Hlavní obsah

Tři sta obětí teroru. Pomstu za smrt Heydricha odnesly i celé rodiny

Foto: Jan Gazdík, Seznam Zprávy

Zádušní mši za oběti heydrichiády v katedrále svatého Víta letos sloužil kardinál Dominik Duka.

Přesně před 82 lety začaly nacistické popravy téměř tří stovek pomocníků a příbuzných parašutistů, strůjců úspěšného atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Dnes je připomněla zádušní mše v katedrále svatého Víta.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Před oltářem pražské katedrály se dnes v 10 hodin dopoledne rozhořelo 294 svíček, které tradičně zažehli i pravnuci zavražděných hrdinů. Zádušní mše za téměř tři stovky popravených českých vlastenců, kterou letos sloužil kardinál Dominik Duka, patří každoročně k nejpůsobivějším pietním akcím připomínajícím hrdiny protinacistického odboje. Pravidelně se koná už od roku 2011.

„Zabíjení rodin a pomocníků parašutistů se odehrálo ve třech etapách až do 3. února 1944. Avšak 24. října 1942 bylo povražděno zdaleka nejvíce těchto českých vlastenců – 262,“ uvedl pro Seznam Zprávy Vojtěch Šustek z Archivu hlavního města Prahy, který je zároveň jedním z iniciátorů oné zádušní mše.

Zmíněných 262 pomocníků a příbuzných parašutistů, kteří smrtelně zranili architekta holokaustu a plánovače vyvraždění českého národa Reinharda Heydricha, přišlo o život v koncentračním táboře Mauthausen. Popravy pak pokračovaly 26. ledna 1943, kdy bylo zastřeleno dalších 31 mužů, žen a dětí. Poslední obětí „heydrichiády“ byl 3. února 1944 František Pecháček, člen sokolské skupiny Jindra.

Popravené mladé dívky i sokolové

Mauthausenských obětí bylo tedy celkem 294. Jak uvádí Pamětní kniha: 294 hrdinům a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu kolektivu autorů Jaroslava Čvančary, Vlastislava Janíka, Václava Ledvinky a Vojtěcha Šustka, byli to lidé nejrůznějších profesí ze všech společenských vrstev. Od právníků, profesorů, docentů a doktorů až po obyčejné živnostníky, dělníky, sedláky či studenty. Jejich věkový profil zahrnoval několik generací.

Například Jindřišce Novákové bylo 14 let, když odváděla kolo, které po atentátu na Heydricha zanechal v Libni zraněný parašutista Jan Kubiš. Zavražděna byla i sedmnáctiletá Helenka Králová, dcera Václava Krále. Ten paraskupině Anthropoid, tvořené Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem, po jejich seskoku obstaral nové pracovní knížky. Zprostředkoval jim také kontakt na Václava Růtu v Praze, od něhož vedlo spojení k hlavním podporovatelům parašutistů Janu Zelenkovi-Hajskému a rodině Moravcových.

Atentát na Heydricha a jeho účastníci

Českoslovenští parašutisté Josef Gabčík s Janem Kubišem (skupina Anthropoid) po výsadku z Velké Británie naplánovali a 27. května 1942 úspěšně provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, třetího muže Velkoněmecké říše. Heydrich podlehl střepinovému zranění z Kubišovy bomby 4. června 1942. Akci parašutistů řadí historici k největším činům evropského protinacistického odboje.

Gestapo vypátralo parašutisty až po zradě jejich kolegy Karla Čurdy z výsadku Out Distance 18. června 1942. Spolu s dalšími pěti parašutisty Adolfem Opálkou (Out Distance), Josefem Valčíkem (Silver A), Janem Hrubým, Josefem Bublíkem (oba Bioscop) a Jaroslavem Švarcem (Tin) podlehli sedmi stům vojákům Waffen SS až po několikahodinovém boji v pravoslavném kostele Cyrila a Metoděje – buď nepřežili smrtelná zranění, anebo se zastřelili.

Historici v pulibkaci dále připomínají, že výraznou skupinu mezi zavražděnými představují členové sokolské obce. Například Václav Novák, Ferdinand Černický či Augustin Rebec, kteří parašutistům zajišťovali potraviny, potravinové lísky a ošacení.

K blízkým podporovatelům Anthropoidu patřila i Ludmila Soukupová, která od přeživšího Františka Šafaříka, zaměstnance Správy Pražského hradu, přejímala zprávy o pohybu Heydricha. Její sestra Marie Kovárníková spolu s Annou Malinovou kromě ukrývání Anthropoidu doprovázely Gabčíka s Kubišem po Praze, protože muži v doprovodu mladých žen nevzbuzovali nežádoucí pozornost policejních hlídek.

Snímky ze zádušní mše v katedrále svatého Víta:

Mezi oběťmi byli duchovní i lékaři

Nemalou skupinu zavražděných tvořili duchovní. Byli mezi nimi lidé soustředění kolem pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje, jako třeba kostelníci Karel Louda s Václavem Ornestem či Janem Sonnevendem. Poslední jmenovaný jako předseda sboru starších České pravoslavné církve umožnil ukrytí všech sedmi parašutistů pobývajících v Praze v kryptě tohoto kostela.

Do stejné kategorie patří i představitelé Českobratrské církve evangelické, například rodina Petra Fafka, v níž se do obětavé podpory parašutistů z Anthropoidu zapojila i manželka Liboslava s dcerami Relou a Liboslavou.

Do dramatu heydrichiády byli navíc zapojeni i představitelé řídícího aparátu, veřejných institucí či soukromých firem. Jak dále uvádí zmíní historici, jen v oblasti zdravotnictví poskytlo odboji pomoc pět ředitelů renomovaných institucí.

Popravení ředitelé zdravotnických institucí

  • Alexandr Miniv, ředitel nemocenské pojišťovny
  • JUDr. Jiří Pleskot, ředitel Ústředního svazu nemocenských pojišťoven
  • MUDr. Soběslav Sobek, ředitel plicního sanatoria
  • MUDr. František Šmakal, bývalý ředitel Čs. Červeného kříže
  • MUDr. Jan Včelák, ředitel Masarykovy ligy proti tuberkulóze

Zdroj: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu.

Bez ohledu na své společenské postavení a jemu odpovídající sociální zajištění a majetkové zázemí se plně a cílevědomě zúčastnili odboje. Stejně jako to udělali i mnozí další lidé s akademickými tituly. Mezi zavražděnými v Mauthausenu tak dle historiků nalezneme celkem 13 lékařů, šest právníků, čtyři inženýry a jednoho architekta.

Odkaz obětí: Československo v původních hranicích

Parašutisty z výsadků Anthropoid, Bivouac, Silver A, Out Distance a Intransitive obětavě podporovali také lidé z nejprostších společenských vrstev: dělníci, drobní živnostníci či malozemědělci. Mnozí z nich nikdy neopustili ani rodnou vesnici.

Patřil k nim třeba Stanislav Albrecht, zaměstnanec Janečkovy továrny na Pankráci, či jeho přítel Oldřich Frolík, jenž se staral parašutistům o zbraně. Dalším byl truhlář Ludvík Vaněk s manželkou Josefínou, kteří ukrývali lékaře Břetislava Lyčku, jenž ošetřil zraněného Jana Kubiše.

Vyvražděné rodiny

Foto: Jan Gazdík, Seznam Zprávy

Pomník zavražděným hrdinům v rodné vsi parašutisty Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích.

Za pomoc a ukrývání parašutistů byly vyvražděny celé rodiny i s dětmi: Vojtíškovi (6), Svěrákovi (4), Slavíčkovi (4), Piskáčkovi (3), Marečkovi (3). Byly to také rodiny parašutistů Josefa Valčíka (8) či Jana Kubiše (7).

V závorkách jsou počty popravených členů rodin. Zdroj: Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu.

Žádný z téměř tří stovek zavražděných českých vlastenců se pravděpodobně nedozvěděl, k čemu jejich oběť přispěla, připomíná například Vojtěch Šustek. Tedy k tomu, že se ve Velké Británii, USA i mnoha dalších zemí zvedla silná vlna sympatií k Čechoslovákům.

Byla natolik silná, že britská vláda musela pod tlakem veřejného mínění prohlásit po likvidaci Heydricha, vyvraždění Lidic a Ležáků i po zveřejnění poprav jednoho a půl tisíce Čechů územní zisky Německa plynoucí z mnichovské dohody za právně neplatné.

Jen díky aktivní účasti občanů okupovaného Československa v boji proti okupantům a díky obětem, které přinesli v době heydrichiády i později, mohla být po porážce nacistického Německa obnovena Československá republika v původních předválečných hranicích českých zemí. Za jiných okolností by k tomu dle Vojtěcha Šustka patrně nedošlo.

Pohled historika na oběti poprav a na zádušní mši

Foto: Jan Gazdík, Seznam Zprávy

Historik Vojtěch Šustek.

Vojtěch Šustek z Archivu hlavního města Prahy se s přáteli historiky a badateli Vlastislavem Janíkem a Jaroslavem Čvančarou dohodl v roce 2011 s pražským arcibiskupstvím na každoročním konání zádušní mše za oběti zmíněných poprav. V krátkém rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje smysl této mše a další souvislosti.

Podle Čestmíra Šikoly z paravýsadku Clay (trojice vojáků vysazená nedaleko Zlína v roce 1944 – pozn. red.) byli lidé, kteří pomáhali parašutistům vysazeným do nacisty okupované republiky, statečnější než elitní vojáci vycvičení v Británii. I to je důvod, proč se každoročně koná ona zádušní mše?

S radiotelegrafistou Čestmírem Šikolou jsem se dobře znal. A on byl opravdu přesvědčen, že muži, ženy a děti, kteří podporovali parašutisty, byli skutečnými hrdiny. Říkal, že parašutisté šli do akce s vojenským výcvikem a zbraněmi. Měli také čas na úvahu, zda do ní jít, či ne. Kdežto lidé, na něž se parašutisté po seskoku obrátili, se dle Šikoly museli rozhodnout z minuty na minutu. Riskovali navíc nejenom své životy, ale i životy blízkých.

Ona zádušní mše je tedy vyjádřením úcty ke statečnosti a obětavosti zavražděných mužů, žen a jejich dětí. Jde o službu jejich nesmrtelným duším. A je zároveň tou nejautentičtější pietou na památku těchto povražděných vlastenců. Koná se na ikonickém místě české státnosti, za kterou tito lidé položili život, stejně jako desetitisíce dalších českých vlastenců. Tito lidé se zasloužili nejenom o českou státnost, ale i fyzické přežití českého národa. Nacisté nás chtěli vyhubit. Zádušní mše se od počátku účastnili protinacističtí odbojáři a stále ještě příbuzní povražděných hrdinů, jejich děti a vnuci. Mše je pro ně velkým zadostiučiněním.

Jak byste charakterizoval zavražděné hrdiny?

Měli hluboký nesentimentální cit k českému národu i jeho tisícileté historii, k české kultuře a k českému jazyku. Pociťovali tak sounáležitost nikoliv jen se současníky, ale také s již nežijícím generacemi a také s těmi ještě nenarozenými. Měli dobře srovnané životní hodnoty. Odtud pramenila jejich síla. Například ženy si plně uvědomovaly, jakému riziku sebe i své děti vystavují, a přesto v pomoci parašutistům neváhaly.

Doporučované