Hlavní obsah

Evropa politickou vraždu nevymyslela, ale má ji „v genech“

Foto: Achille Beltrame

Gavrilo Princip střílí na Františka Ferdinanda v Sarajevu, rok 1914.

Jak to, že je to tak snadné? A jak se to mohlo stát u nás, v civilizované Evropě? Snad někde v Jižní Americe či Africe jsou převraty a politické vraždy běžné… Ale tady? Atentát na Roberta Fica vyvolal šok. A mnoho otázek.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Evropa má jedinečnou schopnost uchlácholit se do příjemného stavu, ve kterém jí je jasné, že „nás se to netýká“. Vždyť jsme kolébka i současnost civilizace. Bašta racionality, vědy, tolerance, slušnosti, demokracie, občanské společnosti, lidských práv, emancipace menšin… Jak by se nás mohly týkat války? Nebo politické atentáty?

Evropa politickou vraždu nevymyslela. První, byť nikoli zcela jistě doloženou obětí atentátu, byl egyptský faraon Teti ve třetím tisíciletí před naším letopočtem. Ale rozhodně se nedá říci, že pak Evropa při používání tohoto civilizačního nástroje stála stranou. Naopak.

Jeden z nejvýznamnějších atentátů, vražda Gaia Julia Caesara v roce 44 před naším letopočtem, měl snad ještě nějakou idealistickou motivaci. Obranu republiky proti diktatuře. Později se ale vraždy staly běžnou součástí římského politického života. A šlo už zpravidla o osobní prospěch. Jedna z kolébek evropské civilizace a kultury byla v politických vraždách nepochybně na předním místě v celosvětovém měřítku.

Navázali na ni třeba Borgiové. Italský šlechtický rod, který měl ve svém rejstříku při cestě na mocenský vrchol i vraždy. Vzhledem k evropské tradici a kultuře je o to pikantnější, že z toho rodu vzešli i papežové.

Ostatně i na počátku českých dějin stojí hned dvě politické vraždy. Matka Václava (později svatého) nechala zavraždit jeho babičku Ludmilu (později svatou). A Boleslav zavraždil svého bratra Václava. Český panovnický rod měl zřejmě v genech svatost i vraždu.

Příběh svaté Ludmily

Skoro nic o jejím životě nevíme. Nevíme přesně ani, proč a jak byla zavražděna. Není vyloučeno, že to byla dost drsná nesnášenlivá žena trpící migrénami, která vyvolávala konflikty. A není nijak samozřejmé, že bychom k ní měli vzhlížet – Češi coby tradičně „největší ateisté“ nebývají osloveni křesťanskou tradicí a příběhem světice. A ostatně, co znamenalo přijetí křesťanství v 10. století – nebyla za tím spíš politika a násilí než Ludmilina upřímná zbožnost?

Nejlepší propagací je čin

Nemůžeme tu dějiny politických vražd probírat podrobně. Navíc – důležité je dostat se co nejrychleji k současnosti. Mnozí z nás mají tendenci nad vzdálenějšími dějinami mávnout rukou jako nad něčím, co se nás netýká. Vraždy Přemyslovců a římských císařů? To je jen taková slovní ekvilibristika!

Pojďme tedy dál. Ale pozor, stále to nebude nijak idylický obrázek.

Na cestě k současnosti ale zmiňme ještě alespoň anarchisty. Ti mají velkou zásluhu na propagaci politických vražd a atentátů. A jejich základnou byla Evropa. A Rusko samozřejmě. Rusko ale necháváme v této úvaze stranou. Ne, že by se tam politickým vraždám v současnosti nedařilo. Ale museli bychom se pustit do složité diskuze, nakolik je to „naše“ evropská kultura.

Anarchisté nebyli v názoru na používání násilí jednotní. Ale část z nich se k němu hlásila a razila heslo, že „nejlepší propagandou je čin“. Propagandou v boji proti nespravedlivé kapitalistické společnosti. Jejich „činy“ měly různou podobu.

Španělský anarchista Santiago Salvador vhodil v roce 1893 dvě bomby do orchestřiště barcelonského divadla během představení opery Vilém Tel. Zabil dvacet lidí.

V roce 1897 zastřelil italský anarchista Michele Angiolillo španělského premiéra Antonia Cánovase.

O rok později zavraždil italský anarchista Luigi Lucheni císařovnu Sissi. Probodl ji pilníkem.

Foto: Emil Rabending

Císařovna Sissi v roce 1867.

A těch činů bylo mnohem víc. Mířily na prezidenty, krále, premiéry.

Národní hrdina?

Nelze alespoň v největší stručnosti nepřipomenout jeden z nejznámějších atentátů – vraždu následníka trůnu Františka Ferdinanda v Sarajevu v roce 1914. Jeho odkaz totiž mimo jiné dobře ukazuje, nakolik jsou „vzdálené“ dějiny stále živé.

Jistě není třeba jít do detailů. Následníka trůnu zastřelil mladý srbský nacionalista Gavrilo Princip. O atentát se už dříve pokoušely jiné nacionalistické tajné spolky. Byly to zárodky teroristických organizací, které později nahradily individualistické anarchisty.

Gavrilo Princip dodnes rozděluje společnost a národy bývalé Jugoslávie. Jeho obraz po konci Velké války prošel řadou proměn.

Pro Jugoslávské království byl národním hrdinou. Pro německé a chorvatské fašisty to byl degenerovaný levicový kriminálník. Pro socialistickou Jugoslávii mladý bojovník za svobodu. A dnes zůstává v očích mnoha Srbů národním hrdinou. Pro mnoho Chorvatů a Bosňáků je to naopak terorista.

Nezbavíme se toho. Máme to v genech. Hrdinství, „svatost“. I vraždu.

O atentátech

Byl to vůbec „atentát“? A byl „spáchán“? A pokud to atentát nebyl, pak co tedy? A jak k tomu došlo? A platí, že „vražda na tyranovi není zločinem“?

Jak jsme na tom

Tak konečně „současnost“ – 20. a 21. století. Pojďme na to.

V roce 1978 zavraždili teroristé z organizace Rudé brigády bývalého italského premiéra Aldo Mora. Před vraždou ho věznili 55 dnů.

O dva roky později Rudé brigády zavraždily italského politika Vittorio Bacheleta.

Rok 1985: Irská republikánská armáda usilující o nezávislost Severního Irska se pokusila o atentát na britskou premiérku Margaret Thatcherovou a špičky konzervativní strany. Do hotelu, kde se konzervativní politici připravovali na konferenci, nastražila IRA bomby. Pět lidí zemřelo. Premiérku zachránilo, že si ještě v noci připravovala projev a nebyla ve svém pokoji.

V roce 1986 zastřelil neznámý pachatel švédského premiéra Olofa Palmeho, který se spolu s manželkou, jako obvykle bez ochranky, vracel z kina.

Foto: Profimedia.cz

Švédský premiér Olof Palme a Anna Lindhová na společném snímku z roku 1984. Palme byl v únoru 1986 zavražděn na ulici v centru Stockholmu, ministryně zahraničí Lindhová zemřela na následky pobodání v září 2003.

V roce 1998 zastřelili korsičtí nacionalisté korsického prefekta Clauda Érignaca.

2002, levicový a environmentální aktivista zavraždil holandského pravicového populistického politika Pima Fortuyna.

V roce 2003 zastřelili atentátníci napojení pravděpodobně na srbský organizovaný zločin srbského premiéra Zorana Dindiče.

V témže roce ubodal psychicky vyšinutý muž ve stockholmském obchodním domě švédskou ministryni zahraničí Annu Lindh. Říkal, že nenávidí politiky.

V roce 2005 zastřelila jihoitalská mafie kalábrijského politika Francesca Fortugna. Začal vyšetřovat podezření na průnik mafie do struktur místního zdravotnictví.

V roce 2014 byla ve španělském městě Leon zastřelena španělská politička Isabel Carrasco. Blížil se večer, přecházela po mostě a zaútočily na ni dvě ženy. Zřejmě šlo o pomstu – jedna z nich přišla o práci.

V roce 2016 zavraždil britský neonacista britskou labouristickou političku Jo Cox. Byl to brutální útok. Několikrát na ni vystřelil a zaútočil na ni i nožem.

V roce 2017 zavraždil osmnáctiletý muž belgického politika Alfreda Gadenna. Jako motiv uvedl, že to bylo pomsta za to, že jeho otec před časem přišel o práci.

V roce 2019 byl psychicky nemocným mužem ubodán starosta polského města Gdaňsk Bogdan Adamowicz.

Na jaře 2024 došlo před eurovolbami k několika útokům na německé politiky. Oběťmi napadení byli politici sociální demokracie a strany Zelených. Útočili pravicoví extrémisté. Komentátoři se obávají, že extrémisté „přecházejí od slov k činům“. A že útoků bude přibývat.

15. května 2024 na slovenského premiéra Roberta Fica několikrát vystřelil jednasedmdesátiletý muž.

Tento – zdaleka nikoli úplný - výčet politických vražd nemá ani v nejmenším relativizovat vážnost útoku na Roberta Fica. Naopak. Připomíná, že se nemůžeme divit, pokud bude útoků opravdu přibývat. Že Evropa prostě nestojí stranou.

Že to „má v genech“.

Původní texty Seznam Zpráv k atentátu na Roberta Fica

Reportáž z místa atentátu: hlasy z noční Handlové.

Komentář Martina Čabana: Krev Roberta Fica by měla probudit českou politiku.

Speciální vysílání: Komentáře a vyjádření k atentátu.

Živě: Dění na Slovensku sledujeme v online přenosu.

Básník a nespokojenec. Co víme o atentátníkovi.

Historie politických vražd v Evropě.

Rozhovor s bývalým operátorem Útvaru rychlého nasazení Martinem Svozilem.

Svědectví sousedů: Seznam Zprávy hovořily s domovníkem panelového domu, kde básník z města Levice na jihu Slovenska bydlí.

Rozhovor o ochrance VIP: Bezpečnostní expert a bývalý příslušník elitní jednotky vojenské policie SOG Lumír Němec vysvětluje, zda jde podobným útokům na politiky vždy zabránit.

Komentář šéfredaktora Seznam Zpráv: Pokus o vraždu slovenského premiéra je tragickou a odsouzeníhodnou událostí, která má sílu otevřít další bolavou ránu ve společnosti. Braňme se tomu, píše Jiří Kubík.

Doporučované