Zkáza lodi Titanic: Příběh katastrofy, která šokovala celý svět

Psala se neděle 14. dubna 1912, krátce před půlnocí. Obří zaoceánská loď Titanic byla již pátým dnem na své první plavbě na trase z anglického Southamptonu do New Yorku. Za jasné noci plula severním Atlantikem nedaleko kanadského ostrova Newfoundland, k americkým břehům měla dorazit asi za tři dny.

Hlídka náhle spatřila asi 700 metrů před přídí velký plující ledovec. Kormidelník stočil loď prudce doleva a strojovna zastavila chod. Bylo však už pozdě. Parník byl těžký a plul rychle, měl tedy značnou setrvačnost. Manévr zabránil čelní srážce, ale loď narazila do ledovce pravobokem, těsně za přídí. Většina lidí na lodi přesto neucítila náraz, ale jen zachvění trvající asi 10 sekund.

Během nich ledovec rozpáral bok parníku na několika místech pod čarou ponoru, v délce asi 90 metrů. Do podpalubí na přídi začala rychle proudit voda. Přední část lodi kvůli tomu poklesla, a voda tak pronikala dále do nitra parníku.

Titanic měl sice systém přepážek, které se daly v případě potřeby vodotěsně uzavřít a izolovat tak zbytek podpalubí, ihned po nárazu se jich však naplnilo tolik, že tento bezpečnostní prvek selhal.

Během několika minut bylo posádce jasné, že voda přitéká tak rychle, že si s ní čerpadla neporadí. Na palubě byl i konstruktér lodi Thomas Andrews a ten podle přeživších svědků odhadl, že se loď nejpozději do hodiny a půl potopí.

Situace byla o to těžší, že na lodi nebylo dost záchranných člunů, aby se do nich vešli všichni lidé. Titanic sice mohl vézt až 64 člunů pro celkem čtyři tisíce lidí, bylo jich tady však jen 20. Pro případ neštěstí se počítalo s tím, že čluny budou sloužit k evakuaci na nějakou záchrannou loď, a použijí se tedy víckrát za sebou.

O žádné lodi v blízkosti však posádka nevěděla. Parník přitom obklopovala voda, která měla kvůli tajícím ledovcům teplotu minus dva stupně. Lidé v ní mohli přežít jen 5–10 minut, ti odolnější nejvýš 20 minut. Na kapitánovi tedy bylo rychle rozhodnout, kdo má šanci se zachránit a kdo zřejmě zahyne.

Cestující i členové posádky dostali záchranné vesty a chvíli po půlnoci kapitán nařídil spustit záchranné čluny na vodu. Podle zvyklostí se začaly jako první evakuovat ženy a děti. V tu chvíli však nastal zmatek. Posádka záchrannou operaci neměla nacvičenou a spouštěla některé lodě i velmi málo zaplněné. Některé se jí nepodařilo spustit vůbec. Řada lidí také nechtěla do člunů nastupovat, třeba aby se příbuzní nerozdělili.

Zachránilo se proto o dost méně lidí, než kolik i omezená místa ve člunech dovolovala. Mnozí cestující a členové posádky zahynuli přímo na palubě, další po skoku do ledové vody, s nadějí, že se jim podaří dostat do některého z člunů.

Titanic klesl pod hladinu 20 minut po druhé hodině ráno. Radisté předtím stihli odvysílat nouzový signál a k místu neštěstí jako první okamžitě vyrazila loď Carpathia, vzdálená 58 mil. Ta pak zachránila veškeré přeživší, kterých bylo 706, a dopravila je do New Yorku.

Odhady počtu obětí se různí, nejčastěji se uvádí asi 1500. Z celkových 2200 lidí na palubě to tedy byly dvě třetiny. Při katastrofě zahynul i hlavní konstruktér Titaniku Thomas Andrews. Naopak se zachránil J. Bruce Ismay, výkonný ředitel rejdařské firmy White Star Line, která Titanic provozovala, za což sklidil silnou kritiku.

Trup lodi se při potopení rozlomil na dvě části, ta přední se zabořila do bahna. Po vraku se začalo pátrat krátce po neštěstí, vzhledem k mořské hloubce kolem čtyř kilometrů na to však dlouho neexistovala vhodná technika.

První trosky se podařilo najít až v roce 1985 oceánografovi a geologovi Robertu D. Ballardovi. Francouzská expedice odtud o dva roky později vyzvedla stovky předmětů, což se však setkalo s nesouhlasem veřejnosti. Od té doby platí úzus, že by se měl vrak respektovat jako mezinárodní památka a hrob 1500 obětí.

Společnost RMS Titanic, která o vrak pečuje, chtěla v roce 2020 z trosek vyzvednout telegraf, který zachránil tolik lidí. Jak však napsal britský deník The Guardian, kvůli právním sporům a pandemii covidu od plánu upustila.

Při pozdějším vyšetřování se přišlo na řadu pochybení, která mohla katastrofě zabránit, či zmírnit následky. Posádka například během osudného dne dostávala z jiných plavidel v okolí varování před ledovci, zprávy se však zřejmě nedostaly ke správným lidem.

V době, kdy se Titanic začal potápět, byla jen asi 20 mil daleko loď SS Californian. Kdyby o ní posádka Titaniku věděla a dostal se k ní včas nouzový signál, bylo možné zachránit všechny lidi. Radista SS Californian přitom patřil k těm, kdo Titanic marně varoval před ledovci. V době neštěstí bohužel spal, takže nezachytil volání o pomoc.

Jiná souhra okolností naopak zřejmě spoustu životů zachránila. Celková kapacita Titaniku byla 3,5 tisíce lidí, tedy o dost víc, než kolik se na něm plavilo lidí. Obětí tedy mohl být daleko větší počet. Nízkou obsazenost způsobila stávka horníků v Anglii. Kvůli ní hrozilo, že na plavbu nebude včas dost uhlí, a mnoho zájemců proto cestu odřeklo.

Zaoceánské parníky sloužily na počátku 20. století jako jediný dopravní prostředek pro cesty mezi Evropou a Severní Amerikou. Titanic měl zaujmout místo na pravidelné lince z anglického Southamptonu do New Yorku, na níž se měl střídat s lodí Olympic.

Parník přepravoval řadu lidí, kteří patřili k nejbohatším na světě. Pro ně sloužila luxusně vybavená první třída, v níž měli k dispozici špičkové restaurace a kavárny, bazén, turecké lázně nebo kurt na squash. Kromě toho byly na palubě i stovky emigrantů z Velké Británie, Irska a Skandinávie, kteří hledali za oceánem lepší život.

Na první a zároveň poslední plavbu Titanic vyplul ze Southamptonu 10. dubna 1912, přičemž v New Yorku měl přistát o týden později. K neštěstí přitom málem došlo již pouhých několik minut po vyplutí.

Když velký parník proplouval kolem dvou lodí v přístavu, jeho obrovský výtlak je vyzvedl na vlnách do výšky. Vzápětí začaly prudce klesat směrem k trupu Titaniku a pod silným tlakem se přetrhla jejich kotvicí lana. Srážce se nakonec podařilo zabránit na poslední chvíli, když mezi Titanikem a jednou z lodí zbývala už jen asi metr široká mezera. Při pozdějším střetu s ledovcem už loď takové štěstí neměla.