Agonie a tisíce mrtvých. Svět si připomíná jednu z nejhorších nehod historie

Bhópál, 3. prosince 1984.

Před jednou hodinou ranní se v blízké chemičce Union Carbide rozezněly poplašné sirény. V továrně byly dva okruhy varování – vnitřní pro zaměstnance a vnější pro lidi žijící v okolí. Ten druhý byl po chvíli vypnut. Není třeba šířit paniku a upozorňovat svět, že továrna je v nesnázích.

Uniklo 40 tun jedovatých plynů. A vítr odnesl smrtící mrak směrem k Bhópálu.

Obyvatelé indického města a blízkých osad nedostali šanci utéct. Nebo si alespoň překrýt obličej mokrým šátkem. Plyn postupně zasáhl oblast o rozloze 60 kilometrů čtverečních.

Lidé umírali po stovkách, v bolestech a v panice. Plíce se naplnily tekutinou, lidé se dusili. Ti, co přežili, zůstali často slepí, navždy dezorientovaní, s nevratně poškozenými plícemi.

Odhady obětí se různí. Ty nejvyšší tvrdí, že během dvou týdnů zemřelo kvůli havárii 8000 lidí. A následkům posléze podlehlo celkem 25 tisíc lidí.

Další utrpěli zranění, čelili nemocem, rodili se postižení. Někteří bezprostředně po havárii. Jiní až po mnoha letech v důsledku kontaminace půdy a vody v okolí Bhópálu.

Jako třeba Sašin Kumar, který se narodil v roce 1994. Jeho nohy nefungovaly a nikdy fungovat nebudou. V domku ve slumu, kde žije se svými rodiči a sourozenci, chodí po čtyřech. Jeho snem je stát se vynikajícím hráčem kriketu.

Jenže život v Bhópálu nedefinuje úspěch. Hlavní jsou tu smrt, utrpení a nespravedlnost.

Vypadá to trochu jako komunistická propaganda. Příběh o zlých kapitalistech, kteří chtějí vydřít co největší zisk za každou cenu. Na lidech jim nezáleží. Nebo jako scénář některého z těch úžasných aktivistických „filmů pro pamětníky“, třeba Skleněné peklo (1974).

Pamatujete? Steve McQueen tam chodí s hasičskou přilbou pod paží a na dnešní dobu spolu s Paulem Newmanem neuvěřitelně úspornými a civilními prostředky rozehrávají obrovské drama. Stavitelé nejvyššího mrakodrapu šetřili, kde mohli. A pak během slavnostní párty v nejvyšším patře vypukne požár…

Naneštěstí pro obyvatele Bhópálu a okolí to nebyly jen pohádky z doby studené války nebo filmové scénáře. Společnost Union Carbide vinu nikdy nepřiznala, nicméně řada pozorovatelů se domnívá, že hlavní příčinou havárie byly právě nedostatečné investice - do techniky i do lidí.

Jednoduše řečeno management chemičky chtěl továrnu postavit co nejlevněji a zajistit i pokud možno co nejlevnější provoz. Už několik let před katastrofou se objevily varovné signály – opakovaně došlo k únikům methylisokyanátu, které si vyžádaly zranění několika zaměstnanců. Několik lidí bylo zraněno i po úniku fosgenu.

Nehodám se opakovaně v místních novinách věnoval Rajkumar Keswani. Mimo jiné napsal: „Lidé z Bhópálu, vzbuďte se! Bydlíte v sousedství vulkánu.“

Lidé z Bhópálu toho ale mnoho udělat nemohli.

Letecký pohled na dějiště katastrofy v Bhópálu:

Chemička šetřila. Kontejnery s plynem naplňovala nad doporučenou míru, aby jich nemusela mít tolik. Propouštěla, měla pocit, že nepotřebuje příliš mnoho školených zaměstnanců, kteří se starají o bezpečnost, zanedbávala opravy, některé varovné systémy byly nefunkční, neměla krizový plán pro případ havárie.

V noci ze 2. na 3. prosince 1984 čistilo několik zaměstnanců chemičky potrubí, které do kontejnerů přivádělo jedovatý methylisokyanát. Čištění prováděli prudkým proudem vody. Vzhledem k celkově zanedbanému stavu systému pronikla voda do nádrže s plynem. Začala chemická reakce, plyn se ohříval, tlak v nádrži prudce stoupal.

Půl hodiny před půlnocí pocítili dva dělníci účinky slabého zasažení plynem. Jejich kolegové začali hledat, kudy uniká. První únik lokalizovali už o čtvrt hodiny později a událost nahlásili vedoucím. Ti rozhodli, že se situaci budou detailně věnovat až po skončení přestávky na čaj.

Když 40 minut po půlnoci čaj dopili, byla situace už kritická. I proto, že nefungovaly základní bezpečnostní prvky. Systém, který měl ochlazovat plyn v nádržích, byl odstaven. Systém, který měl spalovat unikající plyn, byl chybně osazen. Když selhaly ventily, uniklo z nádrží během necelé hodiny 30 tun jedovatého plynu. Za další hodinu to bylo už přes 40 tun.

Lidi z Bhópálu a okolí nikdo nevaroval. Nikdo jim neporadil, co mají dělat.

Mnozí dostali informaci pouze tím nejvíce přímočarým a agresivním způsobem: Plyn je zasáhl. Začali se dusit. Křičeli.

Umírali.

Nevinné oběti. Fotogalerie třetí generace zasažené bhópálskou katastrofou:

Stručné shrnutí: Po havárii provoz chemičky skončil. Nikdo ze zodpovědných manažerů nebyl odsouzen. Měli dobré právníky, mimo jiných třeba bývalého ministra zahraničí Spojených států Henryho Kissingera.

Odškodné obětem představovalo několik stovek dolarů na jednoho. Nepokrylo ani náklady na zdravotní péči během prvních pěti let po katastrofě.

Union Carbide nechala okolí továrny ve stavu, v jakém bylo po havárii. Nepostarala se o vyčištění kontaminované půdy. Desítky tisíc lidí v okolí Bhópálu nadále pijí jedovatou vodu.

V roce 2001 se Union Carbide stala součástí jiné velké americké chemičky The Dow Chemical.

Podrobněji: Aktivisté, právníci i indičtí politici se mnohokrát snažili dostat manažery Union Carbide před soud. Ty snahy trvají dodnes. Archiv zpráv a dokumentů k tématu nabízí organizace The Bhopal Medical Appeal.

The Bhopal Medicale Appeal například letos v červnu upozornila indické úřady, že kontaminovaná voda se objevila v dalších 29 obcích. Celkově je takových obcí už 71, jejich počet za posledních necelých 20 let vzrostl na více než pětinásobek.

Lidé tam pijí vodu ze studní. A je to už třetí generace, která ponese drastické zdravotní následky havárie chemičky Union Carbide.

Ale není to jenom obratnost právníků, která chrání manažery Union Carbide a jejich následovníky. Podstatnou roli hraje i politika. V roce 2003 například americká justice posuzovala žádost o vydání manažera UC Warrena Andersona k indickému soudu. Žádostí se kupodivu zabýval také tehdejší ministr zahraničí USA Colin Powell. Zdůrazňoval, že ta věc má „velký význam pro americký byznys“.

Co myslíte, byl Anderson poslán před indický soud?

V roce 2010 se indická vláda opět pokusila proces obnovit. Robert Hormats, náměstek ministra ve vládě Baracka Obamy, tehdy upozornil svého indického vládního kolegu, že je to velmi špatný nápad.

Hormats nyní pracuje jako viceprezident Kissingerovy právnické firmy. Ano - té firmy, která zastupovala Union Carbide.

Ostatně Barack Obama se při své návštěvě Indie v roce 2010 odmítl setkat s aktivisty, kteří připomínají odpovědnost za bhópálskou katastrofu. Jedním z cílů jeho cesty bylo „podpořit expanzi chemičky Dow v Indii“.

A jedno shrnutí navíc: Bylo by možné pokračovat. Možná ale stačí připomenout už jen jedno: Union Carbide krátce po havárii odmítla vyplatit odškodné obětem s tím, že neměli v okolí chemičky bydlet. Nastěhovali se tam „na černo“.

Můžou si za to sami.

„Ti, kteří přežili únik plynu, žijí s jedovatým Damoklovým mečem nad hlavou,“ píše v reportáži z Bhópálu deník The Guardian.

Více než po třech desítkách let od havárie je úmrtnost mezi místními obyvateli o 28 % vyšší, než je průměr. Pravděpodobnost, že zemřou na rakovinu nebo tuberkulózu, je dvakrát vyšší, na selhání ledvin umírají třikrát častěji.

Mnoho žen je neplodných, mnoho jich potratilo. Mnoho jich je opuštěných.

„Bylo by lepší, kdyby přišel další únik plynu a všechny nás zabil a zbavil nás toho utrpení,“ říká Omwati Yadav. Je jí 67 let a ze střechy svého malého kamenného domku může vidět opuštěný areál chemičky Union Carbide. „Trpíme už desítky let. Prosím, zastavte to. Není to život, není to smrt. Jsme na hrozném místě někde mezi.“