Zrod diktátora. Putin si podmanění Ukrajiny zkusil „nanečisto“ za potlesku Západu

Čečenský diktátor Ramzan Kadyrov dnes působí nejenom jako krutý vládce, ale i jako komická figura. Uděluje řády pojmenované po svém otci svým dcerám, z nichž jedna je ministryní kultury této autonomní republiky patřící k Rusku.

K smíchu to ale není. Tahle kombinace tyrana, směšného narcise milujícího svůj kult a patolízala ve vztahu k ještě mocnějšímu tyranovi – Putinovi – je výsledkem války. Války podle představ Vladimira Putina.

Vyhlazovací války, ve které zahynuly desítky tisíc civilistů a hlavní město Čečenska Groznyj se proměnilo v trosky.

V první fázi války (1994–1996) Rusko ještě neuspělo a muselo sjednat ponižující příměří. To vládl dosluhující prezident Boris Jelcin.

Druhá čečenská válka (1999–2009) byla už v režii Vladimira Putina. Rebely rozdrtil. Pozvedl hrdost Ruska. V Čečensku dosadil loutkovou vládu a doma si otevřel cestu k diktátorskému režimu.

A navíc: válku v Čečensku prodával Západu jako „válku proti terorismu“, proti islamistům. A stal se uznávaným spojencem Západu, přinejmenším amerického prezidenta George Bushe mladšího, který v té době táhnul na Afghánistán a na Irák.

I v tomto ohledu je to „zapomenutá válka“. Západní politici si stále častěji sypou popel na hlavu, že Putina včas neprohlédli. Vzájemně se kritizují, kdo mu podlehl více a především, kdo více podlehl svodům dostupného plynu a dostupné ropy. Chtěli jste mít z Ruska poraženého ve studené válce kolonii, ale krutě jste se přepočítali, vyčítá mladší generace politiků svým předchůdcům.

Ale co „válka proti terorismu“? Hned na začátku Západ posvětil Putinovu moc. Nikoli kvůli surovinám. Ale kvůli „společnému zájmu“ na likvidaci islámského terorismu.

Poslední rok se Putin snaží likvidovat „fašismus na Ukrajině“.

A Západ se nestačí divit.

Není to suchý školský dějepis. Jsou to dějiny nenávisti. Vzdoru, odplaty, nevyřízených účtů. Stále to žije, ať už si diktátoři myslí, co chtějí.

Čečenci jsou starý kavkazský národ, který byl od středověku – od kdy jsou jejich dějiny alespoň částečně zmapovány – nucen čelit mocnějším sousedům a nájezdníkům. Podle italského cestovatele a misionáře Giovanniho Carpiniho se Čečenci dokázali opevnit v horské oblasti a vzdorovat nájezdům Mongolů plných 12 let.

Je to spíš legenda, ale zároveň je to realistický obraz: malá hornatá země plná odvážných bojovníků je schopna svádět tvrdé boje i s mnohem silnějšími útočníky.

Ten nejsilnější a nejdůslednější se o Kavkaz začal zajímat v 16. století. Ruský car Ivan Hrozný tehdy vstoupil do střetu mezi kavkazskými národy. Byl to začátek ruské snahy podrobit si Čečensko. A dopadlo to tak, že si Rusko po řadě střetů s Persií a Tureckou říší podrobilo Čečensko.

Je to taková žalostná konstanta čečenských dějin: země je malý hráč ve sporu sousedících velmocí. Čečenci se nevzdávají, bojují. A nemají šanci.

Carské Rusko se k nim zpočátku zachovalo „velkoryse“ – v roce 1860 jim nabídlo možnost odejít do Turecka. Asi 80 % Čečenců domov opustilo. První velká deportace.

Po revoluci v roce 1917 vyhlásilo Čečensko spolu se sousedními zeměmi nezávislou Severokavkazskou republiku. V roce 1921 ji dobyli Rusové a zbyla z ní autonomní sovětská republika.

V roce 1944 obvinil Stalin Čečence a Inguše, že pomáhali Hitlerovi v rámci jeho tažení na východ. Těžko říci, zda někteří Čečenci v Hitlerovi viděli osvoboditele. Každopádně jich tisíce proti němu bojovaly. Nic naplat. Čečenci a Ingušové byli deportováni do Kazachstánu. 500 tisíc lidí, celé národy.

V rámci „destalinizace“ jim Nikita Chruščov dovolil návrat do vlasti. Kam? Zbylo tam ještě vůbec něco, co pro ně „vlast“ a „domov“ znamenalo? Snad ty hory…

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 usilovalo Čečensko o nezávislost. Další pokus.

Jak to mohlo dopadnout?

Sovětský svaz se rozpadl a ruský prezident Boris Jelcin chtěl do dějin vstoupit jako ten, kdo zlikvidoval komunistické impérium. Pěstoval otevřené vztahy se západními politiky, kývnul na ekonomické reformy, alespoň na první pohled země směřovala k demokracii a tržní ekonomice.

Bývalé sovětské republiky získávaly samostatnost. A dodnes historici hovoří o zázraku: jaderné impérium se rozpadlo téměř bez boje.

Čečensko ale do tohoto výčtu reforem a změn nezapadalo. Bylo součástí Ruska. A v očích ruských stratégů a politiků nemělo na samostatnost nárok. Ohrozilo by to stabilitu celého kavkazského regionu.

A tak se do proudu slibných reforem vmísila ukázka brutální vojenské síly a zároveň slabosti zmateného a vyčerpaného Ruska. První čečenská válka. Jasný signál, že impérium nelze během několika let změnit podle představ Západu. Nebo změnit alespoň nějak.

„Ruský útok byl zpočátku nejistý a zmatený, postupně organizovaný a brutální. Ale především: neznamenal pouze začátek nemilosrdného konfliktu, ve kterém zemřely desítky tisíc lidí, převážně civilistů,“ píše Andrew Higgins pro New York Times. „Nebyl to jen začátek první čečenské války. Byl to také konec ruského liberálního snu.“

Higgins shrnuje: „Byl to bod obratu, který otevřel cestu k nastolení režimu Vladimira Putina.“

Rusové se uchýlili k použití brutální vojenské síly. Svět naivně věřil, že metody druhé světové války se už nevrátí. Vrátily.

Bombardování čečenského hlavního města Groznyj na přelomu let 1994 a 1995 bylo nejmasovějším útokem tohoto typu od zničení Drážďan v roce 1944. Několikadenní nálety a ostřelování dělostřelectvem. Z města zbyly trosky.

Odhady počtu obětí se různí. Ruský historik a bývalý generál Dmitrij Volkogonov tvrdí, že útoky na Groznyj zabily 35 tisíc civilistů. Mezi oběťmi bylo 5 tisíc dětí.

Absolutně žádný ohled na mezinárodní právo. Na jakékoli právo. Na lidi. Snaha demoralizovat, zastrašit, zničit. Zvítězit za jakoukoli cenu.

Bombardování porodnice, bombardování tržiště plného lidí. A po obsazení města znásilňování, mučení, vraždy. Připomíná vám to něco?

„Ta zvěrstva, kterých se Rusové dopustili, byla dobře zdokumentovaná. Jsou známá. A je tu tedy jedna velká otázka: Jak je možné, že jsme dovolili, aby se to dělo znovu?“ píše Lana Estemirova pro Guardian s poukazem na současnou válku na Ukrajině. „To, co dělali Rusové v Čečensku, bylo přece jasným plánem pro to, co chtějí dělat v dalších letech. Jak chtějí hrůznými nástroji lámat vůli „vzpurných“ národů v zájmu svých imperiálních cílů.“

Boris Jelcin byl už ale unavený. Ruská ekonomika byla navíc v hluboké krizi. V roce 1996 sjednali Rusové s Čečenci mírovou dohodu. Přes masové vraždění byli vlastně poraženi.

Ten budoucí plán na obnovu impéria čekal na Putina.

Vladimira Putina vybral jako svého nástupce Boris Jelcin na konci roku 1999. V té době byl Putin premiérem, zatím to byl nepříliš známý politik.

Nebudeme tu znovu rozepisovat Putinův portrét, Seznam Zprávy se mu, bohužel, musely v posledních měsících věnovat opakovaně.

Jen to zásadní: Rusko bylo vyčerpané, zchudlé, ponížené. Ještě před několika lety světová velmoc, nyní země v hluboké krizi, která si neporadí ani s rebelií v nějaké malé autonomní oblasti kdesi na Kavkaze.

Mladý, energický Vladimir Putin budoval a odkrýval svůj imperiální revanšismus postupně, zvolna, strategicky. Nejprve je na řadě Čečensko. Tohle si prostě nemůžeme nechat líbit. Ukážeme svoji sílu. Bude to první krok na cestě k tomu, aby se nás svět zase začal bát.

Druhé čečenské válce předcházelo povstání v sousedním Dagestánu, do kterého se zapojili radikální čečenští islamisté.

A především série teroristických útoků v Moskvě a dvou dalších ruských městech, při kterých zahynulo přes 300 lidí. Někteří historici tvrdí, že útoky zinscenovala ruská tajná služba, aby měl Putin dostatečnou záminku k novému vpádu do Čečenska. Přesvědčivé důkazy neexistují.

Putin každopádně do Čečenska vpadl. A zlomil ho. Jako zemi islámských teroristů. Vyhlásil svoji vlastní „válku proti teroru“. „Budeme je pronásledovat a najdeme je. Promiňte mi, že to říkám takto, ale najdeme je třeba i na záchodě,“ říkal Putin.

Mluvil podobně jako George W. Bush. A měl rád i podobná gesta. V březnu 2000 přistál v Grozném v ruské stíhačce. Vystoupil z ní ve výstroji pilota a ohlásil vítězství. (Bush oznámil „vítězství“ ve válce v Iráku na letadlové lodi.)

Vítězství? Ano, válka trvala ještě dlouho, ale Čečensko už neodvratně směřovalo k vytvoření Putinovy loutkové vlády.

Vítězství. Ukázka toho, že impérium vstává z popela. A svět se ho zase bude muset bát.

Aby bylo jasno. Čečensko v roce 1999 rozhodně nebylo nějakou baštou lidských práv, která by hájila liberální hodnoty před brutálním ruským nátlakem. Byla to rozvrácená země, ve které radikální islamismus nepochybně získával vliv a v níž se únosy lidí staly jedním z nejlukrativnějších oborů podnikání.

I pokud připustíme hypotézu, že teroristické útoky před začátkem války vyprovokovala nebo zinscenovala ruská tajná služba, neznamená to, že by se Čečenci teroristických akcí nedopouštěli.

V průběhu druhé čečenské války je bezpochyby nejznámější útok na beslanskou školu, po kterém zahynulo 186 dětí.

Znamená to ale, že „válka proti terorismu“ nemá pravidla? A jak se ta Putinova lišila od té Bushovy?

Když Spojené státy zaútočily na Afghánistán, měly ještě podporu více méně jednotného Západu. Byla to nezbytná reakce na útoky z 11. září 2001. Ale když prezident Bush ve válce proti teroru pokračoval v Iráku, byl už Západ rozdělený. Tahle válka na první pohled smysl nedávala.

Každopádně vytvářela půdu pro tichou dohodu s Putinem: „My si musíme něco vyřídit v Iráku a chápeme, že vy máte starosti na Kavkaze.“

Spojené státy a jejich spojenci včetně Česka ztratili pozici, z níž mohli Rusko kritizovat za porušování mezinárodního práva a lidských práv.

V Iráku během války zemřelo 500 tisíc civilistů.

Nějaké oběti v Čečensku? To je prostě daň za globální tažení proti islámskému terorismu.

A Vladimir Putin je náš spojenec.

V Afghánistánu Spojené státy a jejich spojenci ostudně prohráli. Vládne tu Tálibán.

V Iráku spojenci svrhli Saddáma Husajna. Ale demokratický stát po invazi nevznikl. Naopak, válka přispěla ke vzniku nové mocné teroristické organizace Islámský stát. Spojenci se z Iráku definitivně stáhli v roce 2011, bez jasného úspěchu.

A Putin? Ten Čečensko ovládl. Jistě, je to malá, z globálního pohledu nedůležitá země. Ale úspěch se počítá.

Západ si ho vychoval jako spojence a hrdého vítěze ve „společné válce“. Během té války navíc zproblematizoval svůj morální kredit a ztratil jednotu. Byl vpád do Iráku v souladu s mezinárodním právem? Měl smysl? Byl v souladu s morálními hodnotami Západu?

Kdo že to vyhrál ve válce proti teroru?

Šéf správy Luhanské oblasti Serhij Hajdaj oznámil, že ruští okupanti unášejí ukrajinské děti z okupované Luhanské oblasti do Čečenska, kde musejí projít „vlasteneckým výcvikem“. Upozornil na to server Ukrajinska Pravda.

„Kadyrov unáší luhanské děti, aby z nich vychoval vrahy, kteří pak budou zabíjet Ukrajince,“ uvedl na Telegramu Hajdaj.

Čečensko jako vzor pro Ukrajinu.

Kadyrov jako vzor pro ukrajinské děti.

Umíme to zastavit?