„To byste koukala, jak je pomlácená,“ říká šperkař o Svatováclavské koruně

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Péči o korunovační klenoty převzal Jiří Belda po svém otci, který sám už před tím následoval rodinnou tradici klenotníků. Před více než sto lety ji v New Yorku založil Ladislav Belda, aby následně své know-how přenesl do vlastní manufaktury ve východočeském Turnově.

S příjmením Belda se tak pojí nejen špičkové šperkařské řemeslo, ale také hned tři věrohodné kopie Svatováclavské koruny. Pokaždé, když v minulých dekádách korunovační klenoty opouštěly přísně střeženou korunní komoru v katedrále svatého Víta na Pražském hradě, staral se o jejich dobrou kondici někdo z klanu Beldů. Tedy až do doby před koncem druhého mandátu prezidenta Miloše Zemana, ale k tomu se dostaneme později.

První kopii koruny, kterou Karel IV. zasvětil patronovi české země, svatému Václavovi, vytvořil Jiří Belda starší pro Světovou výstavu Expo 1967 v Montrealu. V té době působil na střední škole v Turnově. „Když za tátou přišli, neváhal. Věděl, že je to nabídka, která se neodmítá. Měl jedinečnou možnost, jakou už nikdo po něm – mohl zkoumat korunu dlouho a detailně. Všechno si s kolegy změřili a zkreslili, udělali si otisky kamenů a různé modely,“ říká pro Seznam Zprávy Jiří Belda mladší.

Skoro dva roky na tvorbě věrohodné kopie pracovalo pět lidí: od brusiče drahých kamenů přes stříbrníka a zlatníka až po výtvarníka. V té době, kdy jeho otec pracoval na zakázce snů, byl Jiří Belda ještě malý kluk. „Viděl jsem, jak to táta dělá, ale že by mě to dojímalo, tak to ne. Měl jsem tisíce jiných zájmů, ale pamatuji si, že na Hradě měli kantýnu, kde prodávali švýcarské čokolády. Měl jsem pokaždé radost, když se táta vrátil z Prahy. Vždycky mi něco dobrého přivezl,“ vzpomíná jeden z nejrespektovanějších českých šperkařů.

V 70. letech minulého století už byl Jiří Belda starší oficiálně registrovaným umělcem, takže kopie královského žezla i jablka mohl dělat takzvaně na sebe. „Na žezle i jablku je zajímavé, že se dají rozložit na několik kusů. Na těch polokoulích jsou úžasné reliéfy, to by ručně nikdo neudělal. Muselo se to odlévat, pak se to dotahovalo dalšími postupy,“ pokračuje ve vyprávění.

Svatováclavskou korunu, která byla původně zhotovena v roce 1346 pro korunovaci Karla IV., držel Jiří Belda mladší v rukou několikrát. Většina Čechů zná tu drahocennou krásu zvenčí, ale netuší, jak vypadá zevnitř. „To byste koukala, jak je ta koruna zevnitř pomlácená,“ směje se šperkař.

Když se rozhoduje o restaurování jakýchkoli historicky cenných věcí, sejde se na to celé konsilium. „A pomalu s tím nemůžete nic dělat. Oni tu věc chtějí opravit, a přitom v hrůze, co by se jí mohlo stát, vlastně nechtějí, aby na to kdokoli sahal. Za Karla IV. s korunou dost pracovali, vyměňovali v ní kameny a chovali se k ní občas docela brutálně. Zevnitř jsou teda pořádné stopy od kladiva,“ popisuje Jiří Belda.

„Tehdy používali tradiční postupy, tepání, cizelování, pájení, obrábění, jsou tam různé šperkařské fígle. Na těch klenotech je naprosto unikátní právě řemeslo, krása zpracování a umělecká práce. Lidé si toho vážili a to by mělo trochu přejít i do dnešní doby, kdy se lidé spíš zajímají o to, jakou funkci má jejich nový iPhone,“ míní šestašedesátiletý Belda.

Výstava s podtitulem Tajemná síla kamenů se zaměří na drahokamy použité na korunovačních klenotech: safíry, spinely, granáty, smaragdy, perly. Novinkou expozice bude holografická animace koruny v její původní barevné tonalitě. Modro-červený nádech, který se propsal do českých národních barev, byl koruně s váhou dva a půl kilogramu dodán později. Původně jí totiž dominovalo třináct zelených smaragdů.

Koruna z 22karátového zlata má podobu čelenky ze čtyř dílů, z nichž každý vrcholí velkou lilií. Ve vrcholovém křížku je zasazena vzácná safírová kamej byzantského původu s rytinou ukřižovaného Krista ze sedmého století. Ještě starší jsou safíry z Cejlonu. Zajímavé je, že použité kameny nebyly vyráběny přímo pro korunu.

„Karel IV. začal schraňovat kameny z darů různě ze světa. Navíc nejsou broušené fasetově, spíš jsou to jen lehce opracované a vyleštěné valouny. Vynikají tak svou velikostí a krásou,“ popisuje Jiří Belda. Některé drahokamy byly přeneseny z jiných šperků. „Dokonce tam jsou umístěny pásy ze zlatého opasku Blanky z Valois, první Karlovy manželky. Dostala ho jako svatební dar,“ prozrazuje šperkař detaily.

A vypichuje další zvláštnost. Česká, respektive Svatováclavská koruna podle něj připomíná spíš sochařské dílo, nikoli vysokou „šperkařinu“ plnou diamantů: „Naše koruna nepůsobí klenotnickým dojmem. Například kameny na té britské jsou broušené, všechno se blyští, je to prostě drahé. Česká koruna je absolutně jednoduchá,“ srovnává Belda.

Každý díl je osázen velkými kameny a každý má svou schránku vyvýšenou nad linií koruny. „Což vytváří úžasný plastický efekt. Kameny samotné vypadají jako sošky. Naše koruna působí moderně, není to drahá klenotničina à la Cartier,“ hodnotí český šperkař.

Všechny tři kopie Svatováclavské koruny, pod nimiž je podepsána rodina Beldů, jsou z pozlaceného stříbra s kameny ze skla. „Logicky,“ reaguje šperkař, „protože pokud chcete udělat zcela věrnou kopii kamenů se všemi prasklinami a nedokonalostmi přírodního materiálu, nemáte šanci najít totožný kámen.“

Prohlédněte si české korunovační klenoty:

Pouze lituje, že se za komunismu nedělala první kopie z pravého zlata, přestože materiál byl k dispozici. „Tehdy se šetřilo na nesprávném místě. Zlato oproti dnešku nestálo skoro nic. Mohli jsme tak mít nádhernou kopii, která by byla věčná,“ uvažuje klenotník.

Jiří Belda mladší se do procesu zapojil v roce 2000, když se chystala světová výstava v Hannoveru. „Druhou kopii jsme už s tátou dělali ve vlastní firmě, kde vyrábíme šperky. Od té doby jsem se o korunovační klenoty a korunu zajímal čím dál víc. Táta mě začal brávat na Hrad, když klenoty vyjímali a ukládali. Díky němu jsem se naučil, jak na to, což jsem pak zužitkoval už sám u třetí kopie, protože táta onemocněl,“ dokresluje rodinný ‚korunovační‘ portrét. A neopomene zmínit svou dceru Viktorii, která se postupně do procesu také zapojila.

S Jiřím Beldou se ovšem musíme dotknout také temné kletby, která jednu ze čtyř nejstarších dochovaných korun v Evropě podle pověry obestírá. Zlá pověst říká, že každý, kdo si korunu neoprávněně nasadí na hlavu, do roka zemře násilnou smrtí.

Jedna báchorka, kterou historici vyvrátili, si ovšem úspěšně žije svým životem už od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Jeho smrti předcházela na podzim roku 1941 inkognito návštěva ve Svatováclavské kapli, kam si šel prominentní nacista v doprovodu svých synů tajně prohlédnout český poklad.

Spekulace přiživil také film Atentát režiséra Jiřího Sequense, který explicitně ukazuje filmového Heydricha s korunou na hlavě. Přímý důkaz, že se to skutečně stalo, však neexistuje. Když se badatelé na tuto situaci dotazovali Heydrichova syna Heidera, popřel ji.

Jiří Belda to vidí po svém: „Proč by si někdo, kdo není bohem vyvolený, dával na hlavu královskou korunu?! Já jsem si nenasadil ani kopii, když byla hotová. To bych si připadal opravdu jako blbec. Myslím si, že se všichni stejně bojí té kletby!“

Má Jiří Belda přehled, co se odehrává v korunní komoře v onu slavnostní chvíli? „Nevím, já se ke klenotům vždycky dostal až ve Vladislavském sále, kde jsem kontroloval, jestli se něco třeba neuvolnilo,“ popisuje.

Za normálních okolností se podle něj korunovačním klenotům nemůže nic stát. „Tedy pokud se zrovna nerozhodne kancléř prezidenta, že si je narychlo vyzvedne. Víc o tom nevím, protože když nechal Miloš Zeman vystavit korunovační klenoty v lednu 2023, už jsem u toho nebyl. Vím jen, že tehdy vedle Vratislava Mynáře byli přítomni lidé, kteří tam neměli co dělat,“ naráží Jiří Belda na událost, kterou za celou dobu on ani jeho otec nezažili.

Dveře korunní komory, stejně jako pancéřová skříň na klenoty, jistí sedm zámků a k jejich otevření se musí sejít všech sedm držitelů klíčů. Mezi nimi prezident republiky, premiér, primátor nebo arcibiskup pražský. Jak však napsal server Hlídací pes, všichni tehdy poslali pouze své zástupce, protože se o akci dozvěděli na poslední chvíli.

Detaily oné neobvyklé události jsou nejasné. Oficiálně zaznělo, že v říjnu roku 2022 zamířil ke korunovačním klenotům tým, který rentgenem prověřoval jednu ze záhad spojenou s korunou. Odborníci totiž roky řeší, kam – tedy pokud vůbec – se poděl trn z Kristovy trnové koruny.

Měl být zasazen do vrcholového zlatého křížku se safírovou kamejí s rytinou Krista na kříži, jak ukazuje latinský nápis „Zde je koruna páně“. Při zkoumání kameje v roce 2003 se totiž zjistilo, že dutina v ní je prázdná. A tak se začalo spekulovat, že se trn ztratil.

„Na tom křížku je to latinsky napsané, tak nepředpokládám, že by Karel IV. nechal na korunu napsat něco, co tam není. Ten trn asi měl a nechal ho tam uložit,“ domnívá se Jiří Belda. Kříž je dutý, což bylo dané už technologií výroby. „Existují minimálně dvě možnosti, jak ho mohli dovnitř dát. Nejpravděpodobněji tam byl uložen ještě předtím, než byl vsazen středový křížek ze safíru. Já věřím Karlu IV.,“ říká šperkař rázně.

Přenosný rentgen nakonec záhadu stejně neobjasnil. Ověřil pouze, že v noze kříže je ještě druhá dutina, ale zda je v ní organický materiál, zařízení nedokázalo spolehlivě potvrdit. I když hradní památkáři jsou přesvědčeni, že právě v ní se trn z koruny nalézá.

U chystaného vyzvednutí korunovačních klenotů letos v září ovšem Jiří Belda osobně nebude. Pokračování příběhu rodiny Beldů a českých korunovačních klenotů utnuly bez jasné závěrečné tečky poslední měsíce mandátu prezidenta Miloše Zemana. „Po těch skoro šedesáti letech nám tehdy z Pražského hradu nebyli schopni poslat e-mailem ani větu: Díky, ale končíte!“