Tři sta obětí teroru. Pomstu za smrt Heydricha odnesly i celé rodiny

Před oltářem pražské katedrály se dnes v 10 hodin dopoledne rozhořelo 294 svíček, které tradičně zažehli i pravnuci zavražděných hrdinů. Zádušní mše za téměř tři stovky popravených českých vlastenců, kterou letos sloužil kardinál Dominik Duka, patří každoročně k nejpůsobivějším pietním akcím připomínajícím hrdiny protinacistického odboje. Pravidelně se koná už od roku 2011.

„Zabíjení rodin a pomocníků parašutistů se odehrálo ve třech etapách až do 3. února 1944. Avšak 24. října 1942 bylo povražděno zdaleka nejvíce těchto českých vlastenců – 262,“ uvedl pro Seznam Zprávy Vojtěch Šustek z Archivu hlavního města Prahy, který je zároveň jedním z iniciátorů oné zádušní mše.

Zmíněných 262 pomocníků a příbuzných parašutistů, kteří smrtelně zranili architekta holokaustu a plánovače vyvraždění českého národa Reinharda Heydricha, přišlo o život v koncentračním táboře Mauthausen. Popravy pak pokračovaly 26. ledna 1943, kdy bylo zastřeleno dalších 31 mužů, žen a dětí. Poslední obětí „hedrichyády“ byl 3. února 1944 František Pecháček, člen sokolské skupiny Jindra.

Mauthausenských obětí bylo tedy celkem 294. Jak uvádí Pamětní kniha: 294 hrdinům a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu kolektivu autorů Jaroslava Čvančary, Vlastislava Janíka, Václava Ledvinky a Vojetěcha Šustka, byli to lidé nejrůznějších profesí ze všech společenských vrstev. Od právníků, profesorů, docentů a doktorů až po obyčejné živnostníky, dělníky, sedláky či studenty. Jejich věkový profil zahrnoval několik generací.

Například Jindřišce Novákové bylo 14 let, když odváděla kolo, které po atentátu na Heydricha zanechal v Libni zraněný parašutista Jan Kubiš. Zavražděna byla i sedmnáctiletá Helenka Králová, dcera Václava Krále. Ten paraskupině Anthropoid, tvořené Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem, po jejich seskoku obstaral nové pracovní knížky. Zprostředkoval jim také kontakt na Václava Růtu v Praze, od něhož vedlo spojení k hlavním podporovatelům parašutistů Janu Zelenkovi-Hajskému a rodině Moravcových.

Historici v pulibkaci dále připomínají, že výraznou skupinu mezi zavražděnými představují členové sokolské obce. Například Václav Novák, Ferdinand Černický či Augustin Rebec, kteří parašutistům zajišťovali potraviny, potravinové lísky a ošacení.

K blízkým podporovatelům Anthropoidu patřila i Ludmila Soukupová, která od přeživšího Františka Šafaříka, zamětnance správy Pražského hradu, přejímala zprávy o pohybu Heydricha. Její sestra Marie Kovárníková spolu s Annou Malinovou kromě ukrývání Anthropoidu doprovázely Gabčíka s Kubišem po Praze, protože muži v doprovodu mladých žen nevzbuzovali nežádoucí pozornost policejních hlídek.

Nemalou skupinu zavražděných tvořili duchovní. Byli mezi nimi lidé soustředění kolem pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje, jako třeba kostelníci Karel Louda s Václavem Ornestem či Janem Sonnevendem. Poslední jmenovaný jako předseda sboru starších České pravoslavné církve umožnil ukrytí všech sedmi parašutistů pobývajících v Praze v kryptě tohoto kostela.

Do stejné kategorie patří i představitelé Českobratrské církve evangelické, například rodina Petra Fafka, v níž se do obětavé podpory parašutistů z Anthropoidu zapojila i manželka Liboslava s dcerami Relou a Liboslavou.

Do dramatu heydrichiády byli navíc zapojeni i představitelé řídícího aparátu, veřejných institucí či soukromých firem. Jak dále uvádí zmíní historici, jen v oblasti zdravotnictví poskytlo odboji pomoc pět ředitelů renomovaných institucí.

Bez ohledu na své společenské postavení a jemu odpovídající sociální zajištění a majetkové zázemí se plně a cílevědomě zúčastnili odboje. Stejně jako to udělali i mnozí další lidé s akademickými tituly. Mezi zavražděnými v Mauthausenu tak dle historiků nalezneme celkem 13 lékařů, šest právníků, čtyři inženýry a jednoho architekta.

Parašutisty z výsadků Anthropoid, Bivouac, Silver A, Out Distance a Intransitive obětavě podporovali také lidé z nejprostších společenský vrstev: dělníci, drobní živnostníci či malozemědělci. Mnozí z nich nikdy neopustili ani rodnou vesnici.

Patřil k nim třeba Stanislav Albrecht, zaměstnanec Janečkovy továrny na Pankráci, či jeho přítel Oldřich Frolík, jenž se staral parašutistům o zbraně. Dalším byl truhlář Ludvík Vaněk s manželkou Josefínou, kteří ukrývali lékaře Břetislava Lyčku, jenž ošetřil zraněného Jana Kubiše.

Žádný z téměř tří stovek zavražděných českých vlastenců se pravděpodobně nedozvěděl, k čemu jejich oběť přispěla, připomíná například Vojtěch Šustek. Tedy k tomu, že se ve Velké Británii, USA i mnoha dalších zemí zvedla silná vlna sympatií k Čechoslovákům.

Byla natolik silná, že britská vláda musela pod tlakem veřejného mínění prohlásit po likvidaci Heydricha, vyvraždění Lidic a Ležáků i po zveřejnění poprav jednoho a půl tisíce Čechů, územní zisky Německa plynoucí z Mnichovské dohody za právně neplatné.

Jen díky aktivní účasti občanů okupovaného Československa v boji proti okupantům a díky obětem, které přinesli v době heydrichiády i později, mohla být po porážce nacistického Německa obnovena Československá republika v původních předválečných hranicích českých zemí. Za jiných okolností by k tomu dle Vojtěcha Šustka patrně nedošlo.