Článek
Slovenské národní povstání se zejména po rozpadu Československa stalo v Česku trochu pozapomenutou událostí konce druhé světové války. Avšak známý a respektovaný vojenský historik Eduard Stehlík připomíná, že bychom na něj zapomínat neměli.
Třeba kvůli hrdinství Čechoslováků, kteří v něm bojovali. „Zapomínat bychom neměli i proto, že Evropu sužuje bezprecedentní válka na Ukrajině,“ říká nynější ředitel Památníku Lidice v rozhovoru, který pro Seznam Zprávy poskytl k 80. výročí povstání.
„Opět se na scéně objevují reální hrdinové – obyčejní lidé: ajťáci, herci, řemeslníci, baleťáci, kteří oblékají polní uniformy a jdou bojovat za vlast, za budoucnost svých dětí. Stejně jako Slováci s Čechy před 80 lety na Slovensku,“ říká.
Kromě málo známých událostí spojených s povstáním – například nasazení československých pilotů se zkušenostmi z Anglie – se historik vrací i k hrdinům karpatsko-dukelské operace a k tomu, jaký osud veteránům po válce zařídil tehdejší režim komunistů.
Eduard Stehlík
Eduard Stehlík.
Vojenský historik, spisovatel a bývalý voják – absolvoval Filozofickou fakultu UK, ale má i nejvyšší v Česku dosažitelné vojenské vzdělání z Univerzity obrany. Zaměřuje se na československé vojenské dějiny.
Byl ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany a působil i ve Vojenském historickém ústavu Praha. Kromě desítek i mezinárodně ceněných publikací, studií a článků se mimo jiné podílel na uznávaném televizním dokumentačním cyklu Heydrich – konečné řešení. Od roku 2020 je ředitelem Památníku Lidice.
„Historii válek se věnuji desítky let, a nikdy jsem si nemyslel, že se dožiji konfliktu tak velkého rozsahu a brutality, jako jsme teď svědky na Ukrajině. Ať už jde o vraždění civilistů či totální likvidaci celých měst. Věřil jsem, že něco podobného už nepatří do tohoto století,“ uvedl mimo jiné pro Seznam Zprávy.
Slovenské národní povstání má i po 80 letech kritickou odezvu – ať jde o příčiny porážky, o načasování, o německé odzbrojení slovenských divizí bez jediného výstřelu anebo i o krvavou karpatsko-dukelskou operaci. Co přitahuje vás jako historika?
Především unikátnost této operace v hlubokém německém týlu – jakkoli byl v letech totality její význam překroucen. Jednalo se o zcela ojedinělé propojení slovenské branecké armády s tou zahraniční a samozřejmě i s partyzánskými jednotkami.
Povstání se kromě toho zúčastnilo velké množství Čechů, kteří přebíhali z protektorátu na Slovensko, aby se zapojili. Hodně z nich to zaplatilo životem už při přechodu hranice. Němci na ně nahlíželi jako na zrádce, kteří se přidávali k banditům. Na straně Slováků bojovalo také mnoho vynikajících českých důstojníků: ať již byli na Slovensko dopraveni ze Sovětského svazu či z Británie.
A Slováci se touto akcí opět přihlásili k československé státnosti.
Lze to z jejich strany chápat i jako odčinění viny ze spojenectví Slovenského státu s hitlerovským Německem?
Někdo to tak může vnímat. Jinými slovy: Slováci si uvědomili nepřijatelnost pětiletého spojenectví s Německem a to, že je nutné se od něho odpoutat. Někdo by mohl namítnout, že to udělali až na poslední chvíli, kdy už bylo o porážce Německa rozhodnuto. V roce 1944 tomu tak však zdaleka ještě nebylo. Navíc skupina slovenských důstojníků vedená Jánem Golianem, Mikulášem Ferjenčíkem a mnoha dalšími připravovala povstání ještě dlouho před jeho vypuknutím, tedy v době, kdy nebylo vůbec jasné, jak válka dopadne.
Na hřebenech Nízkých Tater dodnes hrdinství povstalců dokládá řada pomníčků.
Přiletěli Fajtlovi piloti
Nezapomíná se na roli prvního československého stíhacího pluku v SSSR vedeného Františkem Fajtlem?
Zapomíná. A zapomíná se i na to, co měli tihle stíhací piloti za sebou – jádro pluku tvořili čeští stíhači, kteří před tím bojovali v britském Královském vojenském letectvu, většina z těch dvaadvaceti pilotů prošla boji o Francii a Velkou Británii. Z té se také přepravili do Sovětského svazu, kde se přeškolili na stíhačky La-5FN, takzvané lavočky. Ve své době šlo o špičkové letouny. Přistáli na povstaleckém letišti Zolná, později se přesunuli na letiště Tri Duby (dnes Sliač – pozn. red.). Kuriozitou bylo, že tyto stroje pilotovali i dva slovenští letci, kteří proti nim dříve bojovali.
Šlo bez nadsázky o unikátní leteckou, ale i logistickou operaci druhé světové války.
Všichni napjatě pozorovali každý můj pohyb při vylézání z kabiny, začali mi pomáhat a na zem mě takřka snesli na rukou. Lidem to vyrazilo z hrdel jásot a z rukou čepice.
V čem byla ta letecká operace tak výjimečná?
Celý stíhací pluk přistál uvnitř nepřátelského území téměř jako letecká partyzánská jednotka. Němce to šokovalo.
V historii vojenství či v dějinách druhé světové války neexistuje nic podobného. Jde o absolutní unikát. Závěr operace nevyjímaje: bojovali až do poslední chvíle. Poškozené lavočky zničili, z původních 22 letounů přelétlo zpět za sovětské linie pouhých jedenáct strojů, no a letci, pro které letadla nezbyla, ustoupili spolu se svými mechaniky do hor, kde se připojili k partyzánům. Mnozí z nich tam padli. Nikdo z československého stíhacího pluku se ale Němcům nevzdal.
Bilance Fajtlova pluku
Vzdušná vítězství: 18 zničených či vážně poškozených stíhacích či bombardovacích letounů Luftwaffe.
Útoky na pozemní cíle: 10 zničených a 10 pravděpodobně zničených či poškozených letounů, 2/11 tanků, 74/105 aut s vojenským materiálem, 14/15 povozů se střelivem, 14/9 osobních a terénních aut, 3/3 lokomotiv, 4/74 železničních vagónů, 2/4 skladů munice a pohonných hmot.
„Tento útvar s výborně vycvičenými piloty si řízným a odvážným nasazením a chladnokrevnými hloubkovými nálety již dva dny po svém příletu (18. září 1944 – pozn. red.) vybojoval v plném rozsahu nadvládu ve vzduchu,“ napsal například německý historik Wolfgang Venohr.
Jaké byste vedle letců a Františka Fajtla zmínil další hrdiny povstání?
Byl by to dlouhý seznam. Uvedu alespoň dvě zcela výjimečné a silné osobnosti: velitele druhé Štefánikovy partizánské brigády Viliama Žingora (1912–1950) či kapitána Hornopartizánské brigády Jozefa Trojana (1906–1953). Talentovaní a úspěšní organizátoři partyzánského odboje a nekompromisní hrdinové. Žingor například jako poválečný předseda Svazu slovenských partyzánů neváhal kritizovat bezcharakterní kariéristy, říkalo se jim „hovnopartyzáni“, kteří si opatřovali potvrzení o bojové činnosti, i když se odboje nezúčastnili.
To byl jeden z důvodů, proč komunisté po válce ve zmanipulovaných soudních procesech skutečné hrdiny povstání nejdříve mučili a pak popravili. Vlastně zavraždili.
Výborný plán, který nevyšel
Mezi hrdiny však musíme řadit i vojáky, kteří bojovali na Dukle. Šlo o operaci na pomoc slovenskému povstání…
Nelze nezmínit nasazení druhé československé paradesantní brigády v SSSR pod velením Vladimíra Přikryla (1895–1968), po válce mimochodem také mučeného a perzekvovaného komunisty. Přikrylova brigáda krvácela zejména právě v bojích o Dukelský průsmyk. Nesmírně zajímavá je už sestava této jednotky: důstojníci přišli většinou z Anglie a veleli přitom vojákům z bývalé Rychlé divize Slovenského státu, kteří po přechodu na sovětskou stranu bojovali za osvobození Slovenska.
O Dukle veřejnost ví, že to bylo obrovské krveprolití. Bylo nutné?
Byla to operace v horách a s nasazením desetitisíců vojáků, která si vyžaduje několik týdnů plánování, nikoliv dnů. Výborný plán, při němž měly dvě slovenské divize otevřít Rudé armádě a československému armádnímu sboru karpatské průsmyky. Ale zkrachoval. Původně pětidenní operace nakonec – i pod obrovským tlakem sovětského vůdce Stalina – pokračovala a protáhla se na pět měsíců.
Pozdější generál Miroslav Šmoldas (1917–2003) mně vyprávěl, jak sovětský maršál (Ivan) Koněv po pouze čtyřdenním plánování Dukelské operace vztekle mrskl tužkou do mapy a zaklel: „To bude ale bordel!“ A Šmoldas dodal: „Víte, krejčí vám také spíchne sako za dvě hodiny, ale podle toho bude i vypadat.“
Vzpomínka na povstání stojí i nedaleko Štefánikovy chaty pod Ďumbierom.
A stalo se tak…
Na události, o nichž hovoříme, se nelze dívat jen dnešním pohledem. Jednostranná kritika tehdejších bojů na Dukle, ale i potlačení povstání a odchodu povstaleckých jednotek do hor, může navíc lehce sklouznout ke hrubé neúctě k hrdinství československých a sovětských vojáků. Ti si prošli doslova krvavým peklem.
Lze to popsat?
Snad jen s pomocí vzpomínek válečných veteránů. Spousta jednotek postupovala k Dukelskému průsmyku do neprozkoumaného terénu. Například u polské vesničky Machnówka se velitelé domnívali, že tam prostor ovládá Rudá armáda, ale přitom československá třetí brigáda mířila do míst, která opevnili Němci.
Všechny cesty byly na Dukle podle parašutisty Tomáše Sedláčka (1918–2012, později armádní generál – pozn. red.), s nímž jsem se osobně znal, velkou sázkou do loterie – Němci si na ně z hřebenů hor na metr přesně zastříleli.
Vzpomínky veteránů
- Tehdejší velitel praporu Oldřich Kvapil vylíčil plnou hloubku tragédie u Machnówky: „Stál jsem tam se samopalem a kolem mě utíkali strachy pološílení vojáci, některým bylo 16 let, řvoucí hrůzou… s německými tanky v patách. Vzduchem létali utržené hlavy, nohy anebo i části rozervaných trupů. Naši chlapci zahazovali zbraně, tlumoky, svlékali blůzy.“ Kvapil proto začal střílet – nejdříve nad hlavy utíkajících vojáků a pak i dávkami do nich, teprve potom se demoralizovaný prapor zastavil. Útěk hrozil přerůst v naprostou katastrofu. Strhl by totiž i další československé jednotky, které se k Machnówce teprve blížily. Pokud by to Kvapil neudělal, tak by u Machnówky „zařval“ podle historiků celý jeho prapor a vedlo by to k ještě většímu masakru přicházejících jednotek. „Oldřich Kvapil se mně svěřil, že nikdo z těch, kteří u Machnówky utíkali, se ho nepokusil zastřelit. Museli si uvědomovat, že dělají něco špatného,“ dodává Eduard Stehlík. (Zdroj: vzpomínky generála Oldřicha Kvapila (1918-2011).)
Právě parašutista Tomáš Sedláček, který byl na Duklu přemístěn z Velké Británie, to nazval dokonce „dukelskými jatky“.
I důstojník Vojtěch Lehar kritizoval nesmyslné rozkazy, které vycházely ze sovětské doktríny a které vrhaly vojáky do neřešitelných situací, v podstatě do „mlýnku na maso“. Hlášení německých armádních velitelů z dukelských bojů je jen pro silné povahy: „My jsme stříleli, stříleli a stříleli a na nás se jen hrnuly další a další vlny sovětských vojáků. Před námi se doslova kupily na svazích hromady mrtvol. Nebyli jsme jednoduše schopni všechny pozabíjet.“
Vyskytují se názory, zda tato operace a celé to krveprolití byly vůbec nutné. Myslím, že na tuto otázku – pokud jde o operaci samu – je třeba bez váhání odpovědět ANO! Ovšem tak obrovské ztráty na životech rozhodně nutné nebyly, i když – jak známo – svobodu bez obětí získat nelze.
Je to ale i za tuto cenu vítězství?
Rozumím. Co na to říct? Šlo o nesmírně krvavě vykoupené vítězství. Armády se přes Karpaty nakonec dostaly a na Slovensko se probojovaly.
Osobně jste znal již zmiňovaného Miroslava Šmoldase. Jak to krveprolití vysvětloval?
Říkal, že dobrým plánům neodpovídala změněná realita. Dvě slovenské divize, které měly umožnit Rudé armádě průchod Dukelským průsmykem, Němci odzbrojili. Na původních plánech se ale podle Šmoldase nic nezměnilo. Dál se do průsmyku hrnuly sovětské i československé jednotky, jako by tam místo slovenských neseděl čekající wehrmacht.
Dukelská operace je přesto ukázkovým příkladem boje horách a v extrémních klimatických podmínkách. Za mě obrovský obdiv k lidem, co na Dukle dokázali. K jejich hrdinství. Na Slovensko se probojovali, třebaže za cenu obrovských ztrát.
Oběti bitvy na Dukle
Jen Čechoslováci měli na Dukle podle dochovaných hlášení velitelů praporů 935 padlých, 4518 zraněných a 590 nezvěstných vojáků. Československý sbor navíc přišel o 90 procent velitelů. Rudoarmějců pak zahynulo 40 tisíc. Ve slovenském Svidníku je jich ale i spolu s těmi z předcházejících bojů pochováno 70 tisíc. Rovněž německé jednotky (podle ne vždy přesných a leckdy nadsazených sovětských údajů) utrpěly nemalé ztráty: 52 tisíc padlých, raněných či nezvěstných vojáků a 26 tisíc zajatých.
Prapory se kvůli ztrátám změnily v roty a ty zase na pouhé čety. První velmi zkušená a vycvičená československá brigáda měla například 8. září, tedy v den zahájení karpatsko-dukelské operace, 5503 vojáků. O čtrnáct dní později jen 3613. Ostatní brigády na tom nebyly lépe. Početní stavy té druhé se za čtrnáct dnů zmenšily ze 3500 na 2605.
Hrdiny umučili komunisté
Zmínil jste už jména několika hrdinů, kteří si po válce prošli perzekucemi od komunistů…
Prošla si jimi většina skutečných partyzánů Slovenského národního povstání a byl to i hrdina leteckých bitev František Fajtl. Také Tomáše Sedláčka odsoudili komunisté původně k trestu smrti. Rok strávil na samotce v pověstném domečku na Hradčanech, až po deseti letech, v roce 1960, ho pustili na hromadnou amnestii. Komunisté si zkrátka uvědomovali, že tito lidé se dokážou vzepřít zlu a nespravedlnosti. A v krajním případě sáhnout i po zbrani.
Vzpomínaný partyzán Viliam Žingor odešel snad dokonce znovu do hor, třebaže na protest a už jen symbolicky.
To už byla poslední kapka. Žingorovu horskou chatu obklíčili, zatkli ho, mučili a ve vykonstruovaném monstrprocesu ho i s jeho kamarády-spolubojovníky obvinili z velezrady a špionáže. Nejenom Žingorův osud je neuvěřitelně dramatickým příběhem. Přesto byli on i další zcela vymazáni z dějin.
Slovenské národní povstání (SNP)
- Slovenské národní povstání byla ozbrojená akce protinacistických sil na Slovensku za druhé světové války. Řadí se k největším aktivním projevům odporu proti nacismu v Evropě.
- Konalo se v období od 29. srpna do 28. října 1944, s cílem vzdorovat německým okupačním jednotkám a svrhnout kolaborantskou vládu Jozefa Tisa. Povstání, které Němci nakonec potlačili, se účastnila i řada Čechů v rámci exilové československé armády. Na pomoc povstání byla určená i karpatsko-dukelská operace.
Příběhy možná hodné filmového scénáře…
Mám na mysli něco jiného: každý hrdina jako Žingor, Trojan či Fajtl nastavují laťku, co je správné a jak by se měl člověk chovat v krizových situacích. Třebaže je někteří lidé nenávidí už jen proto, že byli – na rozdíl od nich – rovní, že se dokázali postavit zlu či teroru bez ohledu na následky. Jejich postoje nám kromě toho mohou být příkladem, jak se v krizových chvílích, s prominutím, nepo… Oni se totiž, v pro nás asi jen těžko představitelných krizích, opravdu nepo… Zkrátka v nich obstáli. Jsou to příběhy československých hrdinů, kteří nasadili životy za svoji vlast, a ta se jim odvděčila tím, že je zabila anebo je věznila.
Proč máme s hrdiny často problém?
Někteří lidé nejsou podobné statečnosti schopni, takže je pro ně jednodušší ty silné nenávidět, zesměšňovat, relativizovat jejich hrdinství… čímž si léčí svůj letitý mindrák. Neodpustím si parafrázovat klasika: Těžké doby rodí silné osobnosti, které vytvoří dobré časy. Ty ovšem rodí slabé osobnosti, jež pak způsobují těžké doby. Z nich ale nakonec opět vzejdou silní lídři.
