Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Nejde o shodu jmen - František „Frank“ Frištenský pochází ze slavného zápasnického rodu a se stejnou urputností svých předků pátral po osudu své maminky. Uvědomoval si, že v jejím životě zůstává bílé místo, o němž nikdy nemluvila. Jako čtrnáctiletá totiž Hana Kleinová přijela i se svou rodinou do terezínského ghetta, odkud se po válce vrátila jako sirotek.
O předcích z tátovy strany, tedy slavných Frištenských, toho věděl dost, ale u maminky dokonce ani dlouho netušil, že byla Židovka. Minulost byla doma tabu. Jakmile se někdy zeptal, co dělala za války, odbyla ho, případně stočila hovor jinam.
Až později pochopil, jak těžké pro ni musely vzpomínky na tu dobu být. Všechny si v roce 1998 vzala do hrobu, Frank tedy musel po osudu Hany Kleinové Frištenské začít pátrat jinde.
Probíral se v archivech dobovými dokumenty, mluvil s pamětnicemi. Hodně mu pomohla knížka Děvčata z pokoje 28, v níž spisovatelka Hannelore Brennerová zaznamenala svědectví dívek, které v Terezíně bydlely ve vedlejší místnosti od jeho matky.
„Napsal jsem autorce e-mail, ve kterém jsem jí vysvětlil, po čem se pídím, a požádal ji o pomoc. Ještě ten den mi dodala seznam žen, které mámu mohly znát,“ vzpomíná Frištenský.
Tak se začal postupně seznamovat s ženami, které si jeho matku z Terezína pamatovaly. Sbírání podkladů v Česku, Spojených státech, ale i Izraeli trvalo více než deset let. Nakonec se mu ale podařilo poskládat mozaiku.
Předvolání do Terezína
Hana Kleinová pocházela z poměrně zámožné židovské rodiny. Otec Rudolf pracoval jako prokurista u farmaceutické firmy, takže si mohl dovolit vilu na pražském Smíchově, kde matce Martě s péčí o děti a domácnost pomáhaly dvě služky. Rodiče Hanu a jejího o tři roky staršího bratra Petra brali do divadla, jezdili na dovolenou, a dokonce vlastnili automobil, což tehdy nebyl zdaleka standard.
Bezpečný život v prvorepublikovém Československu definitivně skončil v březnu 1939 po ustanovení Protektorátu Čechy a Morava, kde nacisté záhy začali uplatňovat Norimberské zákony a „konečné řešení židovské otázky“. Rodina Kleinova dostala oznámení o transportu do Terezína v květnu 1942.
Frankovi Frištenskému se při pátrání po osudu maminky a její rodiny podařilo setkat s Ilonou Steinovou Weinstockovou, která s jeho maminkou nejenže bydlela ve stejném baráku L410, ve stejném pokoji 29, ale dokonce vedle sebe spaly na jedné palandě. Byla to v Terezíně její nejbližší kamarádka. Jedna pro druhou byla zpovědní vrbou.
Jiná terezínská vězeňkyně Frankovi řekla, aby se Ilony zeptal na důležitou událost, kterou jeho máma v ghettu zažila. „Slíbila jsem Hance, že to, co o ní vím, nikomu neprozradím, co budu živá. Držela jsem tento slib dvaasedmdesát let. Ale teď už vím, že se můj čas nachyluje,“ řekla mu tehdy devadesátiletá Ilona Steinová Weinstocková. Nakonec mu ale největší životní tajemství jeho maminky prozradila.
Rodina Kleinova v roce 1937.
Dobrovolný potrat
„Hanka se v Terezíně provdala. Myslím, že ve čtyřiačtyřicátém. Její muž byl houslista, dokonce vynikající houslista. Pocházel z Maďarska. Nebo ze Slovenska. To už opravdu nevím. Nepamatuji si ani jeho jméno, je to už tak dávno,“ začíná vyprávění a pokračuje dál. O jejich hluboké a upřímné lásce uprostřed všudypřítomné bídy, nemocí, smrti, beznaděje a nejistoty, zda nebudou zařazeni do transportu do vyhlazovacího tábora v Osvětimi.
Ale to nebylo z maminčina tajemství všechno: „Hanka se vdala a pak zjistila, že je těhotná. Jenže si nechala provést potrat.“ Tím tragické události neskončily - Hančin manžel odjel na podzim 1944 v poslední vlně transportů do Osvětimi.
Frank Frištenský se posléze snažil zjistit o svatbě a těhotenství své maminky více přímo v Památníku Terezín, ale žádné záznamy se nedochovaly. Podle dostupných údajů se tam ale uskutečnilo okolo 500 svateb a narodilo se tam patrně 205 dětí – přežilo jich pětadvacet včetně známého sociologa Fedora Gála. Uměle přerušených těhotenství bylo podle dostupných informací za celou dobu existence ghetta přibližně 350.
„Rozhodně jsem nemohl mamince nic vyčítat. Neřekl jsem si: Jak to mohla udělat? Postupně mi to docházelo. Co musela každý den v ghettu prožívat? Musel to být život bez budoucnosti. Upřímná láska musela být v takovém prostředí něco jako nebeský zázrak,“ řekl Frištenský.
„Herečkou“ v Hitlerově filmu
Pátrání po osudu jeho matky přineslo Frankovi ještě jedno velké překvapení. V létě 1944 nechali nacisté v terezínském ghettu natočit propagandistický film, pro nějž se vžil název „Vůdce daroval Židům město“. Byl součástí německého malování kruté reality na růžovo a židovští vězni tam byli vyobrazeni jako spokojení obyvatelé „židovského sídliště“.
Z černobílého snímku se dochovalo jen torzo, ale v jedné části tam mladá dívka s krátkými černými vlasy, v bílé halence a sukni se vzorem zalévá konví záhon na terezínské zahradě. „Moje maminka Hana!“ poznal okamžitě její syn.
„Zastavil jsem film a chvilku se na mámu díval. Krásná mladá dívka. Dokonce se tam na chvilku usmála. Na první pohled spokojená žena, která se stará o zahradu. Ve filmu i něco vykládá, ale snímek neměl autentický zvuk, jen doprovodný komentář v němčině, který v tu chvíli obecně mluvil o zemědělství v ghettu. Moje máma, navždy zvěčněná na filmovém pásu. Byl to jeden z největších objevů při pátrání po jejím osudu,“ vzpomínal posléze Frištenský.
Jeho maminka v terezínských zahradách skutečně po většinu pobytu v ghettu pracovala. Měla štěstí, protože velká část „herců“ z propagandistického filmu, včetně režiséra Kurta Gerrona, nakonec zamířila do Osvětimi. Hana se dočkala konce války v květnu 1945, z jejích rodičů nepřežil ani jeden.
Terezínské ghetto
- Za necelé čtyři roky prošlo terezínským ghettem více než 140 tisíc židovských vězňů – mužů, žen i dětí.
- V posledních dnech války k nim přibylo ještě více než 15 tisíc vězňů, kteří dorazili do Terezína s transporty z koncentračních táborů, k nimž se blížila fronta. Mezi nimi byli i vězni nežidovští.
- Od vzniku ghetta v listopadu 1941 až do osvobození v květnu 1945 zemřelo v Terezíně na 35 tisíc vězňů.
- Z terezínského ghetta bylo vypraveno celkem 63 transportů, jimiž odjelo více než 87 tisíc lidí. Od října 1942 směřovaly téměř všechny do Osvětimi. Osvobození se dočkalo jen necelých tři a půl tisíce vězňů.
- Mezi deportovanými byly i děti, zahynulo jich sedm a půl tisíce, osvobození se jich dočkalo 245. Přímo v ghettu zemřelo dalších 400 dětí.
Zdroj: Památník Terezín
Maminčina oběť
Podle jedné z verzí, na kterou Frank Frištenský při pátrání narazil, přitom původně měla do Osvětimi odjet se svým tatínkem právě dcera Hana. Ale její mamince – Frankově babičce – se údajně podařilo se na seznam napsat místo ní. Pokud to tak skutečně bylo, což už se asi nikdy nepodaří prokázat, byla to největší životní oběť, kterou matka může svému dítěti dát.
Po osvobození se Hana Kleinová setkala pouze se starším bratrem Petrem, který na rozdíl od rodičů hrůzy Osvětimi přežil. O tom, jak matka prožila první poválečné roky, se Frank dozvěděl od rodiny filmového publicisty a scenáristy Pavla Taussiga (autora námětu oscarového Kolji), jehož teta Hilda se v Terezíně spřátelila s maminkou Hany a po osvobození poskytla její dceři útočiště na Moravě. Tam se také Hana Kleinová seznámila s budoucím manželem Jaromírem Frištenským.
„Pavel Taussig mi říkal, že setkání s tátou bylo to nejlepší, co se mámě mohlo stát. Po válce byla v dost špatném psychickém stavu a vztah s tátou pro ni byl vysvobozením. Těžko říct, kolik mu toho pověděla o své minulosti, ale když se brali, určitě si všiml, že má v rodném listě uvedené židovské vyznání, takže něco tušit musel,“ uvedl Frank Frištenský.
I kdyby však jeho otec terezínské tajemství znal, Františkovi ani jeho dvěma mladším bratrům ho nikdy nevyzradil. Po sovětské invazi v srpnu 1968 celá rodina Frištenských emigrovala přes Vídeň do Švýcarska. Frank se později přestěhoval do USA, ale před několika lety se vrátil do Česka.
Životní příběh jeho maminky vyšel před několika lety knižně pod názvem Moje máma z Terezína (autor tohoto textu je spolu s Frankem Frištenským jejím spoluautorem). Nyní vychází anglický překlad knihy ve Spojených státech.
