Článek
Článek si můžete pustit také v audioverzi.
Bylo tam až neuvěřitelně mnoho špatně odvedené práce a zanedbané přípravy. Všichni doufali, že se to nějak za pochodu zvládne. A že splní termín. Místo toho se odehrála tragédie.
Zkouška už trvá pět hodin. Spojení mezi řídicím centrem a kabinou opakovaně selhává.
„Co tam proboha děláte?“ rozčiluje se velitel Virgil Grissom. „Jak s námi chcete mluvit, až budeme na Měsíci, když nás neslyšíte na pár metrů tady na Zemi?“
Možná to v té chvíli ještě mohlo dopadnout jinak. Jeden z techniků navrhuje zkoušku pro tento den ukončit.
Všechny ale tlačí čas. Zadání od prezidenta Kennedyho je jasné – na Měsíci musíme být do konce desetiletí.
Zkouška pokračuje. A za chvíli v řídicím centru slyší výkřik: „V kabině je požár!“ A: „Vytáhněte nás ven!“
A pak už nic.
Na rampě, jen pár metrů od umírajících astronautů, stojí technici. Snaží se otevřít poklop kabiny, ale nemají nejmenší šanci. S požárem nikdo nepočítal, a tak ti lidé působí jako zoufalí amatéři – nemají žádné masky, používají jen ruční hasicí přístroje. Po chvíli jsou sami přiotráveni.
Ani trojice astronautů nemá šanci otevřít poklop zevnitř. Naráží na další konstrukční problém Apolla – bezpečnostní systém je těžkopádný. Otevření trvá nejméně minutu.
Požár byl mnohem rychlejší.
Plášť zkušební kabiny je nakonec tak rozžhavený, že těla je možné vynést až po třinácti hodinách.
Vyhořelá kabina Apolla 1 na snímku z 29. ledna1967.
Tentokrát to musí vyjít
Američané byli zatím vždycky druzí. První umělou družici, Sputnik I, Sověti vyslali na oběžnou dráhu v roce 1957. Krátce nato letěl do vesmíru první živý tvor – pes Lajka na Sputniku II.
A 12. dubna 1961 se na oběžnou dráhu dostává první člověk, Rus Jurij Gagarin.
O měsíc později vyhlašuje prezident Kennedy v projevu před Kongresem cíl, který má Americe vrátit roli světového lídra: Do konce desetiletí vystoupí američtí astronauti na Měsíc a bezpečně se vrátí domů. Závazek zopakoval ještě v září 1962 v projevu na Rice University v Texasu.
Na prvním místě je politické zadání: Další prohra ve studené válce je nepřijatelná. Vědecký a ekonomický smysl projektu zůstává předmětem diskusí a sporů.
Spíše než exaktní rozvahou je politika provázena romantikou a heroismem.
Prezident Kennedy v Texasu řekl: „Britský objevitel George Mallory před mnoha lety zahynul na Mount Everestu. Když se na výpravu chystal, ptali se ho, proč chce horu zdolat. Odpověděl: ,Protože tam je.‘ Ano, vesmír tu je a my ho zdoláme.“
Kýbl šroubů
Bylo to ale příliš hektické a uspěchané. Tlak zvyšovaly nejasné zprávy tajných služeb: Nikdo si nebyl jistý tím, jak daleko je ve svém lunárním programu Sovětský svaz.
Astronauti opakovaně upozorňovali na vážné problémy ve vybavení a konstrukci vesmírné lodi. Kapitán Virgil Grissom dokonce Apollo znechuceně označil za „kýbl šroubů“, ve kterém je spousta „hořlavých hadrů“.
Astronaut James Lovell to viděl podobně, Apollo hodnotil jako „křáp skutečně mizerné pověsti“.
Apollo bylo podle něj vyloženě nebezpečné: „V ranějších fázích vývoje a testování této lodi se stalo to, že když se inženýři pokoušeli spustit hlavní motor servisního modulu – toho, který měl pracovat tak dokonale, aby loď dopravil na oběžnou dráhu okolo Měsíce a pak ji poslal na zpáteční cestu domů –, rozklepala se jeho tryska jako čajový hrníček. Při jedné zkoušce přistání na vodu praskl tepelný štít kabiny a velitelský modul za 35 milionů dolarů se potopil na dno tovární testovací nádrže. Kontrolní systémy pro zajištění života už zaznamenaly na 200 jednotlivých selhání. Kosmická loď jako celek jich už nahromadila zhruba 20 000,“ popisoval Lovell.
Jenže změny by vyžadovaly příliš mnoho času. George W. Jeffs, hlavní inženýr North American Aviation, která vesmírnou loď vyrobila, to shrnul: „To by trvalo tak dlouho, že bychom nedodrželi termín daný Kennedym!“
To byl neprůstřelný argument. Sověti prostě nesmějí být na Měsíci první.
Neuměli jsme si to představit
Ve zprávě amerického Senátu, publikované rok po tragédii, se píše o „falešném pocitu důvěry a bezpečí“, které projekt provázely. „Ukazuje se, že všichni, kteří pracovali na vývoji vesmírné lodi, podcenili rizika spojená s možnými zdroji požáru a hořlavými látkami v kabině,“ dodávají autoři zprávy.
„Byla to ztráta předvídavosti,“ shrnuje William H. Gerstenmaier z NASA. „Neuměli jsme si představit, že jednoduchý test se může změnit v takovou katastrofu.“
Možná to přitom tak nesnadné nebylo. Sedačky astronautů byly potaženy vysoce hořlavým nylonem a všude v kabině byla spousta neméně hořlavých suchých zipů.
Po kabině byly rozvedeny téměř nechráněné kabely. Sedření izolace z jednoho z nich a následné zajiskření bylo také pravděpodobnou příčinou požáru. K jeho vzniku zřejmě přispělo i to, že některý z techniků zapomněl v bezprostřední blízkosti kabelů šroubovák.
Žádostem astronautů, aby hořlavé materiály byly z kabiny odstraněny, vedení NASA nevyhovělo.
Tři zkušení piloti o nedostatcích Apolla věděli, tušili, že jdou do velkého rizika. Ale neuhnuli. Legendární je fotografie, kterou věnovali konstruktérovi NASA Josephu Sheaovi. Všichni tři se na snímku modlí. A připojili text: „Ne že bychom ti nevěřili, Joe, ale tentokrát jsme se obrátili rovnou na vyšší místa.“
Nepomohlo to.
„Uvnitř bylo všechno spálené, pokryté černým popelem,“ řekl později astronaut Deke Slayton, který se na projektu Apollo podílel. „Popravčí komora. Posádka se zřejmě pokoušela dostat ven. Všechna tři těla byla nakupena před hermetickým uzávěrem průlezu. Ed byl vespod, Gus s Rogerem zhrouceni na něm.“
Sojuz–Apollo: Fotky ze dne, kdy se potkaly dvě mocnosti ve vesmíru.
Mise Sojuz–Apollo byla prvním společným kosmickým letem Spojených států amerických a Svazu sovětských socialistických republik. Díváte se na společnou fotografii kosmonautů a astronautů (zleva doprava stojí velitelé Stafford a Leonov, sedí Slayton, Brand a Kubasov).
Let měl velký politický význam, ukončil éru vesmírných závodů o dobytí Měsíce a stal se příslibem mezinárodní spolupráce v kosmických programech obou velmocí. K události vznikla i společná poštovní známka.
Na snímku členové americké posádky nacvičují propojení se sovětskou lodí v řídicím modulu Apolla v Johnsonově vesmírném středisku NASA v Houstonu, Texas, 25. února 1975.
Kromě propojení obou lodí bylo v plánu hned několik dalších experimentů, například umělé zatmění slunce pomocí americké kosmické lodě a snímání sluneční koróny sovětskými kosmonauty.
Tady už američtí astronauti míří ke svému raketoplánu, který je vynese za hranice stratosféry. Těsně před letem se rozhodlo, že ruští kosmonauti budou mluvit anglicky a američtí astronauti rusky.
Alexej Leonov a Valerij Kubasov před startem rakety Sojuz 19.
Společná vesmírná mise USA–SSSR byla naplánována na 15. července. Na snímku sleduje děvčátko start kosmické rakety SSSR z kosmodromu Bajkonur.
Ilustrace znázorňující manévry a dokování americko-sovětského vesmírného setkání. Během letu došlo k plánovanému spojení těchto lodí ve vesmíru, a to 17. července 1975 v 16:12:30 UTC.
Na snímku z Houstonu nacvičuje americký velitel Thomas Stafford potřesení rukou se sovětským velitelem Alexejem Leonovem.
A tady je to historické podání rukou ve vesmírném prostoru obou velitelů lodí, vyfoceno z lodi ASTP Apollo.
Propojení obou lodí dopadlo úspěšně, na fotografii se šťastně setkává Donald Slayton (vlevo) a Alexej Archipovič Leonov.
Američtí astronauti Stafford a Slayton drží tuby vodky, které dostali od ruských kosmonautů.
Pohled z lodi Sojuz 19 na loď ASTP Apollo se spojovacím modulem.
Přijetí ruských kosmonautů v Americe po úspěšném dokončení společného kosmického letu Sojuz–Apollo.
Na Měsíc!
Zděšení z tragédie Apolla 1 vedlo v USA vcelku pochopitelně i k hledání „alternativních“ vysvětlení. Objevily se úvahy o sabotáži, o tom, že piloti přežili, ale venkovní tým jim neposkytl první pomoc, za viníka byl označován i velitel Grissom, který měl způsobit oheň svojí neopatrností.
Nic z toho se neprokázalo.
Jisté bylo naopak to, že v rámci oficiálního vyšetřování stát na 18 měsíců projekt Apollo přerušil. A náhle to šlo – NASA trvala na všech požadavcích, které vyslovili už Grissom a další astronauti. Z kabiny zmizely hořlavé materiály, nové poklopy bylo možné otevřít výrazně rychleji, v kabině byl instalován nový protipožární systém…
Ještě více nekompromisní byli i astronauti. Nové zkušební posádce velel Walter Schirra. „Chlapi, kdyby někdo z vás narazil na nějakou potíž nebo když se někde něco zasekne, dejte mi vědět a pošleme je k čertu!“ zdůrazňoval členům své posádky.
A tak se nakonec z hrozivě nezodpovědně vedeného projektu stal triumf – 20. července 1969 dosedlo Apollo 11 na Měsíc.
Virgil Grissom, Roger Chaffee a Edward White se stali symboly profesionality, sebeobětování a hrdinství. Právem. Nicméně v oslavném jazyce, který zpodobňuje jejich roli v projektu Apollo, lze nalézt i prvky cynismu a krutosti.
Bez nich, bez jejich ochoty zkoušet nedokonalou vesmírnou loď by ke katastrofě mohlo dojít na cestě k Měsíci. A to by byl dlouhodobý krach celého projektu. Byla by to nenapravitelná ztráta důvěryhodnosti a prestiže pro celé Spojené státy. Šance na další vítězství Rusů.
Takhle to vlastně dopadlo dobře.
Byli tam?
Astronaut Neil Armstrong vystoupil z vesmírné lodě Apollo 11 na povrch Měsíce 21. července 1969. Mnoho lidí bylo ale přesvědčeno, že jde o podvod.
Někteří považovali takovou misi za technicky nemožnou. Normální skeptici. Nevěřili, že NASA je schopna dopravit člověka na Měsíc a zpět. Zároveň si nedělali iluze o pravdomluvnosti vlastní vlády: Nikdy veřejně nepřipustí svoji slabost. Dobytí Měsíce nechala natočit v hollywoodských studiích.
Jiní konspirátoři spojovali „lež o Apollu 11“ s politikou. Protesty proti válce ve Vietnamu sílí, rasové napětí ve městech dosahuje kritického bodu… Časopis Newsweek v této souvislosti citoval afroamerického kazatele: „Je to promyšlená snaha maskovat domácí problémy. Lidé jsou nespokojení a toto je má odvést od jejich problémů.“
Systematický teoretický výklad se z konspirace o přistání na Měsíci pokusil učinit Bill Kaysing. V roce 1976 vydal knihu: Nikdy jsme na Měsíci nebyli: třicetimiliardový americký podvod.
Kaysing se svoji teorii snažil doložit rozborem snímků pořízených na Měsíci. Podle něj je zřejmé, že pocházejí z televizního studia. Například proto, že na obrázcích chybí hvězdy nebo že úhel stínů je nesprávný. Kaysing nikdy nepřijal racionální vysvětlení svých námitek. A bezpochyby ovlivnil mnoho lidí. Nejenom ve Spojených státech.
Podle nedávného průzkumu ve Velké Británii 16 % Britů věří tomu, že přistání na Měsíci je podvod.
A konspiraci v mezidobí živila i mnohá jiná díla než Kaysingova kniha. V roce 1978 získal celosvětovou popularitu film Kozoroh 1. Základ příběhu: NASA zinscenuje přistání na Marsu, misi se jí ve skutečnosti nepodařilo technicky zvládnout, ale nehodlá to připustit.
„Moderní“ kolo „měsíční konspirace“ začalo v roce 2001. Populární televizní stanice Fox News odvysílala dokument Přistáli jsme na Měsíci?, který navazoval na Kaysingovy teze.
V širších historických souvislostech vidí konspirační teorii o přistání na Měsíci Oliver Morton, autor knihy The Moon: A History for the Future. Apollo symbolizuje zlom mezi optimismem 60. let a skepsí nastupujícího desetiletí. V 60. letech se zdálo, že když je vláda schopna vyslat člověka na Měsíc, může dosáhnout všeho.
Morton říká: „Ano, vláda si dala mimořádný cíl a dosáhla ho. Ale to neznamenalo, že byla schopna zvítězit ve Vietnamu, uklidnit napětí ve velkých městech nebo vyléčit rakovinu. Tedy dosáhnout věcí, které si lidé přáli víc. Rodil se pocit, že vláda ve skutečnosti není tak mocná, že to jenom předstírá. Mimo jiné základ ‚měsíčního hoaxu.“
