Vražedná nezodpovědnost vojáků zabila 78 lidí. A roky se lže dál

„Kam jsme to dostali?“ To byla poslední slova pilota, která slyšeli letoví dispečeři na kontrolní věži.

Bylo přibližně tři čtvrtě na deset dopoledne středoevropského času. Letadlo Sibiřských aerolinií bylo na cestě z Tel Avivu do Novosibirsku. Cestovali v něm převážně Židé ruského původu, kteří se přestěhovali z Ruska do Izraele. Letěli navštívit příbuzné.

Po explozi se trup letadla začal rozpadat a stroj se řítil k zemi. Rotoval při tom a většina cestujících byla v té chvíli už pravděpodobně mrtvá, nebo v bezvědomí. Bezpečnostní pásy je nemohly uchránit od tvrdých smrtících nárazů. A byla tu další kombinace smrtících okolností: Letadlo hořelo a oheň pronikal i dovnitř trupu. Unikající vzduch z poškozeného trupu „vysával“ cestující ven.

Pokud někdo přežil, zabil ho pád na mořskou hladinu.

Letadlo se 4. října 2001 zřítilo do Černého moře, asi 190 kilometrů jižně od města Soči. Společný tým ukrajinských a ruských vyšetřovatelů nacházel trosky v prostoru několika čtverečních kilometrů. „Černou skříňku“, tedy zařízení, které zaznamenává rozhovory v pilotní kabině a základní letové parametry, se jim nalézt nepodařilo. Podle nich části trupu klesly až do hloubky kolem 1000 metrů.

Ke katastrofě došlo necelý měsíc po teroristických útocích v New Yorku. Terorismus byl tedy vcelku logicky první možnou příčinou katastrofy, o níž mluvili politici včetně ruského prezidenta Vladimira Putina.

Svým způsobem to terorismus byl.

Už krátce po neštěstí přišly americké tajné služby s hypotézou, že letadlo sestřelila ukrajinská bojová hlavice S-200. Na Krymu totiž probíhalo společné rusko-ukrajinské cvičení letecké obrany. Ano, byly to jiné časy. Ukrajinským prezidentem byl prorusky orientovaný Leonid Kučma. A Putin byl ruským prezidentem teprve druhý rok.

Jak už to u podobných katastrof bývá, vyšetřování a politické proklamace měly nádech frašky. Ukrajina jednoznačně odmítla odpovědnost a vyloučila možnost, že by letadlo mohla zasáhnout její raketa. Vojáci a politici vysvětlovali, že všechna letadla byla dostatečně odkloněna z prostoru cvičení, že cvičné rakety nemají takový dolet, aby mohly letadlo zasáhnout, že pokud nezasáhnou cvičný cíl, zničí samy sebe… Ukrajinský ministr obrany přesto prezidentovi nabídl rezignaci.

Teorii o zásahu ukrajinskou raketou zpočátku odmítal i Putin. Uvěřil argumentům Ukrajinců a řekl: „Zbraně, které byly při cvičení použity, nemohly doletět do prostoru, kde došlo k havárii letadla Tu-154.“

Prostě shoda okolností. Nad místem, kde vojáci nacvičují sestřelování letadel, přelétá letadlo. Roztrhne se mu trup a zřítí se do moře. S největší pravděpodobností hraničící s jistotou šlo o teroristický útok nebo technickou závadu.

Že by ukrajinská raketa zasáhla civilní objekt? Vyloučeno!

Tato rétorika ukrajinských vojáků a politiků ovšem veřejnosti nezněla příliš důvěryhodně. 20. dubna v roce 2000 se totiž při běžném vojenském cvičení vymkla kontrole raketa země–země. Měla letět 60 kilometrů a dopadnout do vojenského prostoru. Ale uletěla ještě dalších 30 kilometrů a zničila devítipodlažní bytový dům ve městě Brovary nedaleko Kyjeva. Tři lidé na místě zemřeli. Několik jich bylo zraněno. 91 obyvatel domu přišlo o střechu nad hlavou.

Bezprostředně po incidentu armáda odmítla jakoukoli odpovědnost. Vojáci dokonce veřejnosti ukázali kráter o průměru 25 metrů, který podle nich vznikl po dopadu střely do vojenského prostoru. Ne, ne, raketa se z kurzu neodchýlila. Pak ale záchranáři ve zničeném domě našli části pláště rakety s vyraženým sériovým číslem. Dál zatloukat bylo obtížné. A ten kráter v dopadovém prostoru? No, těžko říci, jak tam vznikl…

Čtyři dny po nehodě uspořádal ministr obrany Oleksandr Kuzmuk tiskovou konferenci. Za incident se omluvil. Zároveň vyloučil, že by šlo o lidské selhání. Došlo k technické závadě, kterou vojáci nemohli ovlivnit. Armádu obhajoval i prezident Kučma – podle něj je ukrajinská armáda výborná, ale má některé zastaralé zbraně. Je třeba ji lépe vyzbrojit, nikoli kritizovat.

A než bude lépe vyzbrojena? Stát se může zřejmě leccos.

Podobně jako v případě Brovar se zatloukání i v případě sestřeleného letu Siberia Airlines 1812 stalo po několika dnech velmi obtížnou disciplínou. Vyšetřovatelé začali mezi troskami letadla nacházet i předměty, které se nápadně podobaly zbytkům bojové hlavice. A části trupu vypadaly, jako by je proděravěl šrapnel.

Ruský prezident Putin kritizoval ukrajinskou armádu, že mlží ohledně doletu střel použitých při cvičení. A ruská média psala, že je načase, aby Ukrajina přijala obtížné, ale správné řešení a přiznala odpovědnost za tragédii.

Velice ostrý text přinesla Novaja Gazeta. Podle ní ukrajinská a ruská armáda vědomě vystavily riziku všechna dopravní letadla, která byla v okruhu 300 kilometrů od vojenského cvičiště na Krymu. Ukrajina v souladu s mezinárodními pravidly požádala osm dnů před cvičením o uzavření letového prostoru v okruhu 50 km. Jenže na cvičení vojáci použili střely S-200 a S-300. Číslo v názvu rakety udává její dolet v kilometrech.

Podle listu je jisté, že vojenské radary zaznamenaly přítomnost dopravních letadel v dosahu střel. Kromě později sestřeleného Tu-154 tam byla ještě dvě další. Velitelé měli v té chvíli cvičení zastavit. Domnívali se ale pravděpodobně, že nic nehrozí. Že jejich vojáci jsou přece skvělí a střely zasáhnou cvičný cíl.

Dvě rakety cvičné drony netrefily. Jedna se sama zničila. Druhá se přesměrovala na nový cíl – na Tu-154.

Že by přece jen lidské selhání?

Lhát už dál nešlo. Prezident Kučma potvrdil, že Ukrajina nese za nehodu odpovědnost, a propustil ministra obrany. Ano, byl to stále Oleksandr Kuzmuk.

V listopadu 2003 podepsala Ukrajina dohodu se Státem Izrael o odškodnění pozůstalých. Za každou oběť leteckého neštěstí vyplatila Ukrajina příbuzným 200 tisíc dolarů, v tehdejším kurzu přibližně pět a půl milionu korun. Dohoda obsahovala také tezi, že „Ukrajina není za nehodu právně zodpovědná“. Bývalý ministr obrany Kuzmuk to v médiích komentoval tak, že „jde o humánní gesto, nikoli o přiznání viny“. Stejnou částku Ukrajina vyplatila i příbuzným ruských občanů, kteří byli na palubě letadla.

Někteří z pozůstalých odškodnění nepřijali, podali žalobu na ukrajinský stát a požadovali odškodné ve výši 1,1 milionu dolarů. Kyjevský soud v roce 2007 jejich nároky odmítl. Atmosféra u soudu přitom už odrážela proměnu vztahu mezi Ukrajinou a Ruskem. Ukrajinským prezidentem byl od roku 2005 proevropský Viktor Juščenko.

Právník, který u soudu zastupoval stát, prohlásil, že letadlo nemohla sestřelit ukrajinská raketa. Vyšetřování nehody bylo podle něj plné chyb a zmanipulované Ruskem. Dodnes nevíme, co nehodu způsobilo. Ale ukrajinská raketa to nebyla.

Kdo ví, možná se už i ta střela země–země vznesla z domu v Brovarech a znovu dopadla do kráteru ve vojenském prostoru.