Studenty popravili. Burcovali národ, ať neohýbá hřbet před tyranem

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Po válce se příběh Bílé růže stal v Německu učebnicovou ukázkou toho, že i Němci měli své hrdiny odboje proti Hitlerovi. A byly to skoro ještě děti. Studentce Sophii Schollové bylo 21 let, když ji nacisté popravili. Její bratr Hans byl o tři roky starší. Třetím popraveným byl Christoph Probst, byl stejně starý jako Hans, ale měl už tři děti. Tomu nejmladšímu byly dva týdny.

O Bílé růži se psaly knihy a točily filmy. Na tom, jak je ten příběh fascinující, to nic nemění. Jeho poselství učebnice snadno přežívá. Sophie, Hans a jejich kolegové věřili, že síla slova, argumentu, může lidem otevřít oči. Dodat jim odvahu. Uprostřed druhé světové války v Hitlerově Německu.

Věřili, že prostě není možné jen tak přihlížet a o nic se nepokusit. Věděli, že riskují život. Byli vzdělaní, a tak asi tušili i to, že jejich akce dějiny nezvrátí. Že tohle bude spíš věcí spojeneckých armád.

Ale nemohli jen tak přihlížet. Nedokázali se smířit s představou, že nacistický režim všem vymyl mozky, nebo je alespoň zastrašil. Byli naivní, abstraktní, nebyli to žádní profesionální odbojáři. Ale byli úžasní.

Ve třetím letáku psali: „Proč dovolujete těmto mužům, kteří jsou u moci, aby vás krok za krokem okrádali postupně o všechna vaše práva? Jednoho dne nezbude nic, vůbec nic než mechanizovaný státní systém, kterému budou předsedat zločinci a opilci. Je váš duch už tak zdrcen zneužíváním, že zapomínáte, že je vaším právem – nebo spíše vaší morální povinností – proti tomuto systému bojovat?“

Není jasné, proč studenti svoji organizaci pojmenovali Bílá růže. Při výsleších na gestapu uváděl Hans Scholl několik možných inspirací – básně Clemense Brentana nebo José Martího. Je ale možné, že záměrně mlžil, aby ochránil knihkupce, který studentům půjčoval zakázané knihy. Mezi nimi i román Bruna Travena Bílá růže.

Jisté je jedno: Bílá růže byla symbolem čistoty a  nevinnosti ve střetu se zlem.

Jak je ale možné, že vůbec vznikla? Nacisté měli pod kontrolou všechno. „… zpravodajská média, zbraně, policii, ozbrojené síly, soudní systém, komunikaci, cestování, všechny úrovně vzdělání od mateřských škol po univerzity, všechny kulturní a náboženské instituce. Politická indoktrinace začínala ve velmi raném věku a pokračovala prostřednictvím Hitlerjugend s konečným cílem úplné kontroly mysli. Děti byly ve škole nabádány, aby odsuzovaly i své vlastní rodiče za hanlivé poznámky o Hitlerovi nebo nacistické ideologii,“ vzpomínal později spolupracovník Bílé růže George Wittenstein.

Podle Wittensteina byly rozhodující tři podmínky: Studenti – alespoň někteří – jsou vždy idealisti a rebelové. Tihle studenti byli navíc z buržoazních vzdělaných rodin, které Hitlerův režim nepodporovaly, nebo přímo nenáviděly. Ne, ti lidé si v drtivé většině netroufli na otevřený odpor, ale své děti vychovávali podle rodinných tradic.

„Otec nám říkal, abychom žili svůj život zpříma a svobodně, i když to bude těžké,“ vzpomínala Sophie Schollová.

A konečně, byli to studenti, kteří se zajímali o literaturu, umění a filozofii. A mnoho z nich mělo přátele, nebo alespoň spolužáky z židovských rodin. Rozhodli se bojovat se zlem. A nebáli se. Nebo alespoň ne tolik, aby je strach ochromil.

„Vím, do čeho jsem se pustil, a věděl jsem, že kvůli tomu mohu přijít o život,“ řekl Hans Scholl při výslechu na gestapu.

Jeho sestra Sophie vyšetřovatelům řekla: „Ne, nepovažuji to za zločin, jsem hrdá na to, co jsem dělala. A udělala bych to znovu.“

Kromě Schollových a Christopha Probsta tvořili jádro Bílé růže dva další studenti Willi Graf a Alexander Schmorell a profesor mnichovské univerzity Kurt Huber. I oni byli popraveni. S psaním a šířením letáků začali v červnu 1942. Do 18. února 1943 jich napsali a rozmnožili asi 15 tisíc.

Podporovaly je desítky dalších lidí, převážně studentů. Někteří pomáhali se sháněním papírů a známek či roznášením letáků, jiní věnovali peníze, někdo obstaral rozmnožovací stroj…

První čtyři letáky měly intelektuální tón. Jejich autoři citovali z bible, filozofa Aristotela nebo básníků Novalise a Schillera. Obraceli se na vzdělance, kteří podle nich měli nejspíš pochopit zločinnost nacistického režimu. A zachránit „duši Německa“. Náklad byl zpočátku velmi malý, letáky opisovali Hans Scholl a Alexander Schmorell na psacím stroji. Pak je rozesílali nebo je nechávali například v telefonních budkách.

Technika i tón se změnily s pátým letákem. S pomocí rozmnožovacího stroje se podařilo vytisknout až devět tisíc kopií. Cílem Bílé růže bylo oslovit širší okruh lidí, proto leták nazvali Výzva všem Němcům a o sobě mluvili jako o Německém hnutí odporu. Psali, že Hitler nemůže válku vyhrát, jen ji prodlužuje. Vyzývali Němce, aby jednou provždy skoncovali s pruským militarismem a nacistickým „podlidstvím“. Leták se jim podařilo šířit kromě Mnichova i v řadě dalších německých měst.

Poslední leták sepsali po německé kapitulaci u Stalingradu. Byla to pro německou morálku velká rána. A členové Bílé růže začali doufat, že už je čas na otevřenou vzpouru. A ta že může začít na univerzitě. „Přišel den zúčtování pro nejopovrženíhodnějšího tyrana, jakého kdy musel náš lid snášet,“ psala Bílá růže v šestém letáku.

Sophie a Hans Schollovi se rozhodli k extrémně riskantní akci. Leták rozmísťovali přímo na chodby mnichovské univerzity. Byl čas přednášek, na chodbách nikdo nebyl, pracovali rychle…

Nestačilo to.

Všiml si jich vrátný a informátor gestapa Jakob Schmid. Bylo 18. února 1943.

Následovalo zatčení, výslechy, domácí prohlídky… Gestapo našlo koncepty letáků, vzorky rukopisu, zásoby známek a papíru, rozmnožovací stroj. Zatčen byl i Christoph Probst.

Hans Scholl se během výslechů snažil vzít veškerou „vinu“ na sebe, aby ochránil Sophii a ostatní. Bylo ale jasné, že fyzicky nemohl tisk a distribuci letáků zvládnout. Nehledě na to, že na univerzitě zadrželi i Sophii.

Sophie proto na jeho „ochranitelskou“ taktiku navázala – přiznala, že bratrovi ve všem pomáhala. Ovšem s tím, že nikdo jiný už s akcemi Bílé růže neměl nic společného.

Už 22. února byli Hans a Sophie Schollovi s Christophem Probstem souzeni v ukázkovém odstrašujícím procesu před „lidovým soudem“. Předseda soudu Roland Freisler byl zároveň soudcem i žalobcem. Obžalovaní měli formálně obhájce, ti nicméně stáli na straně soudu. Nevznesli jediný dotaz, jedinou námitku. Obhájce přidělený Sophii Schollové jí dokonce v předvečer procesu řekl, že „za svoje zločiny zaplatí“. (Ostatně týž soud se stejným předsedou odsoudil k smrti i Julia Fučíka).

Během výslechů a závěrečných řečí se přes neustálé okřikování a přerušování podařilo Hansi Schollovi a Sophii Schollové pronést alespoň několik zásadních tezí.

Hans Scholl: „Hitler vede německý národ s matematickou jistotou do záhuby, tu válku nemůže vyhrát. Německý národ už vykrvácel a chce mír. Hitler a jeho pomocníci mají na svědomí neuvěřitelné krveprolití… Váš teror už brzy skončí!“

Sophie Schollová: „Nestydím se, bojujeme slovy, chceme lidem otevřít oči a pomoci ukončit tu strašnou krvavou lázeň. Tento národ chce mír, aby lidská důstojnost zase nabyla vážnosti… Dnes nás pověsíte, ale zítra tu budete stát vy!“

Ještě týž den byli Sophie Schollová, Hans Scholl a Christoph Probst popraveni gilotinou.

Sophie a Hans Schollovi měli samozřejmě pravdu, že ten teror měl už brzy skončit. V něčem se ale mýlili. Pouze jeden z přibližně 570 soudců a žalobců, kteří v letech 1934–1945 působili u lidového soudu, skončil před soudem. A to před americkým vojenským tribunálem. Německá poválečná justice dospěla k závěru, že se chovali v rámci tehdy platného práva.

Roland Freisler se „choval v rámci tehdy platného práva“, ale konce války se nedožil. 3. února 1945 předsedal zasedání lidového soudu. Začal nálet na Berlín. Bomba zasáhla soudní budovu…

Poslední soud.