lovecké koně zemského hejtmana hraběte Larische jsou už na cestě do Anglie a pan hrabě ještě pořád musí sedět na křesle předsednickém ve sněmovně slezské. Ovšem že nesedí klidně ani minutku, nýbrž přechází nevrle a netrpělivě po tribuně předsednické. V myšlenkách žene za liškou na ušlechtilém oři. Právě trhl uzdou – nikoliv, trhl psanou předlohou… Všechna čest pro různé vynikající osobní vlastnosti pana hraběte…, ale zemský sněm slezský žene, jako by si ho byl osedlal ‚na lišky.“

V roce 1894 alespoň na chvíli strnul i uhlobaron Larisch.

14. června sfáralo na odpolední směnu 1 090 horníků a předáků. V půl desáté večer došlo k prvnímu výbuchu na dole Františka. Jeho intenzita byla taková, že dým a prach vyrazily až na povrch.

Vrchní inženýr Jan Kohout začal organizovat záchranné práce. Jedinou ochranou tehdejších záchranářů byl šátek na obličeji namočený v octu. V hloubce asi 300 metrů narazili na změť těl a předmětů odmrštěných výbuchem: Mrtví a zranění havíři, mrtví a zranění koně, důlní vozíky…

Záchranáři začali ošetřovat raněné horníky a připravovat je na vyvezení z jámy. V deset večer došlo k druhému výbuchu. V jeho důsledku zahynulo i 60 mužů ze záchranné čety. Bezprostředně po výbuchu se do hlubiny vydali další záchranáři.

„Ještě dnes je třeba hluboce smeknout a poklonit se lidem, kteří byli svědky druhého výbuchu a usmrcení svých kamarádů, a přesto bez váhání přistoupili k zachraňování těch, co šli před nimi. Inženýři, dozorci a havíři bez dýchacích přístrojů vynášeli raněné i mrtvé a přitom nevěděli, kdy dojde k dalšímu výbuchu,“ píše server Zdař Bůh.

235 obětí. Pozdější vyšetřování dospělo k závěru, který ukazuje úroveň bezpečnosti práce v tehdejších dolech: 80 % obětí zemřelo udušením. Neměli žádnou ochranu. 20 % podlehlo zraněním.

V tomto ohledu je katastrofa na karvinských dolech průlomová: Vedla k vývoji a postupnému zavádění záchranných dýchacích přístrojů.

130 vdov a 194 sirotků. V té době čtvrtá největší tragédie v uhelném hornictví. Tragičtější bilanci měly jen dvě katastrofy v Británii a jedna v Sasku.

Pohřeb ostatků, které se podařilo vynést z dolu, proběhl 17. června v Karviné. Na rentu pro pozůstalé přispěl majitel dolu a hornická bratrská pokladna.

Média krátce po neštěstí zaznamenala, že uhlobaron Larisch-Mönnich uvažuje o prodeji svých dolů. Neprodal je. A zdá se, že se zakrátko vrátil k normálnímu způsobu života: Hony, jízda na koni, zvelebování zámečku v Solci u Karviné, který se pyšnil luxusním anglickým parkem, vysedávání na schůzích…

Na přelomu století ale přece jen začínal být život uhlobarona už o něco méně snadný.

Zpočátku bylo možno na horníky hledět jako na snadno ovladatelnou masu nevzdělaných lidí, kteří se stěhují za prací a jsou za ni vděční.

„K prvnímu masovém stěhování do oblasti Ostravsko-karvinského revíru došlo v letech 1867–1873. Přicházeli hlavně lidé z Haliče. Kolem roku 1900 tu pracovalo už 38 tisíc horníků a byla to nejpočetnější profesní skupina,“ připomíná Kateřina Stenchlá z Muzea Těšínska. „Pracovní doba se postupně snížila z 12 na 10 a půl hodiny. Horníci se dožívali v průměru 55 let.“

Na konci 19. století se objevuje nový prvek: hornické odbory a požadavky na vyšší mzdy.

Zmínky v dobovém tisku ukazují, že hrabě Larisch byl nepoddajný partner. Když byl Larisch v roce 1903 znovu zvolen zemským hejtmanem, napsal sociálně-demokratický Duch času: „Zemským hejtmanem jmenován opět starý hrabě Larisch. Starý to upír, vstřebávající krev tisíců horníků, jimž platí mzdy horší nežli čínské. Ale co na tom, že je pijavkou lidu? Larisch je výkvětem slezské aristokracie, a proto prvním representantem v zemi.“

Téhož roku chtěl podle médií Larisch horníkům dokonce snižovat mzdy. Popřel to, ale levicoví novináři mu nevěřili: „Ubohý kavalír hrabě Larisch ke lži musí sáhat, aby maskoval nelidské vykořisťování horníků v dolech jeho zaměstnaných. Larischovské doly jsou známé mordovny, v nichž dělníci jsou jednotlivě i v masách ubíjení. A za to je jim mzda soustavně snižována… Nejsou-li tato fakta hr. Larischovi známa, tož je jenom smutným vysvědčením…“

Ano, Larischovské doly byly známé mordovny.

Po vypuknutí 1. světové války Heinrich Larisch-Mönnich věrně podporoval císaře a věřil v rychlé vítězství. Vítězství se nedočkal, konce války ano. Zemřel na svém zámku v Solci 8. prosince 1918.

O příčinách smrti tisk spekuloval. Moravská orlice psala: „O příčinách náhlé smrti bývalého zemského hejtmana hraběte Larische kolují mezi lidem na Těšínsku různé pověsti. Nacházelo se také zpráv, že byl zastřelen. Jiné pověsti tvrdí, že v den, kdy hrabě Larisch byl raněn srdeční mrtvicí, byla u něho provedena prohlídka, při které bylo odvedeno několik koní a několik kusů dobytka. Starý hrabě rozčílil se svou bezmocností proti tomu tak, že z rozrušení ranila ho mrtvice…“

Larisch umíral jako hrabě. Dva dny po jeho smrti přijal československý parlament zákon, který rušil šlechtické tituly.

Zámek v Solci postavili Larischové v novorenesančním stylu v roce 1873. Zámek byl dvoupatrový, na půdorysu 52 × 17 metrů. V parku anglického stylu vysázeli zámečtí páni řadu exotických křovin a stromů.

V roce 1916 nechal Heinrich Larisch postavit u zámku rodinnou hrobku v podobě antické svatyně.

V roce 1944 obsadila zámek německá armáda. Na konci téhož roku vyhořel. Při poválečných opravách bylo jedno patro ubouráno a posléze v něm sídlila zubařská ordinace.

Od roku 1952 bylo zřejmé, že budova je nestabilní, projevily se důsledky poddolování. V roce 1953 bylo rozhodnuto o totální demolici.

Larisch poddoloval sám sebe.

Vesnice Solca, po níž byl zámek pojmenován, měla v roce 1900 na 70 domů a kolem tisíce obyvatel. V 50. a 60. letech minulého století se vylidnila. Následně bylo poddolované území zaplaveno.

Důl Františka byl založen v roce 1856 pod neosobním jménem Jáma č. XVII. Jméno Františky nesl od roku 1884. V roce 1911 byl důl modernizován – byla přestavěna těžní věž a postaven nový těžní stroj. V roce 1927 tu pracovalo 721 dělníků.

Konečná hloubka dosáhla 490 metrů.

V roce 1965 byla těžba ukončena.