Všichni Hitlerovi muži: 10 nejznámějších nacistů, kteří pomohli Vůdci se zrůdnostmi

Reinhard Heydrich byl prominentním nacistou, šéfem bezpečnostní služby Sicherheitsdienst (SD), zpravodajské služby SS a později ředitelem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti. V roce 1941 se stal zastupujícím říšským protektorem v Němci okupovaném protektorátu Čechy a Morava.

Heydrich vstoupil do NSDAP a její obranné složky SS v roce 1931. Poté, co si ho šéf SS Heinrich Himmler všiml, se Heydrich stal jeho zástupcem a byl pověřen sestavením kontrarozvědky - bezpečnostní služby SD. V roce 1939 byly bezpečnostní složky sloučeny do Hlavního úřadu říšské bezpečnosti a Heydrich zaujal roli ředitele.

Osudným se mu stal protektorát Čechy a Morava, do jehož čela nastoupil v roce 1941. Brutálně zde potlačoval odboj a zaváděl represivní opatření. Roku 1942 pak předsedal známé konferenci ve Wannsee. Představil zde plán „konečného řešení židovské otázky“, v němž požadoval vyhlazení více než 11 milionů Židů.

Jen pět měsíců poté byl ovšem na Heydricha úspěšně proveden atentát naplánovaný československými parašutisty Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem (operace Anthropoid). Heydrich bombový útok na své auto přežil, zemřel však na následky zranění na pražské Bulovce. Nacisté pak nařídili proti Čechům odvetu masakrováním civilistů a vypálením vesnic Lidice a Ležáky.

Heinrich Himmler byl říšským vůdcem jednotek SS, ministr vnitra a organizátor hromadného vyvražďování Židů. Do strany vstoupil v roce 1923, v čele SS stanul o šest let později. Pod jeho vedením se obranné oddíly změnily v organizaci s velkou mocí. Jednotky SS se podílely na bezpečnosti, řízení policie i bojích na frontě. Na Himmlerův rozkaz byly pověřeny i provedením konečného řešení - masového vyvražďování Židů.

Himmler byl posedlý ideologií „rasové čistoty“, ve větším měřítku než sama strana. Kromě rasového fanatismu měl velký zájem o pseudovědu a okultismus, za což se mu Adolf Hitler posmíval. Na rozdíl od Josepha Geobbelse Himmler s vůdcem neměl blízký vztah, i když si ho Hitler vážil za loajalitu.

Důvěru ale Himmler v roce 1945 zradil, což předznamenalo jeho konec. S blížícím se pádem Berlína v dubnu 1945 se totiž snažil se Spojenci vyjednat kapitulaci. Hitler se o tom dozvěděl, odvolal ho z funkce a nařídil jeho zatčení. Himmler se zatčení vyhnul, byl však zajat Spojenci. O tři dny později, 23. května 1945, se při osobní prohlídce zakousl do kapsle se smrtelným kyanidem.

Joseph Goebbels byl říšským ministrem osvěty a propagandy, jedním z nejbližších spolupracovníků Hitlera a na jeden den i říšským kancléřem. Jeho nenávistná povaha se začala formovat už v dětství, kdy se stal terčem posměchu kvůli křivé páteři a jedné kratší noze. Další zásah do Geobbelsova ega nastal při jeho pokusech stát se spisovatelem a novinářem. Nakladatelé i redakce ho totiž odmítali.

V roce 1924 vstoupil do NSDAP a rychle si oblíbil Hitlerovy názory. Začal se řídit tím, že za jeho neúspěchy můžou nepřátelé a rozvraceči Německa - Židé. Dostal se do stranických novin a v roce 1927 založil své vlastní, Der Angriff. V roce 1930 se stal šéfem propagandy NSDAP a po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 byl jmenován ministrem osvěty a propagandy.

Získal tak téměř absolutní kontrolu nad tiskem, vysíláním i filmovým průmyslem. Jakékoli sdělení, které nebylo v souladu s nacistickou ideologií, bylo přísně cenzurováno nebo zlikvidováno.

Díky sdílené nenávisti k Židům se stal Geobbels Hitlerovým oblíbencem - natolik, že ho Hitler navrhl na svého následníka pro případ své smrti. Geobbels se tak stal říšským kancléřem po Hitlerově sebevraždě, ovšem jen na chvilku. O den později totiž nechali spolu s manželkou uspat a otrávit svých šest dětí kyanidem a spáchali sebevraždu.

Hermann Göring byl jedním z prvních Hitlerových blízkých spolupracovníků. Do nacistické strany vstoupil v roce 1922 jako známý a sebevědomý válečný hrdina z první světové války, bývalý letec. Rok poté se aktivně podílel na neúspěšném pokusu o nacistický převrat v Mnichově, během něj byl postřelen a zraněn. Poté se soustředil na budování politických vazeb a stal se prostředníkem mezi nacisty a dalšími politickými stranami.

Po Hitlerově nástupu k moci v roce 1933 získal Göring řadu klíčových funkcí – byl ministrem a později vedl nacistický čtyřletý plán, díky kterému získal moc nad říšskou ekonomikou. Nejvýznamnější post zastal jako vrchní velitel Luftwaffe - německého letectva, jež sehrálo zásadní roli v počátečních fázích druhé světové války.

V roce 1940 byl Göring povýšen na říšského maršála – nejvyšší vojenskou hodnost v nacistickém Německu. Jeho kariéra však začala upadat po neúspěšné bitvě o Británii a ztrátě vzdušné nadvlády. Důvěra Hitlera v Göringa postupně slábla, a přestože mu Vůdce původně slíbil nástupnictví, nakonec ho odsunul.

Po válce se Göring vzdal Spojencům, byl postaven před Norimberský tribunál a odsouzen k trestu smrti oběšením. Neúspěšně žádal popravu zastřelením a nakonec unikl trestu tím, že spáchal sebevraždu pomocí kyanidové kapsle.

Rudolf Hess byl jedním z nejbližších spolupracovníků Adolfa Hitlera. Zastával pozici zástupce Vůdce v NSDAP, čímž se stal „třetím mužem Třetí říše“ po Hitlerovi a Göringovi. Spolu s Hitlerem byl vězněn po neúspěšném puči v roce 1923, asistoval pak při sepisování knihy Mein Kampf.​

V květnu 1941 podnikl bez Hitlerova vědomí tajnou misi do Velké Británie, kde se pokusil vyjednat mír a informovat o plánované operaci Barbarossa. Byl zadržen, vězněn v Toweru, a pak v psychiatrické léčebně, kde se pokusil o sebevraždu. Po válce byl v Norimberském procesu odsouzen k doživotnímu vězení a v roce 1987 zemřel ve věznici Spandau.

Martin Bormann patřil k nejvlivnějším i nejnenáviděnějším nacistům. Jako vedoucí stranické kanceláře NSDAP a osobní Hitlerův tajemník měl snadný přístup k Vůdci a stranické agendě. Mohl rozhodovat o Hitlerových financích i o tom, koho k Hitlerovi připustí, o stranických jmenováních nebo o interních záležitostech NDSAP.

Bormann se plně ztotožňoval s Hitlerovou rasovou ideologií a podílel se na jejím uskutečňování – podporoval konečné řešení židovské otázky a koncentrační tábory. V zákulisí tak spolurozhodoval o osudu milionů lidí a bývá označován za „šedou eminenci Třetí říše“.

Po Hitlerově sebevraždě uprchl z Berlína. V říjnu 1946 ho Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku odsoudil v nepřítomnosti k trestu smrti. Úspěšně se skrýval, jeho stopa byla zaznamenána až v roce 1972 nálezem jeho předpokládaných ostatků.

Karl Hermann Frank, původem ze Sudet, byl od roku 1939 státním tajemníkem při říšském protektorovi v Němci okupovaném Československu. Později ho Himmler jmenoval i vyšším velitelem SS a policejním vůdcem. Frank tak získal kontrolu nad vnitřní bezpečností, policií, gestapem a potlačováním odporu v českých zemích. Po atentátu na Heydricha v roce 1942 hrál hlavní roli v krvavých represích. Osobně dohlížel na vyhlazení Lidic a Ležáků či na hromadné popravy v Kobylisích.

Po válce se pokusil uprchnout, ale zadrželi ho čeští četníci v Rokycanech. Přestože se snažil prezentovat jako politický zajatec, na základě rozhodnutí československé vlády byl obviněn z válečných zločinů. Byl odsouzen k trestu smrti a 22. května 1946 popraven v pankrácké věznici v Praze.

Josef Mengele, známý i jako Anděl smrti, byl německý lékař a vědec, který se stal symbolem krutého zacházení s vězni v Osvětimi. Při selekci po příjezdu do Birkenau poslal do plynových komor několik stovek tisíc lidí. Zabíjel vězně i na příjezdové rampě, když si na nich vybíjel zlost.

Byl posedlý svým zvráceným pojetím vědy. Zavíral třeba nahé děti do mrazivých cel, aby si ověřil, jak dlouho vydrží němečtí vojáci v krutých ruských zimách. Operoval lidi bez uspání a zkoumal jejich orgány. Potápěl vězně do vroucí vody a sledoval, jakou teplotu vydrží, než zemřou. Přišíval děti zády k sobě. Ženám s novorozenci podvázal prsa, aby nemohly kojit, načež pozoroval, jak dlouho vydrží dítě bez jídla. Zvláště fascinován byl dvojčaty a lidmi s tělesným handicapem.

Z Auschwitzu uprchl v noci ze 17. na 18. ledna 1945. Na konci války se dostal do amerického zajetí, ale byl propuštěn. Údajně ho zachránil fakt, že si při vstupu do SS nenechal vytetovat na levou paži krevní skupinu, ačkoli to pro esesáky bylo povinné. Skrýval se na několika místech v Německu, v létě 1949 odplul do Argentiny. V Jižní Americe se často stěhoval, protože po něm pátral izraelský Mosad.

V Argentině se potkal s Adolfem Eichmannem, jedním z hlavních organizátorů „konečného řešení“. Zemřel na začátku února roku 1979 v 67 letech, když se utopil při plavání, zřejmě kvůli křeči nebo infarktu. Jeho tělo bylo identifikováno při exhmuaci v roce 1985.

Albert Speer byl německý architekt a přední nacistický politik. Pocházel z architektonicky založené rodiny a zprvu uvažoval o studiu matematiky, nakonec se ale vydal v rodinných šlépějích. Po studiích architektury v Berlíně vstoupil roku 1932 do NSDAP, ke které začal názorově inklinovat po zhlédnutí jednoho z Hitlerových projevů.

Díky talentu a konexím se rychle dostal do Hitlerova blízkého okruhu a stal se jeho dvorním architektem. Stál za megalomanskými stavebními plány nacistického režimu, včetně návrhu na přestavbu Berlína. V roce 1942 navíc převzal vedení říšského zbrojního průmyslu.

Na konci války se vzepřel Hitlerovu rozkazu na zničení německé infrastruktury. Po válce byl zatčen a v Norimberském procesu odsouzen k 20 letům vězení. Jako jeden z mála nacistických představitelů projevil lítost a přijal částečnou odpovědnost za režim, jemuž sloužil. Po propuštění napsal několik pamětí. Temřel v roce 1981 v Londýně na krvácení do mozku.

Klaus Barbie byl důstojník SS a šéf gestapa v Lyonu. Proslul brutálními metodami při potlačování francouzského odboje. Mučil zajatce, deportoval stovky Židů včetně 44 dětí a podílel se na zatčení odbojářského hrdiny Jeana Moulina.

Jeho otec bojoval v první světové válce na straně Německa, byl zraněn a skončil ve francouzském zajetí. Po válce se vrátil zahořklý, propadl alkoholu a nenáviděl Francouze. Zlost si mimo jiné vybíjel bitím svých dětí. V roce 1933 zemřel a mladý Klaus tak neměl peníze na školu. Rozhodl se proto pro „kariéru“ nacisty.

Nejprve působil v Amsterdamu v oddělení pro deportace nizozemských Židů do koncentračních táborů. V 29 letech byl Němci převelen do Lyonu ve Francii, kde se stal šéfem gestapa. Odtud pochází jeho přezdívka Lyonský řezník, již si vysloužil za brutální zacházení se Židy a zajatci.

Po válce utekl do Bolívie, kde si změnil jméno na Klause Altmana a přidal se k drogovým a zločineckým gangům. K životu v Jižní Americe mu pomohla i americká tajná služba, která ho chtěla využít jako spojku v tažení proti komunismu.

Vypátrán a vydán do Francie byl v roce 1983 díky bolivijskému novináři Gustavu Sanchezovi. O čtyři roky později byl v Lyonu na doživotí odsouzen za zločiny proti lidskosti. Zemřel ve vězení v roce 1991.​