Spor o odkaz Matky Terezy. Světice, která vedla kult bolesti, smrti a utrpení

Svatost má v moderní katolické církvi pevný řád. Komunisté církevní rituály kopírovali, a i tady je to vidět. Člověk, který má naději na to, že se posmrtně stane světicí či světcem, nejprve musí udělat alespoň jeden zázrak. Tím se dostane na kandidátní listinu, stane se z něj kandidát elitní společnosti.

Pak ale musí přijít minimálně jeden další zázrak, aby se z kandidáta stal člen. Zázraky posuzuje příslušná komise a konečné slovo má pochopitelně papež. Je to složitý proces, to není třeba zdůrazňovat. Rozhodnout lidskými byrokratickými a racionálními prostředky o tom, co je zázrak, je ošemetné.

Někdy, a zase je to pochopitelné, rychlost a úspěšnost procesu závisí i na sympatiích papeže. Někdo se světcem stane v tak říkajíc zrychleném řízení, někdo jiný může dělat zázrak za zázrakem a nic.

Matka Tereza patřila k těm privilegovaným. Papež Jan Pavel II zkrátil lhůtu, během níž mohlo začít posuzování, zda je to světice. A velmi rychle církev narazila na první zázrak: Indka Monica Besra trpící rakovinou si na břicho přikládala obrázek Matky Terezy a vyléčila se!

Byly tu určité pochybnosti. Lékaři tvrdili, že za vyléčením stála aplikace běžných prostředků moderní medicíny. Souhlasil s tím i manžel uzdravené ženy.

Církev ale potvrdila zázrak.

V roce 2015 se potvrdilo další zázračné uzdravení a následující rok se tak Matka Tereza mohla stát světicí.

Skupina indických akademiků vyzvala indického ministra zahraničí, aby se neúčastnil slavnosti ve Vatikánu, která svatost Matky Terezy stvrdila. Akademici psali, že je to „velmi matoucí, když ministr zahraničí země, která ve své ústavě vyzývá občany k racionálnímu myšlení, legitimizuje svatořečení na základě tohoto ‚zázraku‘.“

A to je zajímavé téma.

Ta polemika je důležitá z hlediska logiky a argumentace. Má smysl přesvědčovat racionálními argumenty někoho, kdo věří v zázrak? Ano, dalo by se připustit, že je možno diskutovat o tom kterém konkrétním zázraku. Ale jak? Jsou snad lékařské zprávy, nebo nějaké rentgenové snímky nějaký argument? Něco tak uboze světsky upachtěného ve srovnání se zázrakem?

Neboli: Možnosti dialogu a argumentace jsou velmi limitované. A to je i velmi důležité aktuální necírkevní téma.

A navíc. Jak je to s uznáváním té středověké instituce, která věří na zázraky? Je dobře, aby se na slavnostech ve Vatikánu scházeli světoví politici, kteří své občany „vyzývají k racionálnímu myšlení“? Jak se jim pak bude bojovat proti předsudkům, nebo AIDS, za rovnoprávnost žen, nebo za propagaci antikoncepce?

Pokud jde o Matku Terezu, je ale jasné jedno: Za to, jak byla prohlášena za světici, nemůže.

Ohledně jejího pozemského života je otazníků mnoho.

Narodila se roku 1910 v Albánii jako Agnesë Gonxhe Bojaxhiu. Už jako malou ji fascinovaly osudy misionářů. V osmnácti odjela do Irska a vstoupila do katolického loretánského řádu. O rok později odjela do Indie.

V Indii učila na misionářské škole, později školu v Kalkatě řídila. Přijala jméno Tereza. V roce 1948 zahájila vlastní misionářskou dráhu. Začala pečovat o „nejchudší mezi chudými“. Chodila do kalkatských slumů, starala se o umírající, nemocné leprou, bezdomovce, sirotky…

Indie získala v roce 1947 nezávislost na Británii. Ale nebyl to důvod k oslavám. Zjednodušeně řečeno britští kolonialisté utekli za situace, která už byla neudržitelná. A věnovali nově nezávislým zemím jeden dárek navíc: Rozdělili bývalou kolonii podle náboženského principu na převážně muslimský Pákistán a převážně hinduistickou Indii.

Důsledek? V obou směrech přes hranice prchaly miliony lidí. A masové vraždy s náboženským motivem ochromily celou zemi.

K tradiční chudobě a „šoku ze svobody“ se přidalo trauma z otřesného krveprolití.

A za této situace nabídne Matka Tereza alespoň nějakou jistotu. Nevyléčí celou zemi, nepostará se o všechny, kdo to potřebují. Ale ukáže příklad: Bude se starat ze všech sil.

S povolením Vatikánu zakládá svůj vlastní řád – Misionářky milosrdenství. Řád, který se bude starat o „lidi hladové, nahé, bez domova, zraněné, slepé, malomocné, o všechny, kdo se cítí nechtění, nemilovaní, odmítaní, oslyšení, o ty, které společnost vnímá jako břímě.“

Matka Tereza má neuvěřitelný organizační talent. V roce 1952 otevírá první hospic. A o několik let později jsou hospice, sirotčince a nemocnice jejího řádu už po celé Indii. A pronikají za hranice – do Venezuely, Tanzanie, Itálie, Rakouska, Spojených států.

Matka Tereza se stává symbolem. Její jméno je synonymem pro pomoc nejchudším mezi chudými, odmítaným a nechtěným.

17. října 1979 jí byla udělena Nobelova cena míru.

Vážně si myslíme, že budoucnosti Indie prospěje propagace katolického přístupu k antikoncepci a potratům? Že to prospěje zemi, která je „přelidněná“ a kde je znásilňování žen masovým jevem? Takové otázky logicky zaznívaly, když Matka Tereza přebírala Nobelovu cenu.

Ale budiž. To nebyl problém Matky Terezy. Ta nikdy své názory netajila. Jaký smysl má Nobelova cena míru, si musí ujasnit její pořadatelé.

S hospici a nemocnicemi to ale bylo něco jiného.

V roce 1994 navštívil jeden z hospiců v Kalkatě Robin Fox, redaktor časopisu The Lancet. A byl zděšen. Péče o nemocné a umírající byla podle něj naprosto neprofesionální a nedostatečná. Nedostatek doktorů, zdravotnice bez základních znalostí. Matka Tereza spoléhala při řízení nemocnice na „boží prozřetelnost“.

O rok později vydal kritickou knihu o Matce Tereze britský autor Christopher Hitchens. Spolu s Tariqem Alim natočili také dokument Anděl pekla.

Podle autorů pěstovala Matka Tereza ve svých institucích kult bolesti, smrti a utrpení. Samotná Matka Tereza Hitchensovi přiznala, že „je krásné vidět chudé a nemocné, jak trpně přijímají svůj úděl a trpí jako Kristus o pašijích. Svět je jejich utrpením bohatší.“

V roce 2013 shrnuli kritiku Matky Terezy tři akademici z montrealské univerzity. Potvrzují, že v institucích Matky Terezy byla katastrofální zdravotní péče. Matka Tereza v tom ovšem neviděla problém – utrpení přibližovalo lidi Kristu a její hospici byly jen vstupní bránou ke spáse.

Podle jednoho z autorů studie, Serge Larivea, Matka Tereza vytvářela také romantický kult chudoby a odrazovala chudé, aby se se svým osudem snažili něco dělat.

Chudí a trpící jsou blízko Bohu. Tak proč cokoli měnit.

Diskuse o odkazu Matky Terezy není uzavřená. Ani být nemůže. Hluboce věřící katolíci těžko mohou připustit, že světice lidi spíše týrala, než aby jim pomáhala. Podobně chybu v úsudku nepřizná ani Vatikán.

Ale pokud připustíme, že světští kritici Matky Terezy mají třeba alespoň zčásti pravdu, je to opravdu temný obraz.

Matka Tereza tu vystupuje jako neobyčejně nadaná, neúnavná a pilná PR manažerka ve službách Vatikánu. Zakládá stovky ústavů, nikoli snad proto, aby pomáhala konkrétním lidem, ale aby šířila slávu Krista.

Její instituce jsou navíc i velmi efektivním náborovým střediskem – každého umírajícího klienta se sestry ptají, zda chce „jízdenku na věčnost“. Zpravidla chce. A tou jízdenkou je samozřejmě křest. Bez ohledu na vyznání toho umírajícího.

Matka Tereza dokázala pro svůj řád získat ohromné finanční dary. Peníze ovšem neinvestovala do kvalitní lékařské péče. Věnovala je na rozvoj svého řádu a posílala je do Vatikánu.

Když stárla a sama byla nemocná, léčila se na prestižních klinikách ve Spojených státech.

Spoluautor dokumentu Anděl pekla, Tariq Ali, před svatořečením Matky Terezy ironicky shrnul: „Většina svatořečení je směšná, ale tohle je navíc ještě hloupé. Doufám, že si papež František Anděla pekla pustí, i když jen tajně na YouTube. Mohlo by mu to otevřít oči.“