„Bony, nechceš bony?“ Jak veksláci dodávali socialistickému Československu valuty

Jednoho dne roku 1976 navštívil Václava Havla v jeho chalupě na Hrádečku jistý operativní důstojník kriminálky okresního oddělení Veřejné bezpečnosti v Trutnově. Neodvedl ho k výslechu, ani u něj neprovedl domovní prohlídku. Přišel ho požádat o bony pro svého známého, který si chtěl v Tuzexu koupit nové auto. Jelikož se totiž Havlovy hry hrály na Západě, dostával honoráře v tvrdé měně.

„Představil se jako příslušník VB s tím, že společně s kolegou mají zájem odkoupit tuzexové poukázky. Odešli ovšem s nepořízenou. Havel jim dle výpovědi jednoho z příslušníků sdělil, že momentálně žádné nemá a že se mají případně zeptat později „Setkání bylo za nějaký čas prošetřováno Inspekcí ministra vnitra. Ta označila jednání příslušníka VB za nevhodné, avšak celá epizoda neměla zásadní vliv na jeho další profesní dráhu,“ píše se v knize Ústavu pro studium totalitních režimů Marky, bony, digitálky, kterou napsal historik Adam Havlík.

Historka z hlubokých normalizačních dob ukazuje, co byli lidé v podmínkách reálného socialismu ochotni udělat, aby se dostali ke špičkovým barevným televizím, kalkulačkám, digitálním hodinkám, videopřehrávačům, džínům, pravým angličákům pro děti, ale také alkoholu, sladkostem, kosmetice nebo právě vysněnému modelu auta.

Cesta k vybranému zboží ze západního Německa nebo Japonska totiž byla pro mnohé obyvatele Československé socialistické republiky velmi úzká a vedla do specializovaných prodejen Tuzexu, kde bylo možné platit pouze zvláštními poukázky zvanými bony, případně dolary, západoněmeckou markou nebo jinou tvrdou měnou.

Pro značnou část socialistických občanů se jedinou možností, jak se k bonům dostat, stali překupníci – veksláci. V sedmdesátých, a především osmdesátých letech se veksláctví natolik rozšířilo, že takřka nebylo možné projít okolo některé z prodejen Tuzexu v Praze, Bratislavě, Brně, Karlových Varech a dalších městech, aniž by se dotyčnému nedostalo nabídky: „Bony, nechcete bony?“

Jedním z největších paradoxů přitom je, že veksláci, ačkoli se pohybovali za hranou socialistických zákonů, byli předlistopadovým režimem do určité míry tolerováni, protože přinášeli režimu tolik potřebné valuty. O fenoménu veksláctví podrobně pojednává právě už citovaná kniha Marky, bony, digitálky.

Vznik veksláctví je úzce spojen právě se zmiňovaným podnikem zahraničního obchodu Tuzex, který měl desítky prodejen po celé republice. Vznikl na základě vyhlášky Ministerstva zahraničního obchodu už v roce 1957. Cílem bylo odčerpávat od domácích i zahraničních občanů devizové prostředky, kterých se socialistickému státu vlastně po celou dobu jeho existence nedostávalo v dostačujícím množství – aby za ně mohl nakupovat suroviny, materiály, hi-tech výrobky, ale také licence, služby či ovoce.

Když někdo získal zahraniční tvrdou měnu – například umělci jako dramatik Václav Havel, sportovci nebo technici pracující v cizině – musel ji ­dle zákona nabídnout vybraným bankám. Za odevzdané dolary či marky pak dostal československé koruny v hodně nevýhodném kurzu, anebo právě bony do Tuzexu. Bony se brzy staly vyhledávanou měnou pro lidi, kteří k nim neměli reálný přístup. Tuto poptávku naplňovali právě veksláci.

Okolo Tuzexu se začal rozvíjet černý trh s poukázkami, který se postupně rozrůstal, vytvářela se jeho struktura a čím dál více nabývala organizovanější podoby. A nakonec z něho měli prospěch vlastně všichni. Od devizových cizinců, kteří vekslákům prodávali marky či dolary za výhodnější kurz než v bankách, přes veksláky, kteří přeprodávali bony s nemalým ziskem, a zákazníky, kteří chtěli utrácet v Tuzexu, až po stát, který tak získával cenné devizy. I když oficiálně stát veksláctví odsuzoval a policisté prováděli před Tuzexy zátahy na překupníky.

„Bylo to takový veřejný tajemství, protože my jsme nosili víc valut než pomalu třeba Mladá Boleslav (automobilka Škoda – pozn. aut.). Oni nás nechali. Občas vyběhli před Tuzex, tyhlety náhončí sebrali, udělali kolem toho aféru,“ říká v knize někdejší vekslák, který stál v hierarchii výše, protože sháněl bony pro pěšáky v ulicích. „My, co jsme to nosili… Oni byli rádi, že to tam někdo nosí… Byla to tolerovaná špína.“

Ostatně v druhé polovině osmdesátých let nakupovalo v Tuzexu více než deset milionů zákazníků ročně, z toho sedmdesát až osmdesát procent tvořili českoslovenští občané. Oficiálně vedených tuzexových účtů přitom tuzemský bankovní sektor evidoval přibližně stonásobně méně, tedy něco přes sto tisíc.

Překupníci později neobchodovali jen s bony, ale také s dalším nedostatkovým zbožím, jako byly digitální hodinky, gramofonové desky, videokazety nebo módní oblečení. Aby se veksláci mohli plně věnovat svému byznysu, mnohdy si například úplatky zajišťovali potvrzení o invalidním důchodu – aby nemuseli chodit do práce a nestali se dle socialistických zákonů příživníky s trestním postihem.

Vyplatilo se jim to, ti v nejvyšších patrech celé hierarchie si měsíčně přišli až na několik stovek tisíc korun měsíčně, což byla v osmdesátých letech mzda z jiné galaxie. Zaměstnanci běžně dostávali výplatu v řádu tisíců korun. Historik Adam Havlík připomíná i známého veksláka a po roce 1989 jednu z hlavních postav českého podsvětí Františka Mrázka, jenž si v osmdesátkách potřebné potvrzení obstaral od lékaře za úplatek ve formě švédského automobilu Saab.

Obyčejní „komáři“, jak se slangově označovali pouliční překupníci, si vydělali „pouze“ desítky tisíc. Ostatně, mnozí veksláci své bohatství dávali hodně okatě najevo. Běžně chodili do barů a luxusních hotelů na Václavském náměstí, pořádali opulentní večírky, pořizovali si zahraniční auta, jejich byty a rodinné domy byly napěchované špičkovými televizory a další nejmodernější technikou.

Někteří měli dokonce tolik peněz, že ani nevěděli, za co je utratit. Jeden z předních pražských veksláků si jednoho léta nechal před Tuzex v Palackého ulici v centru Prahy navézt hromadu písku, načež se s doutníkem uvelebil na lehátku a ze své soukromé pláže pak pozoroval kolemjdoucí. Tato příhoda inspirovala tvůrce úspěšného filmu Bony a klid, v němž si jedna z hlavních postav nechala před Tuzex v pražské Štěpánské ulici navézt hromadu sněhu z Krkonoš.

Vysoké výdělky pak pomáhaly významným vekslákům k benevolentnějšímu přístupu represivního aparátu – veksláci příslušníky Veřejné bezpečnosti nebo komunistické funkcionáře upláceli. Někteří se zase stali spolupracovníky StB, další sháněli od svých západních dodavatelů pro lidi na „správném místě“ ,ale také pro důležité úřady a instituce nedostatkové zboží a špičkové výrobky.

„Experti z finančních resortů a ve shodě s nimi i představitelé aparátu komunistické strany explicitně obhajovali při kriminalizaci pokoutné směny valut a tuzexových poukazů ,měkčí‘ postup, který pramenil především z pragmatických, ekonomických důvodů – aby se neztenčoval proud cizích měn do státní kasy,“ píše historik Adam Havlík v knize Marky, bony, digitálky.

Šlo skutečně o tak významný příjem? Nebyl konkrétní dopad na československou ekonomiku spíše negativní? Historik Havlík uvádí, že dle odhadů z konce osmdesátých let se horní hranice šedé ekonomiky pohybovala těsně pod hranicí pěti procent tehdejšího národního důchodu, tedy 28,5 z celkových 583,2 miliardy korun (rok 1987).

„Viděno v širším kontextu hospodářské trestné činnosti nešlo u veksláctví o druh kriminality, jenž by se svým rozsahem ostatním deliktům nějak výrazně vymykal,“ píše Adam Havlík. „Největší část vyčíslených škod a zároveň největší množství odhalených kauz šly na vrub rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Tento trestný čin zároveň podstatně zatěžoval kvalifikované vyšetřovatele v oblasti hospodářské kriminality. Mezi lety 1981 a 1984 tvořilo rozkrádání téměř polovinu (!) všech odhalených trestných činů.“

Oproti tomu spekulace, pašování a devizové trestné činy byly pouhým zlomkem z registrovaných případů – tvořily jen několik procent. Jak ale potvrdil i zástupce České národní banky v jednom z dílů pořadu Retro, který Česká televize věnovala tomuto předlistopadovému fenoménu, veksláci byli „trpěni vládou“.

Ačkoli dobový tisk či televize opakovaně poukazovaly na „morální škodlivost“ veksláctví, v okolí Tuzexů bylo stále dost překupníků až do počátku devadesátých let. Veksláctví vyřešil až volný trh, tedy postupný přechod na konvertibilní měnu a zánik dříve monopolního podniku Tuzex. Zlatá éra veksláků sice skončila, ale to neznamenalo, že se vrátili do továren a kanceláří jako běžní zaměstnanci.

„Část bývalých překupníků se dokázala úspěšně přeorientovat na nové podmínky a prosadit se v tržním prostředí ‚divokých‘ devadesátých let,“ píše Adam Havlík v knize Marky, bony, digitálky. Například Miroslav Provod, který vydělal velké peníze na pašování digitálek a v osmdesátých letech koupil vilu od Karla Gotta, po sametové revoluci proslul jako nájemce rekreačního areálu Vystrkov u Orlické přehrady, kam rády jezdily známé figury z českého podsvětí, včetně Radovana Krejčíře či Františka Mrázka.

Někteří veksláci využili nashromážděný kapitál při privatizaci vybraných podniků, nad čímž si před lety povzdechl i jeden z architektů přechodu státního majetku do soukromých rukou Tomáš Ježek: „Potvrdila se myšlenka, že kvůli úspěšnému průběhu malé privatizace musíme nad špinavými penězi částečně zavřít oči. Protože rychlý a úspěšný průběh byl tehdy pro vývoj v Československu mnohem cennější než to, co jsme museli překousnout, obličeje podivných lidí a podivné peníze, které si nakradli veksláci, bolševici nebo podivíni jiných kategorií.“