Jako kluk pomáhal vězňům vlaku smrti, zubožené ženy se popraly o brambory

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na konci války křižovaly Evropou transporty vězňů z koncentračních táborů. Jak se k nim přibližovali spojenci, vyhladovělí a nemocní muži a ženy se vydávali vlakem nebo pěšky na cestu do neznáma. Mnozí ze stovek tisíc nepřežili.

Jeden z vlaků smrti zastavil na konci dubna 1945 v Roztokách u Prahy. Jel z Litoměřic, kde byla pobočka koncentračního táboru ve Flossenbürgu, a podle historičky Pavly Plaché z Ústavu pro studium totalitních režimů patrně mířil do Mauthausenu.

Miroslavu Košťálovi bylo tehdy dvanáct let, ale dodnes si pamatuje, kde souprava s několika tisíci vězňů zastavila. „Tehdy bylo na nádraží šest kolejí, o jednu víc než dnes. Ten vlak stál na předposlední koleji,“ vzpomíná dvaadevadesátiletý muž.

To, že souprava zastavila právě v Roztokách severně od Prahy, nebyla náhoda. Zasloužil se o to tamní přednosta stanice Jan Najdr, který vlak zdržel, aby místní lidé mohli zuboženým vězňům pomoci.

V litoměřickém lágru, kde od jara 1944 vznikaly podzemní zbrojní továrny s krycím názvem Richard I a Richard II, byly na konci války soustředěny tisíce vězňů z celé Evropy. Právě odtud byl 28. dubna vypraven vlak s více než sedmdesáti vagony, který vezl na čtyři tisíce lidí.

Češi se o plánované trase dozvěděli od železničářů, a jakmile souprava překročila protektorátní hranice, odhodlali se k činu – i když to stále bylo nebezpečné a nikdo nemohl vědět, jestli některý z dozorců nezmáčkne spoušť.

Zmiňovanému přednostovi stanice v Roztokách Najdrovi se podařilo přesvědčit Němce smyšlenou historkou, že je Praha ucpaná transporty na frontu, takže vlak s vězni musí počkat, až se trať uvolní. A tak když litoměřický vlak smrti zastavil na zdejším nádraží poslední dubnovou neděli navečer, už na něj čekali obyvatelé Roztok i okolních vesnic, aby zbídačeným vězňům pomohli.

V archivu Středočeského muzea se dochovalo několik osobních svědectví, například jedné mladé ošetřovatelky: „Byly to šedé postavy s horečnatýma očima, vychrtlé bídou a utrpením,“ popisovala žena. „Zjistili jsme, že ve třech vozech jsou nemocní, kteří nutně potřebují ošetřit, a mým cílem bylo pomoci nejubožejším. Ve voze se mi naskytl hrozný pohled. Ve slámě plné kalu a zápachu ležela zubožená těla v hadrech a cárech, potažená jen kůží a namačkaná jako slanečci…“

Už když vlak zastavoval, někteří vězni vyskakovali z vagonů a vrhli se k pumpě na nádraží, jak byli žízniví. Lidé přinášeli jídlo, nádražní čekárna se přeměnila na vývařovnu, sedláci přiváželi chleba, sestry místního Červeného kříže ošetřovaly nemocné a raněné. V někdejším chudobinci byl dokonce zřízen provizorní lazaret.

„Přednostovi stanice se za pomoci pravděpodobně některých roztockých představitelů Sokola podařilo vyjednat s velitelem transportu, aby nemocní z toho vlaku byli vyloženi na nádraží, aby se o ně mohli postarat a aby vězňům byla poskytnuta strava,“ řekla historička Pavla Plachá.

Dozorci byli v posledním vagonu, dostávali alkohol. Patrně i díky tomu, že byli opilí a rezignovaní, se podařilo části vězňů vagony opustit, i když zpočátku jim v tom bránili střelbou nebo bitím. Nejhůře na tom byly ženy-vězeňkyně, kterým bránila opustit vlak dozorkyně SS. Byly žíznivé a hladové. Mezi těmi, kdo jim přišel na pomoc, byli i tehdy dvanáctiletý Miroslav Košťál a jeho vrstevník Jiří Šmíd.

Chystali se na to, že do vagonů bez střechy vlezou. Už to měli nacvičené. Lidé jim dali dva velké pytle vařených brambor, které kluci dotáhli až k vlaku. Jenže ženy na nic nečekaly a samy začaly vyskakovat z vlaku dolů. „Vrhly se na ty pytle a začaly se o brambory prát,“ vzpomíná na osmdesát let starou událost pan Košťál. Jenže to už bylo nebezpečné a malý Mirek se k vagónům později raději nevrátil.

Ostatně jednu tragickou událost už měla rodina Košťálových za sebou. Mirkova o sedm let starší sestra Boženka jezdila každý den do práce do Kralup nad Vltavou, kde se nacházela rafinerie minerálních olejů, která sloužila německému zbrojnímu průmyslu.

Americké bombardéry provedly 22. března 1945 na město rozsáhlý nálet, při němž zahynulo 245 lidí – včetně mladé Boženky Košťálové. Běžela sice s kamarádkami do krytu, ale nestihla to.

Její tělo našli zavalené na schodech do sklepa. Při pohřbu doprovázelo rakev dvacet dívek v bílém a spolu s nimi dvacet mladých mužů. Dvacet párů symbolizovalo věk, kterého se Boženka dožila.

Miroslavův otec byl četník, za okupace předem upozorňoval místní obyvatele, na něž přišel zatykač, aby se podle toho mohli zařídit. A když přijel vlak smrti z Litoměřic, „hlídal“ v čekárně, kam lidé nosili oblečení a boty pro vězně.

„A pak je táta nechal utéct a převozník je převážel na druhou stranu řeky, kde se předpokládalo, že je nikdo hledat nebude,“ řekl před časem Miroslav Košťál Paměti národa. Jeho tatínek se posléze zapojil také do Pražského povstání.

V Roztokách se s pomocí místních podařilo uprchnout asi třem stovkám vězňů. Podle údajů Středočeského muzea se nepodařilo zachránit deset vězňů, protože jejich zranění byla příliš vážná. Jako příčina úmrtí se uváděly například průstřel břicha, průstřel hlavy nebo proražení hlavy tupým předmětem. Krevní podlitiny po celém těle měli všichni vězni a všichni také trpěli extrémní podvýživou.

Přednosta stanice Jan Najdr zadržoval vlak, jak dlouho to jen šlo. Ale pak už mu Němci vyhrožovali, že ho zastřelí, když soupravu nepošle dál. Do Roztok kvůli tomu dorazilo z Prahy dokonce gestapo, aby incident prošetřilo, ale nakonec se vrátilo do metropole. Vlak opustil Roztoky po asi dvaceti hodinách 30. dubna, ale do svého cíle už stejně nedorazil.

Dalším vězňům se podařilo uprchnout na zastávce v Praze-Bubnech, a to za pomoci připravených Pražanů. Několik desítek vězňů ale u Olbramovic nechal postřílet důstojník SS. Transport pak byl osvobozen 8. května 1945 na hranicích protektorátu u jihočeského Velešína.

Před lety natočila o transportu, který z Litoměřic ujel téměř 300 kilometrů, dokumentární film Vlak smrti na cestě za svobodou dvojice německých dokumentaristů Andrea Mocellinová a Thomas Muggenthaler. V roce 2018 mu Česko-německý fond budoucnosti udělil zvláštní cenu Mileny Jesenské v rámci česko-německé novinářské ceny. Autoři pokládají pomoc českých obyvatel za velmi silný akt humanity, který v té době neměl obdoby.

„Zaujal mě možný přesah k současnosti, ke stále aktuální otázce: Kdy má smysl riskovat, usilovat o něco? To byl pro mě motor, abych se do tohoto filmu opravdu vložila,“ řekla Andrea Mocellinová.