Nová svědectví z 21. srpna 1968 v Liberci. Při ruském vpádu tu zemřelo 9 lidí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dvacetiletý československý reprezentant v lyžování Libor Foltman se v liberecké nemocnici léčil po operaci zlomeniny v obličeji. Navzdory tomu vyrazil v sanitce na náměstí Bojovníků za mír a odvezl odtud do nemocnice několik zraněných lidí.

Psal se 21. srpen 1968 a náměstí u liberecké radnice krvavě zasáhli sovětští okupanti. V té samé nemocnici pomáhal zachraňovat postřelené i novopečený lékař a pozdější politik Přemysl Sobotka. Na medicíně mu připadalo legrační, když je učili válečnou chirurgii. Jen pár týdnů po promoci ji však poznal na vlastní kůži.

Vítězslavu Sochůrkovi bylo 21. srpna 1968 pouhých osm let. Patřil do party uličníků z liberecké čtvrtí Rochlice, kteří pálili kamením na sovětské tanky. V prvních dnech okupace pak chodili do tiskárny Severografia, brali si tam protiokupační plakáty a vylepovali je.

Seznam Zprávy nabízejí tři dosud nezveřejněné příběhy z Liberce, kde po vpádu sovětských okupantů přišlo o život osm mužů a jedna žena – Eva Livečková, Rudolf Starý, Bohumil Kobr, Stanislav Veselý, Josef Fialka, Zdeněk Dragoun, Jindřich Kuliš, Miroslav Čížek a Vincenc Březina.

Šest obětí si vyžádala střelba u liberecké radnice, spuštěná sovětskými vojáky zhruba ve čtvrt na osm ráno. Miroslavu Čížkovi a Vincencovi Březinovi se stalo 21. srpna 1968 osudným najetí tanku do podloubí na náměstí Bojovníků za mír. Bohumila Kobru zase přimáčkl sovětský nákladní automobil ke zdi na rohu náměstí Bojovníků za mír.

Dvacetiletý lyžař-sdruženář z liberecké Dukly Libor Foltman se 21. srpna 1968 zotavoval v liberecké nemocnici po chirurgickém zákroku. Vyžádala si jej fraktura lícní kosti, kterou utrpěl při fotbálku na tréninku. Nedbal však na bolest a pustil se do záchrany zraněných. Oblékl se do teplákové soupravy, naskočil do sanitky a s řidičem odjel k okraji liberecké radnice. Právě zde se během vpádu vojsk Varšavské smlouvy odehrál jeden z největších masakrů v Československu.

„Na něco si po více než padesáti pěti letech pamatuju dobře, něco jsem už zapomněl a jsem rád,“ svěřuje se Libor Foltman. „Na zemi leželi postřílení lidé. Naložili jsme do sanitky mladíka a ještě dva zraněné. Tekla z nich krev. Později jsem se dozvěděl, že toho kluka jsme dovezli už mrtvého, byl skoro v mém věku.“

V noci na 21. srpna špatně spal, budil ho totiž hukot sovětských letadel směřujících přes Liberec na pražskou Ruzyni. „Ráno najednou někdo přiběhl, že se u radnice střílí. Přivezli odtamtud zraněné lidi a přes zubní oddělení je nosili nahoru na operační sály. Koukal jsem, jak je všude krev a bylo mně hrozně. Někdo říkal: ‚Jsou potřeba auta.‘ Takový starší pán, úplně ho vidím, křičel: ‚Potřebuju ještě někoho. Já říkal: ‚Jedu s vámi!‘ Vlezli jsme do sanity a když jsme dojeli k radnici, stály tam ještě tanky, určitě aspoň dva,“ popisuje Libor Foltman.

„Jeden voják koukal z věže tanku se samopalem. Lidé se schovávali pod podloubím a u zdí radnice. Když jsme dávali zraněné do sanitky, přišli nám pomoct. Na zemi neleželi jen dva nebo tři zranění, ale nejmíň patnáct. Na jednom jsem viděl, že je mu zle, vůbec nekomunikoval. Bylo zvláštní, že jsem se nebál. Až potom jsem si uvědomil, že jsem mohl na náměstí skončit taky mrtvý,“ vzpomíná bývalý lyžař.

Sanitka s řidičem a Liborem Foltmanem odjela na nedaleké náměstí Bojovníků za mír bez lékaře.

„Všichni lidé v naší sanitce měli na těle průstřely. Jednoho s prostřelenou nohou jsme dostávali dovnitř jen těžko. Prohnutá vikslajvantová nosítka byla plná krve, v nemocnici se musela vylít a otřít. Chtěl jsem k radnici se sanitkou znovu, ale řidič se dozvěděl, že jsem voják, a zakázal mi jet,“ říká Libor Foltman. „Zavolal sestřičku a pomáhal jsem jí přímo v nemocnici. Dole čekalo kolem dvaceti pěti postřelených lidí, až se uvolní operační sály.“

Podle Libora Foltmana tehdy v nemocnici vládla velká soudržnost, ale kvůli velkému počtu zraněných lidí také trochu chaos. Zdravotníci ho zvládli díky přispění řady pacientů schopných vstát z lůžka.

„Byl to fofr. Pomáhala třeba jedna paní, co se mnou ležela na zubním. Říkala, že je zdravotní sestra,“ poznamenává. „Kdo mohl něco udělat, udělal to. Dal zraněným napít nebo jim otřel krev. Když docházela krev pro operované lidi, běželi jsme pro ni se sestřičkou na transfúzku,“ popisuje Foltman dramatické události.

Trochu z jiného úhlu je viděl i Přemysl Sobotka, pozdější politik v řadách ODS a předseda Senátu v letech 2004 až 2010. Tehdy to byl čerstvě dostudovaný doktor, lékařskou fakultu Univerzity Karlovy absolvoval v červnu 1968. Od 1. srpna nastoupil jako elév na chirurgii v liberecké nemocnici a jen tři týdny nato ho čekala drsná zkušenost.

Od rána 21. srpna spolu s kolegy vyděšeně poslouchal zprávy o invazi. Před půl osmou pak zazněly z města výstřely a sanitky začaly vozit postřelené lidi. Personál je třídil podle toho, v jak vážném stavu byli. Se střelnými poraněními však neměli žádné zkušenosti.

„Na ambulanci mně přivezli pána, nedýchal a neměl puls,“ vzpomíná Přemysl Sobotka. „Ptal jsem se o rok staršího kolegy, co mám dělat. Řekl mi: ‚Dej mu do srdce injekci s adrenalinem!‘ Přemýšlel jsem, kde srdce je, a píchnul jsem mu tam dlouhou jehlu. Ale zemřel, jeho zranění bylo s životem neslučitelné,“ popisuje Sobotka. Po letech mu pak tyhle události připomněl televizní seriál M. A. S. H. o polní nemocnici v korejské válce.

Sobotkovi se kromě zděšení z krveprolití vryla do paměti solidarita hospitalizovaných pacientů s oběťmi střelby. „Kulhali o berlích do parku před chirurgickým oddělením a uvolňovali svá lůžka zraněným,“ vypráví.

Sotva opadla první vlna operací a ošetřování, přivalila se druhá. Před polednem totiž dostal na náměstí Bojovníků za mír sovětský tank smyk a narazil od podloubí, kde stáli rozhořčení lidé. Zasypaly je sutiny rozbořeného domu, dva z nich utrpěli smrtelná zranění.

Celková bilance byla devět mrtvých a pětačtyřicet zraněných. Do nemocnice tehdy přivezli i ruské vojáky, s nimiž se vyboural džíp. „Pacienti je chtěli téměř lynčovat, ale primářka zubního oddělení vyšla ven a zklidnila je. Vysvětlila jim, že jsme doktoři a že máme pomáhat i nepřátelům,“ uzavírá Přemysl Sobotka.

Mezi zraněnými byli i kluci ve věku kolem patnácti let. Ještě mladší byl tehdy Vítězslav Sochůrek, který se narodil v lednu 1960 a okupaci si detailně vybavuje i po 56 letech. Jeho babička stála brzy ráno u okna a dívala se dolů do zatáčky, kde duněly pásy sovětských obrněnců. „Modlila se a říkala, že je válka,“ vzpomíná Vítězslav Sochůrek.

Vyrůstal ve Šlikově ulici nad současnou libereckou teplárnou. „Někdy jsme dělali věci přes hranu, dokonce jsme pouštěli s kopce zapálené pneumatiky,“ přiznává. Nezvedenou partu tvořili kluci mezi osmi až patnácti lety a Vítězslav Sochůrek patřil k nemladším. Poté, co 21. srpna 1968 začala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, nezůstali uličníci ze Šlikovky schovaní doma.

„Z dnešního pohledu nechápu, jak nás rodiče mohli nechat všechny běhat venku. Udělali jsme si pozorovatelnu na takových valech nad zatáčkou na ulici Zdeňka Nejedlého, což je dnešní třída Milady Horákové. Koukali jsme na tanky, jak jezdí pod námi,“ upozorňuje Vítězslav Sochůrek. „Někteří z nás vytáhli praky a stříleli na ně kameny. Někdo říkal: ‚Kdyby někdo vylez z tanku a pokropil nás, jsme mrtví.‘“

Osmiletý Víťa se stal během okupace v zatáčce na ulici Zdeňka Nejedlého svědkem dramatických událostí. Odehrála se tam nehoda mezi sovětským tankem a nákladním vojenským autem ZIL.

„Náklaďák jel od Rochlice směrem na centrum a obráceným směrem tank. Ale po levé straně jako Angličan. Takže Rus proti Rusovi. A když řidič náklaďáku viděl, že tank je přímo proti němu a neuhne, strhnul řízení doprava a narval ZIL do velké žulové zdi,“ popisuje.

Tank vrazil do dveří náklaďáku a pokračoval dál. ZIL chcípnul motor, pak řidič odklopil víko od střechy a vylezl ven.

„Kde se vzalo, tu se vzalo dvacet pět, možná dokonce třicet lidí. Obestoupili řidiče a chtěli ho zmlátit, lynčovat. Odhadoval bych ho tak na šestnáct let, vylepaný, ušatý hošík,“ prohlašuje Vítězslav Sochůrek.

„A takový pán v holínkách, starý fronťák, co tam chodil do Šlikovky na zahrádku, na něj spustil plynulou ruštinou: ‚Co jsi zač? Víš, co tady děláš?‘ A povídá nám, že ten ruský vojáček vůbec neví, kde je a řekli mu, že nás přepadli, že jsou tady kolaboranti a chtějí nás obsadit. A že nás Rusové zachraňují. Takže tohleto jim nalhali. Nakonec mu nikdo nic neudělal.“

Podle Sochůrka projíždělo zatáčkou pod hospodou U Vávrů hodně tanků. Kluci ze Šlikovky si hráli na záškodníky. Otáčeli u silnic směrovky nebo dopravní značky. Přemalovávali názvy ulic.

„Stáli jsme před hospodou U Vávrů, slovo dalo slovo, že jdeme do liberecké tiskárny,“ poznamenává. „Dostal jsem kbelík s lepidlem, někdo zase štětku. A na papírech třeba vytištěné nápisy jako Smrkovský nebo Dubček. Cestou zpátky do Šlikovky jsem držel kbelík, někdo někam vylezl a lepil plakáty. Druhý den jsme vyfasovali trikolory udělané z látky a vlajky vytištěné na papíře. Dávali jsme je všem a všude. I jako malé dítě jsem viděl, jak lidé drží při sobě.“

Vraťme se ještě k Liboru Foltmanovi. Sportovec v dalších letech nedokázal překousnout, že šlo v srpnu 1968 o „bratrskou pomoc“, jak obyvatelům horem dolem tvrdila komunistická média. Nikdy nezapomněl na krev lidí, kteří seděli zranění na zemi v nemocnici a na hrůzu před libereckou radnicí. „Rusy dodnes nemusím,“ konstatuje.

Když mu bylo 21 let, závodil na domácím mistrovství světa v klasickém lyžování 1970 ve Vysokých Tatrách. Okupace Československa byla stále ještě živá a šampionát se stal na dlouhá léta posledním masovým projevem odporu k Sovětskému svazu. „Desetitisíce diváků bučely a hvízdaly na všechny sovětské lyžaře,“ dodává Libor Foltman.

Mistrovství světa v Areálu snů na Štrbském plese mu přineslo největší úspěch ve sdruženářské kariéře. Obsadil deváté místo. Porazili ho tři sovětští závodníci, alespoň nad čtvrtým se mu však podařilo zvítězit.

Přemysl Sobotka, Libor Foltman a Vítězslav Sochůrek svěřili své vzpomínky autorovi článku ve studiu Paměti národa v Liberci. Libor Foltman v rámci projektu Tipsport pro legendy.