Leninův vlak či ukradené zlato. Sedm mýtů o první světové válce

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku coby odvetu za atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a postupně se přidávaly další státy, mnozí politici i řadoví občané konflikt vítali. Byli přesvědčeni o tom, že válka brzy skončí – samozřejmě vítězně pro jejich zemi.

Po více než čtyřletém konfliktu v Evropě, Africe a Asii, na zemi, ve vzduchu i na moři, přišlo kruté vystřízlivění. Mobilizováno bylo více než 60 milionů vojáků, z nichž 9,5 milionu zahynulo. Zemřely také miliony civilistů. Nejen na následky bojových operací, ale také při masakrech, pogromech nebo kvůli hladu, vyčerpání a nemocem včetně pandemie španělské chřipky.

Dodnes o první světové válce kolují různé mýty, některé z nich se záměrně „oživují“ a využívají k propagandě. Jako nyní v Putinově Rusku o československých legionářích, kteří ukradli zlatý poklad. Které nepřesnosti, legendy a výmysly se stále tradují?

Mýtus: Legionáři ukradli při cestě do Vladivostoku část ruského zlatého pokladu.

Ačkoli je to opakovaně vyvracený mýtus, v Rusku se pravidelně objevuje a používá se také jako propaganda proti České republice, kterou současné putinovské Rusko zařadilo na seznam nepřátelských zemí. „Tato legenda skutečně žije dodnes,“ potvrzuje Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu. Podle této lži právě ruský poklad pomohl k tomu, že československá koruna po vzniku samostatné republiky měla silný kurz.

Skutečnost je ovšem taková, že poklad tvořený převážně zlatými pruty, mincemi a dalšími předměty rozkradly a utratily různé politické skupiny v Rusku – napřed bolševici, pak vláda admirála Alexandra Kolčaka na Sibiři a následně opět bolševici. Legionáři se k pokladu sice dostali hodně blízko, jenže pouze jako stráž, a to v srpnu 1918 a pak zkraje roku 1920.

„Za dobu, kdy se kolem zlata pohybovali legionáři, k žádným ztrátám, kromě 13 bedniček zlata ukradených ruskou stráží, na zlatém pokladu nedošlo a legionáři si s sebou žádnou část ruského zlatého pokladu neodvezli. Úplnost pokladu v porovnání doby před a po, kdy byl strážen legionáři, byla potvrzena opakovaně i ruskou stranou – nejprve úředníky ruské Státní banky a poté i sovětskou částí hlavní předávací komise,“ uvedl před časem Pavel Kuthan v článku Ruský poklad a čs. legionáři na webu Valka.cz.

Zlaté pruty a další cennosti byly původně uloženy ve Státní pokladně v Petrohradě. V roce 1917 však byly naloženy do vagonů, aby je vlak odvezl na východ – také proto, aby se nedostal do rukou postupujícím německým vojákům. Českoslovenští legionáři pak byli požádáni, aby vlak chránili.

Mýtus: U Zborova proti sobě bojovali dva budoucí prezidenti: Klement Gottwald v rakouské uniformě a Ludvík Svoboda jako legionář na straně Ruska.

Je to jeden z nejčastěji zmiňovaných mýtů. Klement Gottwald byl totiž v té době zraněn a léčil se v nemocnici. Legendární bitva u ukrajinského Zborova se odehrála 1. a 2. července 1917. Jak ale napsala v jednom ze starších vydání časopisu Historie a vojenství historička Lenka Bobíková, Gottwald byl už v červnu 1917 zraněn do pravého bérce, přičemž nemocnici opustil zdráv a bojeschopen až 14. srpna.

Ke Gottwaldovi se vztahují i další mýty. Například ten, že měl ve svých spisech poznámku „politisch verdächtig“ – politicky nespolehlivý. Je to nejspíš výsledek idealizace a ideologizace „prvního dělnického prezidenta“. Podle historičky Bobíkové by však takové označení mohlo vycházet pouze z policejních, nikoli vojenských dokumentů. „A Gottwald měl zatím policejní rejstřík čistý,“ napsala Bobíková.

Gottwald narukoval do armády v dubnu 1915, kdy mu bylo osmnáct. „Patřil k ukázněným disciplinovaným vojákům, poctivě plnil své povinnosti,“ uvedla o jeho vojenské kariéře historička.

Mýtus: Německo nechalo jen tak projet přes své území vlak s Leninem, Vladimir Iljič pak v Rusku zorganizoval bolševickou revoluci.

Pravdou je, že německá vláda na jaře 1917 skutečně nechala přes své území projet částečně zapečetěný vlak, v němž seděl Vladimir Iljič Lenin a jeho blízcí spolupracovníci. Osazenstvo vyrazilo ze Švýcarska, kde byl Lenin v exilu, trajektem se dostalo do Švédska a přes Finsko přijelo do Petrohradu.

Jenže Německo to neudělalo jen tak z dobré vůle. Prostřednictvím bolševiků chtělo v Rusku způsobit chaos, což mu mělo pomoci vyhrát na východní frontě. Podle Tomáše Jakla z Vojenského historického ústavu to dokazuje, že bolševická revoluce 7. listopadu 1917 (podle starého ruského kalendáře 25. října) byla součástí první světové války.

Klíčovou postavu v příběhu „Leninova vlaku“ hrál Alexandr Parvus, který byl prostředníkem mezi bolševickým vůdcem a německou vládou. „Byl to muž, který financoval Lenina,“ říká historik Jakl. Parvus se narodil na území dnešního Běloruska. Byl úspěšným obchodníkem a bolševiky podporoval roky. Pak se mu podařilo získat velký obnos právě od německé vlády.

Historik Václav Weber v publikaci Dějiny Ruska napsal, že z Německa putovalo v roce 1917 do pokladny bolševiků 50 milionů říšských marek. Peníze následně Leninovi a jeho lidem pomohly například provádět propracovanou agitaci. Ozbrojený puč na podzim 1917 vstoupil do historie jako Velká říjnová socialistická revoluce.

Německo pak se svými spojenci na východní frontě skutečně vyhrálo, i když bolševická propaganda tvrdila, že uzavřela mír. Zcela opačně to pro Německo dopadlo na západní frontě, která byla pro celkový výsledek války klíčová.

Mýtus: Román o dobrém vojáku Švejkovi dobře vystihuje stav rakousko-uherské armády s hloupými veliteli, neschopným mužstvem a různými ulejváky.

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války patří po generace mezi nejoblíbenější knihy. Příběh prostého vojáky byl i zfilmován. Mnozí lidé, byť Švejka ani nečetli, pokládají příběh za poměrně věrný popis poměrů v rakousko-uherské armádě.

„Autor Jaroslav Hašek ale neměl ambici napsat kroniku první světové války. Byl humoristou, satirikem, některé věci zveličuje, vysmívá se jim, jiné zase záměrně upozaďuje,“ říká Petr Matějček z Vojenského historického ústavu.

Jaká byla realita? „Rakousko-uherská armáda měla samozřejmě i dobré velitele a kvalitní jednotky,“ vysvětluje Matějček. Současně uznává, že v každé satiře musí být kousek pravdy. Haškovi se podle něj například velmi dobře podařilo popsat dobové reálie.

Mýtus: Vojáci trávili dlouhé měsíce v nelidských podmínkách zákopů.

Tento mýtus vznikl nejspíš pod vlivem dramatických filmů pojednávajících o první světové válce. Vojáci tu jsou často po kolena v bahně, mezi nohama jim probíhají krysy, okolo ve vybombardované krajině leží tlející mrtvoly.

Podle už citovaného Petra Matějčka z Vojenského historického ústavu ale na některých místech a v čase, kdy se tam bojovalo, mohly být takové obrázky k vidění spíše jen na nejvytíženějších úsecích západní fronty, například u Verdunu v roce 1916.

„Existovaly ale i mnohem klidnější úseky,“ konstatuje Matějček. Například na východní frontě na podzim 1917 bylo běžné, že se neválčilo nijak intenzivně. Jednotky navíc ani na exponovaných úsecích nepobývaly v zákopech moc dlouho. Když to situace umožňovala, v rámci takzvané rotace v rozmezí několika dní až týdne - typicky pro západní frontu, nebo týdne až čtrnácti dní na východě, je vystřídali jiní vojáci.

Důvodem bylo zachování bojeschopnosti. Pokud by v zákopech zůstávali delší dobu, mohlo to mít na vojáky nepříjemné duševní dopady – například při několikadenní soustavné dělostřelecké palbě nepřítele.

Mýtus: Taktika a styl boje zůstávaly po celou dobu války zkostnatělé a neměnné.

Jde opět o dlouho přetrvávající mýtus, na jehož vzniku se nejspíš podepsaly i některé válečné filmy. Podle historiků se taktika měnila už na začátku války, kdy bylo masivně nasazeno dělostřelectvo a kulomety. Vojáci si proto začali živelně hloubit zákopy, z nichž se postupem času vyvinul propracovaný obranný systém s několika liniemi.

„Bylo velmi obtížné je překonat, a za cenu vysokých ztrát,“ konstatuje historik Petr Matějček. Důležitou úlohu hrály i kilometry ostnatého drátu, v němž našlo smrt nemálo mužů.

Kvůli zdolávání zákopového systému se vyvíjely zbraně i další bojové prostředky a metody, jako byla například bubnová palba. Za první světové války byl také poprvé nasazen tank. Letadla zase původně sloužila pouze k průzkumu, na konci války i jako bombardéry. Zdokonalovalo se dělostřelectvo, vojáci fasovali puškové granáty, poprvé se použil bojový plyn. Vytvářely se elitní úderné jednotky, které měly za úkol „čistit“ nepřátelské zákopy.

Na druhou stranu se vojáci vraceli i ke staletí osvědčeným prostředkům, jako bylo například budování podkopů a podminovávání nepřátelských zákopů. Pro boj zblízka se používaly nože, lopatky, ale také improvizované zbraně, jakými byly třeba klacky s hřebíky.

Mýtus: Válka byla výsadou mužů, ženy nesměly bojovat.

Podle historika Tomáše Jakla bylo dlouhodobou výsadou žen, že se nemusely účastnit bojových akcí, aby bylo zajištěno pokračování rodu. Za první světové války, kdy mnozí muži narukovali na frontu, však v mnoha případech začaly přebírat do té doby výhradně mužské pozice – například v průmyslu nebo ve státní správě, ale také ve vojenském zdravotnictví. A některé ženy se dokonce přímo zapojily do bojových operací, především v Rusku.

První ženskou velitelkou v ruské armádě se stala Maria Bočkarevová. Pocházela z chudých poměrů a po vypuknutí války se přihlásila jako dobrovolnice. Do uniformy se však mohla obléct až po osobním souhlasu cara Mikuláše ll., kterému napsala dopis.

V bojích byla několikrát zraněna. Po mužském vzoru organizovala vznik takzvaných ženských praporů smrti, jejíž příslušnice byly odhodlány položit život za svou vlast. Zapojily se do bojů při Kerenského ofenzivě v létě 1917.

Po říjnové bolševické revoluci Bočkarevová uprchla do Vladivostoku a odtud do Spojených států, kde marně žádala amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, aby se USA zapojily do ruské občanské války.

V létě 1918 se vrátila do Ruska, kde se neúspěšně pokusila vytvořit dobrovolnickou jednotku proti Rudé armádě. Nakonec se v Tomsku přidala k jednotkám Alexandra Kolčaka, ale po pádu města byla zajata bolševiky a v květnu 1920 popravena za velezradu.