Článek
Bylo brzké ráno, 1. prosince 1992. V Libkovicích, malé obci na severu Čech, už ale bylo hodně živo. Aktivisté z Greenpeace a dalších ekologických organizací tam vlastními těly začali blokovat demoliční bagry, které přijely zbourat místní novorenesanční kostel sv. Michaela archanděla.
Začala blokáda Libkovic: marný pokus zabránit zbourání obce kvůli těžbě hnědého uhlí.
Dnes už víme, že se Libkovice, které ležely mezi Litvínovem a povrchovým dolem Bílina, staly poslední českou obcí, která musela uhlí ustoupit.
Před třiceti lety se do Libkovic sjížděly desítky lidí. Několik měsíců se snažily zabránit strojům zakusovat se do jednotlivých budov. Opakovaně čelili násilí, kterého se dopouštěli jak pracovníci demoličních čet, tak najatá bezpečnostní firma. Posléze byl kvůli tomu odvolán ředitel těžební firmy.
Občanskou blokádu Libkovic podporovala řada významných osobností včetně Václava Havla.
Boj o záchranu obce tehdy zdokumentoval Ibra Ibrahimovič. A výseč své dokumentace nyní poskytl redakci Seznam Zpráv. Celý fotografický dokument je možné si prohlédnout v autorské knize – Libkovice: Zdař Bůh, vydané v roce 1999.
„Můj soubor fotografií zobrazuje v té době ojedinělé odhodlání jednotlivých občanů bránit svůj dřívější majetek. Detailně se věnuje rodákovi z Libkovic, horníkovi Karlu Krejčímu, jenž byl ze svého původního domu soudně vystěhován 21. října 1994,“ přiblížil Ibrahimovič.
Své domy začali Libkovičtí prodávat těžební společnosti Doly Vítězného února Záluží v roce 1986. Na konci roku 1992 se obec pokusilo zachránit hnutí Greenpeace spolu s dalšími českými ekologickými organizacemi. Na snímku Vítězná ulice v Libkovicích, říjen 1992.
Na snímku zbytky domu na rohu ulic Reichrtova a Vinohrady, říjen 1992.
„Prvního prosince 1992 jsme s přáteli z dalších ekologických organizací zablokovali demoliční bagry právě ve chvíli, kdy přijely zbourat místní kostel. Ten jsme považovali za symbol vesnice v krajině, kterou energetika proměnila v průmyslovou poušť. Požadovali jsme okamžité zastavení demolice, systémové řešení ekologické katastrofy v severních Čechách a státní energetickou politiku založenou na úsporách energie,“ popsal později Jan Piňos, tehdejší vedoucí kampaně za záchranu Libkovic.
„Státní doly Hlubina slíbily, že kostel nechají stát, ale v bourání domů pokračovaly. Během několika dní se sjely do Libkovic desítky lidí. Ti pak po tři měsíce bránili vlastními těly domy před rypadly. Kromě zimy museli snést i časté násilí ze strany dělníků demoliční čety, “ dodal Piňos.
Jak se ukázalo později, blokáda demolici nezabránila a do roku 1994 byla postupně zbourána většina domů. Snímek zbourané ulice Čsl. armády, 1992.
Demolice domu č. p. 55 v ulici Čsl. armády, vyfoceno v prosinci 1992.
Pohled na kostel z Reichrtovy ulice, vyfoceno v prosinci 1992.
„Horník Krejčí je pro mě vzorem optimistického člověka, který se s návratem demokracie pokusil bránit svůj majetek proti mnohem silnějšímu soupeři,“ říká k tomuto snímku jeho autor Ibra Ibrahimovič, který obec dokumentoval do posledních dní. Pan Krejčí se narodil v Libkovicích v roce 1928. Jeho rodiče do severních Čech přijeli za prací, kterou nabízely místní šachty. Vyučil se a jako technik pracoval třicet sedm let na rypadlech v okolních dolech. V Libkovicích, kde bydlelo přes dva tisíce obyvatel, znal každého.
Dům na rohu ulice Čsl. armády a Školní. Vyfoceno v listopadu 1992.
Karel Krejčí na zápraží svého domu v červnu 1993, kde bydlel až do soudního vystěhování v říjnu 1994.
Pracovníci demoličních čet i najatá bezpečnostní firma se opakovaně dopouštěli na protestujících násilí, kvůli čemuž byl odvolán ředitel těžební firmy. Na snímku z roku 1992 je vláčen Jan Piňos, bývalý vedoucí kampaně za záchranu Libkovic.
Další z významných osobností boje proti likvidaci se stal poslední libkovický starosta Stanislav Břicháček (na snímku), který v obci setrval až do posledních chvil. Na snímku se starosta dostal do sporu s policií, která chtěla, aby místo opustil.
Ženy z Lomu v první den blokády rypadla, ulice Na Hrázi. Vyfoceno 1. prosince 1992 v Libkovicích.
Jana Piňose s vyraženým zubem po sporu s bourači na domě ve Školní ulici fotí Libor Zaoral. Září 1993 v Libkovicích.
Demoliční práce byly zahájeny i přesto, že bylo veřejně známo, že uhlí pod obcí je kvůli kuřavkovým pískům hůře těžitelné. Na snímku sedí jeden z blokádníků přímo v lopatě bagru.
„… je věcí nás všech, jak vypadá naše země, naše krajina. Jsou to lidé, kteří prostě protestují proti té aroganci průmyslové civilizace, která ničí třetinu naší země, proměňuje ji v poušť a takovým ještě zvláštním přezíravým způsobem k těm občanům, kteří tam žijí, k jejich tradici, k jejich životnímu prostředí, jenom v zájmu zvyšování produkce hnědého uhlí, ta zvláštní necitlivost, která se vytvořila v éře komunismu u nás a která přežívá, že, ta prostě zasluhuje, aby na ni bylo posvíceno…,“ uvedl Václav Havel v prosinci 1992 poté, co se do Libkovic přijel osobně podívat.
Statek v ulici Na Hrázi, duben 1992.
Obyvatelka nedalekého Lomu, která si šla do opuštěných libkovických zahrad ustřihnout růže. Když viděla, jak postupuje demolice, rozplakala se.
Blanka Techlovská a starosta Stanislav Břicháček v Reichrtově ulici, prosinec 1992.
Daniel Vondrouš z Hnutí Duha brání stodolu v ulici Na hrázi, leden 1993.
Dana Homolková z Hnutí Duha brání dům v ulici Na Hrázi, leden 1993.
Martin Beránek a Dan Vondrouš z Hnutí Duha zápolí s dělníky bourací čety, ulice Na Hrázi v lednu 1993.
Demonstrace na Staroměstském náměstí v Praze, únor 1993.
Karel Krejčí jde obráncům vesnice pro uhlí, únor 1993.
Dělníci demoliční čety a Jan Piňos v ulici Na Hrázi, leden 1993.
Michaela Knězová v ulici Na Hrázi, vyfoceno v lednu 1993.
Oktávka paběrkáře Pazdery v ulice Na Hrázi, vyfoceno v únoru 1993.
Během několika minut shodili dělníci bagrem střechu domu v Příčné ulici i s Petrem Vozákem na střeše, 5. května 1993.
Přes soudní spory, vyjednávání s doly i s ministerstvem průmyslu zatarasilo odpoledne 13. října 1993 komando soukromé bezpečnostní agentury vstup do vesnice a dva bagry pobořily do večera 29 domů v hlavní ulici – třetinu z těch, které ještě stály. Za měsíc bylo pobořeno dalších 25 domů a do konce roku 1994 padla téměř celá obec.
Karel Krejčí a Josef Schöfel ráno po bourání v ulici Čsl. armády, 14. října 1993.
Místní obyvatelka paní Pastyříková, vyfocena v prosinci 1993. Ve vesnici vydržela mezi posledními obyvateli až téměř do konce.
Demonstrace na Václavském náměstí v Praze, 27. října 1993.
Kostel sv. Michaela v prosinci 1993. Kostel byl stržen až v roce 2002.
Demolice statku v ulici Na Hrázi. Libkovice v lednu 1994.
Karel Krejčí ve svém novém bydlišti na panelovém sídlišti Liščí vrch / Most, vyfoceno v listopadu 1993.
Odjíždí i paběrkář Pazdera, duben 1994.
Ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý odpovídá na dotazy Janu Piňosovi v Praze, prosinec 1994.
Bourání Libkovic probíhalo na základě povolení vydaného ještě za komunistického režimu.
Jejich zničení předcházela v severních Čechách devastace zhruba stovky obcí, včetně historického města Most, a nuceného přemístění odhadem 200 tisíc lidí, z nichž mnozí se kvůli těžbě museli stěhovat opakovaně.
V roce 1991 stanovila vláda Petra Pitharta územní ekologické limity těžby, které měly ochránit všechny obce před rozšiřováním uhelných dolů.
Státní těžební firma Hlubina ovšem tvrdila, že chce uhlí v této lokalitě získávat hlubinnou těžbou, a ekologické limity se tak na tento záměr nevztahovaly.
Ibra Ibrahimovič
- Narodil se v Mostě v roce 1967.
- Fotografovi, jenž vyrůstal v hornickém sídlišti Meziboří, se staly severní Čechy celoživotním tématem. Od roku 1991 zaznamenává proměny industriální krajiny, ale také osudy lidí, které poznamenala těžba uhlí.
- Proslavil se seriálem černobílých snímků o bourání severočeské obce Libkovice publikovaném v knize Libkovice: Zdař Bůh nebo příběhem sedláka Rajtera. Emotivní černobílé snímky O sedláku Rajterovi získaly hlavní cenu Czech Press Photo v roce 2003.
- Autorovi vyšlo několik fotografických publikací. Poslední vydaná kniha – Střepy severních Čech – ukazuje proměny industriální krajiny severních Čech za posledních třicet let.
„Libkovice nebyly zbourány zbytečně. Staly se mementem, které ukázalo, že bourání obcí kvůli uhlí v novém demokratickém státě už není normální, ale je naopak nepřípustné,“ soudí Lukáš Hrábek, tiskový mluvčí Greenpeace.
Připomíná, že zatímco před sametovou revolucí bylo vyhánění lidí z jejich domovů kvůli uhlí běžné a nikdo si proti němu netroufl protestovat, v případě Libkovic se demolici obce postavily desítky odvážných lidí a veřejnost sledovala agresivní chování těžařů s nelibostí a odporem. „I díky tomu se už těžařům nepodařilo prolomit limity na dole ČSA a zbourat Horní Jiřetín. Česko se navíc stalo prvním státem v Evropě, kde je zakázáno vyvlastňovat domy kvůli těžbě nerostných surovin,“ dodává Hrábek.
