Slavné jméno z písničky. Generál, o kterém téměř nikdo nic neví

„Generál Laudon jede skrz vesnici, generál Laudon jede skrz ves.“ A také kletba: Himmel Laudon! Původně snad autentický zděšený výkřik vojáků, kteří viděli, jak se blíží obávaný nepřítel. „Nebesa, Laudon je tu!“ Jednoho z velkých vojenských úspěchů dosáhl generál Laudon 30. června 1758 při obraně Olomouce. V rámci úplně nesmyslné sedmileté války.

Padlo přes 500 tisíc vojáků a přibližně stejný počet civilistů. Bojovalo se v Evropě, v Americe, Africe i Asii. Někteří historici ten konflikt označují za „nultou světovou válku“.

Vládci měli pocit, že mají málo území, zisků a vlivu. Nebo že jiní vládci jich mají příliš mnoho. Bojovali jen s mírnou nadsázkou všichni proti všem. A asi nikdo by si nepřál vytáhnout tuhle otázku u maturity. Je to totiž krajně nepřehledné. A absurdní.

Po válce zůstaly hranice tam, kde byly před ní.

Sedmiletá válka, 1756–1763. Rusko-rakouská vojska během války na několik dnů obsadila dokonce i Berlín.

Historik František Stellner píše: „Obyvatelé se báli cizích vojáků, opouštěli domovy a schovávali se v lesích. Bylo sice zakázáno jakékoli násilí na civilním obyvatelstvu, vojsko smělo zabavovat pouze píci a dobytek, přesto se vojáci dopouštěli zvěrstev a rabování. V Charlottenburku a Schönhausenu zničili vše, co se nedalo odnést. Jeden z pruských dvořanů o tom napsal ve svých pamětech: ‚Roztrhali obrazy, rozštípali nábytek, z podstavců sházeli sochy a busty ze vzácné antické sbírky a rozbili je… Kastelána mučili Rusové rozžhavenými kleštěmi, aby prozradil, kam uschoval cennosti. Zaživa upálili děvče, které se bránilo znásilnění. Ruští velitelé slibovali, že viníky potrestají, nikdy však k tomu nedošlo.‘“

Ještě že už to máme za sebou. Že žijeme v osvíceném roce 2022.

Gideon Ernst Laudon se narodil v roce 1717 do chudé šlechtické rodiny v Livonsku. Livonsko se rozkládalo na území dnešního Lotyšska a Estonska. Laudon ale později tvrdil, že je Skot. Těžko říci proč, asi mu to připadalo vznešenější.

Cestu ke společenskému vzestupu viděli chudí Laudonové ve vojenské službě. V této tradici pokračoval i Gideon Ernst. Nezískal v podstatě žádné formální vzdělání. Neovládal dvorský „světový jazyk“ francouzštinu a měl zřejmě problém i s písemným vyjadřováním v němčině.

V 15 letech zahájil jako kadet kariéru v carském vojsku. Během rusko-turecké války v letech 1735–1739 to dotáhl na nadporučíka. Měl odvahu a talent.

Po návratu domů zjistil, že rodina je po krk v dluzích a hrozí jí dokonce i vystěhování. Jako mladý nadějný voják bez trvalé smlouvy se začal ucházet o angažmá. Nejprve to zkusil u Švédů. Neměli zájem.

Pak se ucházel o kariéru v pruské armádě. Ale v Berlíně čtyři měsíce marně čekal na audienci u pruského krále Fridricha. Tak odjel do Vídně. A zpočátku bral, co bylo po ruce.

Nastoupil k pandurům majora Trencka, krutého dobrodruha, který se celý život pohyboval na hraně mezi vojákem a zločincem.

Panduři byli původně osobní strážci chorvatských šlechticů. Proslulost získali jako oddíl vedený majorem Trenckem ve službách Marie Terezie. Byla to skupina dobrodruhů, zločinců, vrahů, která se zaměřovala na partyzánský boj nebo průzkum.

A také pogromy a vraždy. V roce 1742 vyrabovali panduři bavorské město Cham a upálili nebo utopili v něm 42 lidí.

O dva roky později, to už i s Ernstem Gideonem Laudonem, panduři zabili 32 Židů v České Lípě a vydrancovali židovskou čtvrť.

Takhle si ale Laudon kariéru vojáka nepředstavoval.

Od Trencka odešel a získal pozici majora v hraničářském pluku v Chorvatsku. A tady se naplno začínají projevovat jeho cílevědomost a talent.

Čtyři roky tu pracoval na studii s názvem: „Projekt, jak by bylo možno si počínat v případné defenzivě nebo ofenzivě proti Turkům ze strany císařsko-královské. S mapou všech zemí Jejího císařského Veličenstva, které hraničí s Tureckem. Dohotoveno roku 1750.“

Podle historiků svědčí studie o Laudonově mimořádné představivosti a strategických vlohách.

Na chorvatských hranicích ukázal i další svoji přednost: Zavedl disciplínu.

Jeho hraničářský oddíl měl blíž k pandurům než k řádnému vojsku. Ale Laudon si vynutil tuhou kázeň a potlačil i vzpouru nespokojených vojáků.

V raportu pro vídeňský dvůr se o něm psalo: „Je nepříliš oblíbený, svědomitý, nestranný a všestranně schopný důstojník. Časem by mu mohlo být s velkým užitkem svěřeno vedení pluku.“

Něco v něm prostě bylo. V 15 letech odešel jako nevzdělaný kluk do války. Pak se snažil dělat vojenskou kariéru, aby zachránil rodinu. Bylo mu vcelku jedno, za koho a proti komu bude bojovat. Později se připletl do party vrahů.

A najednou tu je velitel s autoritou a vojenský stratég.

Do sedmileté války vstoupil Laudon už jako respektovaný podplukovník. A neváhal disciplínu a rozhled spojit se zkušeností z oddílu pandurů.

V roce 1757 zaútočil na pruskou posádku ve městě Ostritz. Jeho vojáci všechny pruské vojáky zabili a získali mohutnou válečnou kořist. Laudon se stal plukovníkem.

Pruská vojska obléhala v červnu 1758 Olomouc. Aby mohla v blokádě pokračovat, byl z Pruska vypraven obří zásobovací konvoj s potravinami a zbraněmi. Doprovázelo ho 20 tisíc vojáků.

30. června Laudon konvoj u Domašova nad Bystřicí rozprášil, získal velkou válečnou kořist a rozhodující měrou přispěl k tomu, že Prusové se od Olomouce stáhli.

Laudon to dotáhl už na polního podmaršálka. A jeho kariéra zdaleka nekončila.

O jeho nepostradatelnosti svědčí, že ho, jako polního maršála na odpočinku, povolal v roce 1788 císař Josef II. do války s Osmanskou říší.

A Laudon na závěr kariéry dosáhl největšího vítězství: dobyl Bělehrad. Jeho návrat domů byl triumfální. Po celé zemi ho vítaly zástupy lidí. A císař ho ve Vídni pozdravil slovy: „Vítej, bělehradský vítězi.“

Trochu jako návrat z úspěšného mistrovství světa.

Zámek v Bystřici pod Hostýnem v mnohém symbolizuje dědictví generála Laudona. Je to místo legendární bitvy. Je to centrum úsilí o povznesení původně pouze vojenského nevzdělaného rodu do výšin osvícenské záliby v umění. A místo, které poničily další války. A dluhy.

V Bystřici žili až Laudonovi potomci. Ale on sám položil základ pozdějších sbírek. Při pohledu na jeho život to byl základ dost překvapivý: knihovna. Něco v něm prostě bylo.

Knihovnu budoval Gideon Ernst Laudon na svých sídlech v Bečvárech a Hadersdorfu. Později byla převezena do Bystřice. S výběrem knih generálovi pomáhal básník Christian Gellert. Vzpomíná: „Musel jsem mu zřídit knihovnu, protože si posteskl, že v mládí nemohl studovat. Nedostatek vzdělání mu ale nahrazoval bystrý rozum a velké pochopení.“

Kromě vojenských teoretických spisů byla v knihovně například i díla všech francouzských osvícenských filosofů.

V Bystřici měli Laudonové na co navázat. Zámek před nimi vlastnili jejich vzdálení příbuzní, významní osvícenci. A tak tu byly třeba i malby Tiziana nebo Rembrandta. Není jasné, co se s nimi stalo. Po všech těch válkách, požárech a převratech.

A Laudonové byli nejenom nadšení sběratelé umění a knih, ale také botanici. Svědčí o tom například tento soupis: „3.162 kusů rostlin v hodnotě 1.617,60 zlatých. Nejvíce zastoupeny jsou zde fuchsie (52 druhů), pelargónie (38 druhů), vřesy čeledi Ericaceae (36 druhů) a rodu Epacris (25 druhů), gloxínie (36 druhů), azalky (34 druhů), kamélie (27 druhů), sporýše (25 druhů) a rododendrony (34 druhů). Z exotičtějších kusů zde nalezneme např. 7 druhů jasmínů a kamélií, 5 druhů mučenek, 5 druhů různých kaktusů a také aloe, čajovník či orchideje, ze stromů eukaplyptus, granátové jablko, citrusy nebo fíkusy.“

Po vzniku Československa na Laudony dopadla pozemková reforma. A také velikášský záměr rekonstrukce zámku. Zadlužili se a sídlo museli prodat.

Zámecký park, botanická chlouba Laudonů, dnes patří armádě. Pro veřejnost je nepřístupný.

Bystřice pod Hostýnem. Podle legendy se stala místem, které ve 13. století zlomilo tatarský vpád na Moravu. Tatarské hordy plenily Moravu, až se zastavily pod horou Hostýn. Zděšení lidé prchali do lesů a modlili se k Panně Marii. Ta seslala na útočníky obrovskou bouři, která je přinutila k útěku.

Generál Laudon. Nevzdělaný kluk, který se stal velkým vojevůdcem.

Mnozí by si přáli, aby tu bouři seslali právě na něj.