Romantik, filozof i kat. Nespokojená a zasněná duše Che Guevary

Představovat ho není třeba. Jeho portrét je na tričkách, kšiltovkách, na nádobí i ponožkách. Ikona revoluce, svobody, rebelie, nového života… Che Guevara. Největší moderní celebrita marxistické revoluce. Frajer, intelektuál, dobrodruh, hipík, filosof… Masový vrah.

Budu osobní, takže nebudu používat obvyklou formulaci „autor tohoto textu“. Táta, Valtr Komárek, byl spolupracovník a snad i kamarád Che Guevary. Během jejich dlouhých debat o budoucnosti Kuby a světa mě a mého bratra prý Che občas houpal na kolenou.

Nejsem tedy nezaujatý pozorovatel, i když si ty chvíle ani s největším úsilím nevybavuji.

Nicméně k němu nějaký osobní vztah cítím. A zajímá mě, jestli má smysl s ním ještě po těch 55 letech diskutovat. O světě. O Kubě. Revoluci. Spravedlnosti. Smyslu života. Vraždách. Diktatuře.

Che Guevara byl zastřelen 9. října 1967.

Ernesto Guevara (přezdívku Che získal až v 50. letech) se narodil v roce 1928 do zámožné intelektuálské argentinské rodiny. Vychovávali ho trochu jako „nadčlověka“, nebo spíš podle vzoru antické kalokagathie, souznění tělesné a fyzické krásy.

Měl vrozené těžké astma, ale hrál ragby. Četl poezii, klasickou literaturu, začínal s filosofy. A kvůli své nemoci se chystal na studium medicíny.

Ještě než dostudoval, vydal se se svým přítelem Albertem Granadem na cestu napříč Jižní Amerikou.

„Tato kniha není o žádných hrdinských skutcích, ale taky to není žádné cynické žvanění, aspoň jím být nechce. Zachycuje kousek života dvou lidí ve chvíli, kdy se plni očekávání a snů rozhodli vydat na cestu. Během devíti měsíců života projde člověku hlavou spousta věcí, od povznesených filosofických spekulací až po úpornou snahu sehnat někde talíř polévky, to vše v přímé závislosti na tom, jak prázdný má žaludek. A když má zároveň trochu smyslu pro dobrodružství, může zažít ně­co, co by snad mohlo zajímat i ostatní.“

Bylo to v roce 1952. Jihoamerická varianta Jacka Kerouaca. Jeho knihy Na cestě, ke které se hlásí „beat-hip generation“ jako k zakladatelskému dílu.

Guevarovy zápisky z cesty vyšly až dlouho po jeho smrti. V roce 1996 byly publikovány ve Spojených státech s podbízivým názvem „Setkání Kapitálu s Bezstarostnou jízdou“. Marx jako předchůdce hipíků. Kniha se stala bestsellerem.

Později se ustálil název Motocyklové deníky. Stejnojmenný film byl uveden v roce 2004.

Ale zpátky k tomu podstatnému. Guevara s Granadou projeli na dýchavičném motocyklu Norton 500 části Argentiny, Kolumbie, Chile, Venezuely, Peru, Ekvádoru a Panamy.

Byla to svého druhu „bezstarostná jízda“. Neměli peníze, neměli kde bydlet, havarovali, sváděli dívky, pili víno, tančili, pomáhali v nemocnici…

Guevarovi ale před očima rostl především jeden obraz: Viděl chudé bezmocné lidi, kteří nemají zastání. Nemají zdravotní péči, zbytečně trpí a umírají. Jsou negramotní, nevědí, jak protestovat. Nemají práci, a aby ji získali, jsou ochotni podstoupit ponížení a týrání.

Rostlo v něm přesvědčení, že od dob zničení říše Inků až dodnes je za ten stav zodpovědný Západ. A v současnosti především Spojené státy, jejichž firmy odírají chudé lidi a kumulují zisky.

Z „bezstarostné jízdy“ se vrátil smutný radikál. Revolucionář se zkušeností astmatika.

„Život je peklo. Ano. Ale je třeba bojovat o každý nádech.“

1953, Guatemala. Prezident Jacobo Árbenz přichází s velkorysou agrární reformou. Půdu rozděluje mezi chudé, odebírá ji americké firmě United Fruit Company. Reakce přichází záhy: americká propaganda a podpora ozbrojené opozice.

Prezident rezignuje, následuje puč a diktatura. Vše při starém. Pozemková reforma se nekoná. United Fruit Company zůstává v klidu. Guevarovo přesvědčení, že za bídu Latinské Ameriky mohou především Spojené státy, se prohlubuje.

1954, Mexiko. Pracuje v nemocnici. Přemýšlí o tom, že by odjel léčit chudé do Afriky. Potkává ale Raúla Castraa Fidela Castra.

A s nimi se postupně dohodne na jasném a jednoduchém plánu – svrhnou zatím alespoň jeden Spojenými státy držený diktátorský režim, ten na Kubě. Svrhnou diktátora Fulgencia Batistu.

Nakonec do toho jde 82 mužů. Vyplují z Mexika v září 1956 na staré, 18 metrů dlouhé jachtě Granma.

Ozbrojení hipíci. Kerouac a Motocyklové deníky s bonusem.

Fulgencio Batista vládl Kubě s výkyvy a v různých funkcích od roku 1933. Mohl se opřít o Spojené státy, které rozhodně na dohled od Floridy nehodlaly strpět nějaké levicové experimenty. Natožpak v době studené války.

Kuba hrála navíc ještě jednu významnou roli. Byla „zábavním parkem“ pro bohaté Američany. Batistův osobní přítel, americký mafián Meyer Lansky tady otevřel síť kasin.

Dvě mouchy jednou ranou – levičákům vstup zakázán a bohatí konzervativci mohou pít a sázet bez omezení.

Fidel to zkusil porazit poprvé už v roce 1953. Tehdy jako mladý absolvent práv kandidoval ve volbách, které Batista zrušil. Fidel se s tím nespokojil a vedl útok na kasárna Moncada v Santiagu. Byl to zoufalý pokus, který Batistova armáda snadno zastavila. Řada povstalců byla zabita, Fidel byl zatčen a dostal trest 15 let vězení. Po překvapivé amnestii odjel do Mexika. Tam se potkali s Guevarou.

A spolu s dalšími 80 chlapíky nastoupili na palubu jachty Granma. Vypadali na první pohled jen jako parta naštvaných intelektuálů.

Ale nebylo radno je podceňovat.

Batista neměl problém skromný revolucionářský výsadek rozstřílet. Použil vrtulníky i letadla. Většina mužů z Granmy zemřela záhy po vylodění. Zbylým se podařilo dostat do lesů v pohoří Sierra Maestra.

Guevara v rozhovoru s mým tátou vzpomínal: „Když jsme se vylodili a potom dorazili do hor, choulilo se tam u ohníčku pár zbídačelých postav. Fidel nám podal ruku, řekl: ,Povstaňte,‘ a začal nás počítat: ,Jeden, dva, tři, pět, sedm… dvanáct! Caballeros, gratuluji vám, je nás dvanáct, revoluce zvítězila.‘“

12! To už jsou hipíci s bonusem Frajera Luka. „Nemít na to, v tom je právě ta frajeřina.“

A tam se také dovršila ta proměna. Nebo se spíš završila cesta. Ernesto Che Guevara (ano, tehdy už Che, podle svého přemýšlivého projevu, kde ve španělštině „che“ je cosi jako „ehm“, „hele“, jakási pomlka v hovoru) jel Batistu svrhnout jako zdravotník. Z Granmy se vylodil s lékařskou brašnou, beze zbraně.

Podle legendy ale brašnu odhodil, když před ním zemřel jeden z jeho „caballeros“. A vzal si jeho zbraň. A už ji nepustil.

Je to těžko představitelný obraz: Che Guevara se postupně vypracoval na v pořadí druhého „comandante“ po Fidelovi. Byl nesmlouvavý, tvrdý, náročný, neodpouštěl. Vlastnoručně popravoval lidi podezřelé ze zrady. A zároveň pokračoval v tom, co považoval za zásadní cíl revoluce – v povznášení ducha.

Negramotné nebo pologramotné „caballeros“ učil číst, předčítal jim poezii a zasvěcoval je do základů marxismu, nevynechal ani Platóna.

Občas někoho zastřelil. Občas přečetl několik veršů z Pabla Nerudy nebo Verlaina. Improvizoval seminář k Marxovi nebo Platónovi se spolubojovníky, kteří o nich nikdy neslyšeli.

V lesích pohoří Sierra Maestra. Přesvědčený, že tuhle revoluci už nelze zastavit.

Známe to i z našich nedávných dějin. Starý režim, který se tvářil, že je tu navždy, padne neuvěřitelně rychle.

I Fidel měl v těch počtech pravdu: „Je nás 12? Revoluce zvítězila!“ Přidávali se k nim nespokojení lidé z celé země. A tak 1. ledna 1959 Fulgencio Batista utíká z Kuby. Následující den vstupuje Guevara se svým „vojskem“ do Havany.

A pak?

„Hlavní část tehdejší revoluční elity byli lidé mezi 25–30 lety, hlavně vysokoškoláci. Měli dojem, že udělali revoluci proti diktatuře. Ne socialistickou – typická byla absolutní roztržka s Komunistickou stranou Kuby, která je odsoudila jako nezodpovědné dobrodruhy,“ vysvětluje táta. „Najednou tu byla masa mladých lidí kolem dvanácti komandantů, s Fidelem jako prvním a druhým Guevarou. Měli obrovskou ambici: proběhla panenská revoluce a teď je tu tabula rasa, vysněný ostrov intelektuálů… Chtěli pozdvihnout vzdělanost, školství, zdravotnictví, umění, kulturu i ekonomickou úroveň a zároveň vytvořit nějaký model pro svět. Považovali se za jakousi laboratoř. A Guevara tu měl místo katalyzátoru. Byl uznávanou duší revoluce, jejím stratégem.“

Ale měli představu, jak to řídit? Proč se lékař a intelektuál Guevara stal nejprve prezidentem národní banky a pak ministrem průmyslu?

„Panoval obrovský deficit mozků na nejdůležitějších místech, státní správa vypadala tak, že tam pobíhalo dvanáct komandantů s kolty u pasu. A jim připadalo, že Che je jediný, kdo se vyzná v ekonomii: studoval Marxe, v Argentině byl v nějaké inženýrské organizaci a původně chtěl studovat inženýrství. Proto se stal šéfem národní banky a poté ministrem průmyslu,“ popisuje táta.

Předtím byl ještě krátce šéfem věznice, kde podepisoval rozsudky smrti.

Jak tohle mohlo dopadnout?

Navíc: „Panenský ostrov.“ Možná, ale v době studené války, na dohled od Floridy…

V roce 1965 Guevara opouští Kubu a jede „vyvážet revoluci“ nejprve do Konga a pak do Bolívie.

Už po několika letech byl z reality revoluce frustrovaný. Pomohl Sovětskému svazu instalovat na Kubě jaderné zbraně, zároveň byl šokovaný z rozhovoru s Chruščevem. „Říkal mi: ‚Představte si, já jsem se s ním chtěl bavit o Sartrově Bytí a Nicotě a on se ptal, co je to Sartre!‘ Pak přišel Brežněv, a to už byla podle Guevary dokonalá hrůza,“ vzpomíná táta.

Intelektuál z Argentiny a revolucionář z Kuby si stále myslel, že Sovětský svaz je předvoj revoluce, nového člověka, vzdělání, ducha. A hleďme: „Čto takoje Sartre?“

Navíc měl pocit, že není zásadní rozdíl mezi tím, jestli je Kuba „kolonií“ Spojených států, nebo Sovětského svazu. A všechno to nějak drhlo. Revoluce je přece o novém světě, o novém člověku, o duchovním povznesení. Ne o majetku nebo bohatství. O něčem tak profánním jako o ekonomice.

Táta vzpomínal na diskuse s Guevarou s láskou. Fascinovalo ho jeho přesvědčení, že smysl revoluce je v povznesení člověka. Odmítal kapitalismus i socialismus sovětského typu, odmítal konzumní společnost. Myslel si, že každý má právo na důstojný život. Skromný, ale důstojný.

Byla to v jeho pojetí spíš existenciální než marxistická revoluce.

Ale takové se už vůbec nedaří.

„Co nás spojuje? Naše nespokojená a zasněná duše,“ psal Guevara ve svých denících.

Táta říkal, že ho Guevara přemlouval, aby odletěl „vyvážet revoluci“ s ním. Guevara si uvědomoval, že o fungování společnosti ví velmi málo a že potřebuje někoho, kdo zvládá takové profánní hodnoty jako HDP. A zároveň zná Rimbauda.

Jsem rád, že nejel. Nejenom kvůli tomu, že tam tehdy neumřel. Nebo proto, že to byl beznadějný podnik. Frajera Luka mám rád. Ale hlavně proto, že tam nemusel zabíjet.

Neobstál by. Stejně jako bych neobstál já. Tedy v očích Che Guevary. Byli bychom snad nikoli zrádci, ale sabotéři určitě. Přiložil by nám hlaveň na čelo. A sbohem! Rimbaud neRimbaud.

Měl jasno v tom, že k osvobození může vést jenom ozbrojený boj. Možná měl pravdu. Respektive: V určité situaci to prostě pravda je.

A zároveň nepřestává platit, že intelektuál není totéž co voják.

„Lidi na Guevarovi fascinuje spíš hledání, snažení a fakt, že zemřel mlád a že za svůj ideál položil život. Proto asi zůstalo v paměti spíš to světlé. Pochybnosti je lépe zapomenout, neboť nepasují do mýtu a ani lidi nezajímají. Intelektuálním kruhům, kterým se zjevuje Guevarova tvář jako jednoznačně sympatická, je ale dobré připomenout jednu věc: i když to Che jistě nechtěl, zkropil si ruce zbytečnou krví. A pokud se hlásíme k intelektuálům, měli bychom se alespoň tvářit, že to se nedělá,“ vzpomínal táta.

A pokračoval: „Mýtus Guevary zčásti navazuje na mýtus Krista, jehož příběh i pro mě jako ateistu zůstává velmi úctyhodným. Už proto, že Che byl posedlý malomocnými, rachitiky, analfabety a vůbec bídou třetího světa a má charisma člověka, který soucítí s trpícími. Ale hlavní půvab Kristova mýtu spočívá v tom, že Kristus se nechal ukřižovat. Kdežto Guevara sám ‚křižuje‘, sám střílí, sám zabíjí – a to je paradox ad ultimo.“

Tak jak, „strýčku Che“?

Nepochybuju, že kdybych byl o něco starší a špatně odhadl svoje síly a nechal se zavát na nějaký „platónský seminář“ někam do Sierra Maestra, odprásknul bys mě jako zbytečného zbabělého psa.

Ale stejně mě fascinuješ. Ne, intelektuál nemá a nesmí být kat. To prostě každou revoluci kazí. Ať už revoluce znamená cokoli. Chápeš?

Ale navzdory tomu jsi měl úžasnou „nespokojenou a zasněnou duši“.