První světová válka: boj mocností a technického pokroku

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Příčin války bylo více, důležitou roli ale sehrálo měnící se uspořádání Evropy na konci 19. století. Na evropském kontinentu vznikly dva mladé ambiciózní státy. Itálie, o jejíž sjednocení se postaral sardinský král Viktor Emanuel II. v roce 1861, a sjednocené Německo, pod vlivem pruského krále Viléma I., které vzniklo o deset let později.

Hlavní příčinou napjatých vztahů v Evropě byla imperiální ambice jednotlivých států. Německo mělo pod vedením Viléma II. velmi militaristický ráz, nejvýkonnější ekonomiku a nejmodernější armádu, ale chyběly mu kolonie. Bylo navíc posíleno díky své poslední výhře ve válce s Francií a na další konflikt se připravovalo. Vedle Francie byla další zásadní koloniální velmocí také Velká Británie.

Evropa se ještě před samotným počátkem války rozdělila na dvě části. Německo zahájilo zbrojní program, do kterého patřilo i budování loďstva, a ještě za císaře Viléma I. podepsalo s Rakouskem-Uherskem spojeneckou smlouvu Dvojspolek. O tři roky později se k nim připojila Itálie a vznikl Trojspolek.

Mocnosti jako Velká Británie s Francií to nemohly nechat bez odpovědi. V roce 1904 uzavřely pakt s názvem Srdečná dohoda, později jen Dohoda, do kterého se posléze připojilo i carské Rusko. Proto se spolku říká i Trojdohoda.

Tyto dva póly poté stály ve válce proti sobě. Postupem času se navíc začaly připojovat kolonie a v roce 1917 přibyly i Spojené státy americké. Z Velké války, jak se jí tenkrát říkalo, se tím stala válka světová.

První světovou válku odstartovalo Rakousko-Uhersko, které pod vládou císaře Františka Josefa I. obsadilo Bosnu a Hercegovinu na rozbouřeném Balkánském poloostrově, kterému se kvůli jeho tehdejší situaci přezdívalo Sud se střelným prachem.

Na císařova následníka Františka Ferdinanda d’Este při jeho návštěvě v Sarajevě 28. června 1914 spáchal atentát srbský student Gavrilo Princip. Za atentátem stálo uskupení Mladá Bosna a Černá ruka ve snaze odstranit rakousko-uherskou nadvládu nad Bosnou. Vina se však svedla na Srbsko.

Srbsko dostalo od rakouské monarchie ultimátum s deseti podmínkami, ze kterých však přes veškerou snahu splnilo jenom devět. Rakousko-Uhersko tak přesně měsíc po atentátu vypovědělo Srbskému království válku.

Na to zareagovalo carské Rusko, které podporovalo balkánské slovanské státy, a vyhlásilo mobilizaci. Válku si navzájem začaly vyhlašovat i ostatní mocnosti a zakrátko mobilizovala celá Evropa.

Díky spojeneckým smlouvám bylo válečné rozdělení v Evropě téměř jasné. Proti sobě stály Trojspolek, tedy Rakousko-Uhersko, Itálie a Německo, a Trojdohoda v čele s Francií, Ruskem a Velkou Británií. Neutralitu vyhlásily státy jako Belgie nebo Švýcarsko, v roce 1915 se na stranu Trojdohody nakonec přidala také Itálie.

Do Velké války se pustilo zejména Německo. Plán byl jasný – nejdřív dobýt Francii, potom Rusko. Samotní Němci o válce přemýšleli jako o válce bleskové, která bude trvat rok.

Bitevní pole se rozdělila zejména na dvě, a to na východní a západní frontu. Německo vpadlo s obřími děly do Francie, kde s francouzskými vojáky vytvořilo od kanálu La Manche až po Švýcarsko proti sobě jdoucí zákopovou linii. Jakákoliv ofenziva se tak rozbíjela o ostnaté dráty, zákopy a kulomety.

Situace na východní frontě připomínala stav na té západní, neboť i tady se armády koncem roku 1914 zakopaly. Rozdílem však oproti zákopům ve Francii bylo rozsáhlé bojiště. Do bojů na východní frontě se na stranu Trojspolku později přidala osmanská říše, ke spojencům Dohody přibylo Japonsko, válčilo se však i v Tichomoří nebo v Africe.

Zásadní součástí první světové války byl technický pokrok. V roce 1917 Němci poprvé na západní frontě použili bojový plyn, kterému začali říkat yperit podle belgického města Ypry. V květnu bombardovali Londýn pomocí vzducholodí, pro válečné účely upravovali i letadla.

Velká Británie v září roku 1916 poprvé použila tank - nový a z počátku nepříliš účinný stroj. Němci válčili i s ponorkami, kvůli čemuž v roce 1917 v podstatě vstoupily do války i Spojené státy americké. Ty sehrály klíčovou roli v ukončení konfliktu zejména na západní frontě.

V létě 1918 byla válka už téměř u konce. Příměří s Německem, v němž mezitím lidé svrhli svého císaře Viléma II., bylo podepsáno 11. listopadu 1918 v 11 hodin ve vlaku u města Compiègne.

Češi bojovali v první světové válce na straně Rakouska-Uherska. Veřejnost v českých zemích se však s válkou monarchistického Rakouska proti slovanskému Srbsku a Rusku neztotožňovala už od samotného počátku. O to více za situace, kdy bylo Rakousko-Uhersko jasným agresorem.

Na bojištích tak vznikal československý odboj - vojáci vytvořili skupiny, které bojovaly na opačné straně proti Rakousku-Uhersku. Účastníkům zahraničního odboje se začalo říkat legionáři a jejich jednotkám československé legie. První jednotky se zformovaly hned na začátku války ve Francii a Rusku. Legie ve Francii se jmenovala Nazdar!, ta v Rusku zase Česká družina.

Československý odboj fungoval i bez formy ozbrojeného boje, a to skrz tajný výbor Maffie, založený ve Švýcarsku v roce 1915 Edvardem Benešem a Tomášem Garriguem Masarykem. Fungoval jako zpravodajská síť, které měla ovlivňovat a usměrňovat domácí vývoj.

První světová válka si vyžádala více než 10 milionů obětí, ale i zánik několika říší. Mezi ně patří samotné Rakousko-Uhersko, carské Rusko, osmanská říše nebo Německé císařství. Válka ale dala mimo jiné za vznik sedmi novým evropským státům, mezi které patří i Československo.

Mužů, kteří se o československou samostatnost zasloužili, bylo jen několik. Poslanci vídeňského parlamentu Alois Rašín a Karel Kramář, kteří byli po dobu války zavřeni za rozvracení rakouské monarchie a odsouzeni k trestu smrti, učitel Edvard Beneš, vysokoškolský profesor Tomáš Garrigue Masaryk a slovenský voják Milan Rastislav Štefánik.

Otázka samostatného státu se řešila za hranicemi, a to v Paříži, kde 14. října roku 1918 vznikla prozatímní exilová vláda, kterou tvořila právě trojice Masaryk, Beneš a Štefánik. Podporu však měla i z domova od protirakouského odbojového orgánu Maffie. Samostatný stát Čechů a Slováků se zrodil 28. října 1918.