Těhotenstvím proti Říši. V protektorátu významně stoupla porodnost

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nejen, že byla všude spousta německých vojáků a do vedení významných úřadů, bank, průmyslových podniků či obchodů nastupovali němečtí úředníci a další zaměstnanci. Ještě se na české obyvatele protektorátu Čech a Moravy začaly ze všech stran hrnout nové vyhlášky, příkazy a zákazy.

Každému, kdo se nepřizpůsobil, nebo se dokonce postavil proti novým pořádkům, hrozil v lepším případě kriminál, v horším koncentrák, nebo dokonce šibenice. Také proto se v protektorátu začalo rodit více dětí. Pro mnohé obyvatele to byl způsob, jak se vyhnout nucenému nasazení na práci v Německu.

Že se život obrací naruby, ukázaly už první dny protektorátu. Od třetí hodiny ranní v neděli 26. března 1939 se na silnicích namísto vlevo začalo jezdit vpravo. Doprava se musela přizpůsobit říšským zvyklostem. Auto navíc nemohla mít označení CS, ale D. Na cestách se také měnily ukazatele, přejmenovávaly se názvy ulic. Aut ale v ulicích i tak postupně ubývalo. Benzin patřil mezi strategické suroviny a přednostně se využíval pro vojenské potřeby – zvláště po vypuknutí války.

„Veškeré palivo bylo přesunováno na frontu a v protektorátu ho byl nedostatek. V roce 1944 dokonce došlo k zákazu užívání automobilů a nadále jej mohli užívat pouze lidé s výjimečným povolením, například lékaři. Benzín ale dostávali pouze na lístky. Častěji se tak jezdilo na dřevoplyn,“ píše historička Blanka Zubáková z Ústavu pro studium totalitních režimů ve své knize Ženy na rozcestí, v níž se věnuje také „běžnému“ životu v protektorátu Čechy a Morava.

Kvůli válečnému omezení se tak jedním z nejrozšířenějších dopravních prostředků stal obyčejný bicykl. „Byl o něj tak velký zájem, že to způsobilo prudký nárůst cen. V roce 1944 pak zánovní kolo stálo zhruba tolik, co jeden měsíční plat – tisíc pět set korun,“ uvádí Zubáková.

Okupace postupně změnila život všem. Proměnil se život veřejný, stejně tak soukromý, obyčejný a každodenní. Vše bylo najednou jinak. „Na cokoliv se podíváte, to je poznamenáno okupací, váš život je diktován nápisy na ulicích. Pokaždé, když procházíte kolem těchto nápisů, si uvědomíte, že už nejste pány ve své vlastní zemi,“ cituje historička jednoho z pamětníků.

„Jste nuceni číst jména napsaná v němčině, slyšet jména tramvajových stanic vyvolávaná v němčině. Když otevřete noviny nebo zapnete rádio, řvou na vás urážky a ukrutnosti. Celá atmosféra je jaksi nezdravá a každý detail normálního života se stává abnormálním. Žijete v trvalém patologickém napětí,“ popsal onen nejmenovaný pamětník atmosféru v protektorátu.

Současně se u většiny národa probudila snaha dát aspoň symbolicky najevo nesouhlas s okupací. Třeba posloucháním zahraničního rozhlasu, což bylo v protektorátu zakázáno od začátku války 1. září 1939 – hrozil za to dokonce až trest smrti. Majitelé rozhlasových přijímačů si museli svá zařízení nechat odborně znehodnotit vyjmutím krátkovlnného okruhu, což se ale následně obcházelo náhradní součástkou.

Mezi lidmi se také šířily dvojsmyslné vtipy nebo se bojkotovalo německé zboží. A třeba v některých kavárnách český personál podával německým zákazníkům noviny vzhůru nohama. Mnozí obyvatelé protektorátu se zapojili přímo do odboje, což je následně mohlo stát i život. Osvobození se nedožily ani desítky tisíc Židů a Romů.

Na druhou stranu žilo v protektorátu nemálo kolaborantů a udavačů a postupně se ve společnosti šířil strach. „Měl ho každý a není se čemu divit. Nalezení nepřihlášené osoby neznamenalo problémy jen pro dotyčnou rodinu, která osobu přechovávala, ale v některých případech i pro celý dům, či dokonce ulici,“ uvádí Blanka Zubáková z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Lidé ale byli zatýkáni za mnohem banálnější věci: „Za poslech zahraničního rádia, nedostatečné zatemnění, porušení zákazu vycházení po jedenácté hodině či vedení politických rozhovorů, na které mohl kdokoliv upozornit. Lidé měli strach a vztahy se vyhrocovaly nejen mezi Čechy a Němci, ale i mezi Čechy samotnými,“ upřesňuje Zubáková.

Německé plány na budoucnost protektorátu byly skutečně nemilosrdné. „Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat,“ nastínil Reinhard Heydrich po svém nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora 2. října 1941, co se mělo odehrát po vítězném konci války.

Postupná germanizace ale nastoupila prakticky okamžitě, výrazně se dotkla například školství a kultury. „Poté, co došlo k uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939, začali nacisté s omezováním i škol středních. Současně se revidovala i náplň výuky. Od roku 1942 pak mimoškolní činnost mládeže kontrolovalo takzvané Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě,“ připomíná historička Blanka Zubáková.

Protektorátní realitou byl život na příděl. Už 1. října 1939 vstoupila v platnost vyhláška o zavedení potravinových lístků. Na konci roku přibyly ještě poukazy na oblečení a obuv. Byly stanoveny tři kategorie obyvatelstva a každá měla určeny jiné příděly. Nejlépe na tom byli velmi těžce pracující, pak těžce pracující a nejmenší příděly dostávali běžní spotřebitelé.

Pro ty bylo týdně počítáno 2,9 kg chleba, 0,5 kg masa nebo masných výrobků, 1,75 l mléka, 210 g jedlých tuků a 150 g poživatin. „Takřka dvojnásobné dávky měli velmi těžce pracující. Nejmenší příděly pak byly počítány pro děti. Naopak určitá zvýhodnění měly matky v šestinedělí, kojící a nemocní lidé,“ píše se v knize Ženy na rozcestí. Jednotlivé dávky se ale s postupem válečného času zmenšovaly.

Už koncem roku 1939 se objevily první problémy se zásobováním. Byl nedostatek ovoce, zeleniny, cukru i vajec. Od ledna 1940 se pak úplně zakázalo prodávat kakao, kávu a čokoládu. „Dostat je mohli jen vyvolení,“ konstatuje historička Zubáková.

Zavedení lístkového systému téměř na vše (maso, masné výrobky, sádlo, slanina, máslo, mouka, chleba, pečivo, mléko, čaj, káva, kávové náhražky, ale třeba i mýdlo, tabák, oděvy, benzín nebo uhlí) vedlo ke vzniku černého trhu. Na něm sice nebylo problém sehnat cokoliv, ovšem za ceny mnohonásobně vyšší.

Lidé na nedostatkový systém reagovali tak, že se snažili vytvářet domácí zásoby, a to naprosto všeho, co se jim podařilo sehnat. Protože jedno zboží se dalo vyměnit za jiné. Lépe na tom byli lidé na vesnici. Ti pak, pokud měli, pomáhali příbuzným ve městech. Ilegální převoz potravin z venkova ale představoval vzhledem k neustálým kontrolám velké riziko. Některé rodiny ve městech si pořizovaly tajný chov slepic nebo králíků.

Akutní byl rovněž nedostatek léků a každá pilulka měla vysokou cenu. Přídělový systém a špatná strava stejně jako nedostatek hygienických prostředků přinesly různé zdravotní problémy a podpořily rozvoj nakažlivých nemocí, jakými byly tuberkulóza, dětská obrna, záškrt, spála nebo žloutenka.

„Obzvláště nebezpečný pak byl břišní a skvrnitý tyfus nebo úplavice. Častěji se umíralo na srdeční onemocnění, zhoubné nádory, leukémii, plicní tuberkulózu, ale i na psychické a nervové choroby,“ uvádí Blanka Zubáková.

Na druhé straně se v protektorátu Čechy a Morava objevila jistá abnormalita. Při každé válce obvykle umírá více lidí a méně se jich rodí. Jenže obyvatelé protektorátu přiváděli na svět nadprůměrný počet dětí. Vliv na to mělo hned několik faktorů, jedním z nich byl ten, že dospívaly silné ročníky narozené po první světové válce.

Historička Marie Michlová přidává i další důvod: „Kvůli nedostatku uhlí a plynu byly byty nevytopené a za zatemnění se moc nesvítilo, lidé chodili dříve spát, mezi partnery tak častěji docházelo k pohlavnímu styku.“

Výrazně do porodnosti promluvilo také nucené nasazení na práce v Říši. „Mladé dívky se mu snažily vyhýbat různými prostředky, především pak urychlenými sňatky. Když ale úřady přestaly uznávat sňatky uzavřené před 1. zářím 1943, bránily se dívky nasazení těhotenstvím, takže rok 1944 byl z hlediska narozených jedním z nejsilnějších ročníků,“ konstatuje historička Zubáková.

Zvláště intenzivní byl „nábor“ pracovních sil na práci v Říši ke konci války, kdy měli dělníci pomoci zabránit porážce Německa. Hromadně se tak například přesouvali lidé ze zemědělství, ale zavíraly se také živnosti, menší průmyslové závody i kulturní instituce. Na nucené práce byli nasazováni rovněž invalidé, nemocní, staří, ale také mládež rovnou ze škol.

„Řada z vybraných pro totální nasazení se snažila práci vyhnout, často s pomocí lékařů, kteří nechávali mladé chlapce a dívky hospitalizovat v nemocnicích s fingovanou diagnózou. Vyskytly se i případy nepotřebných operací,“ popisuje Zubáková.

Ubytování a strava byly obvykle mizerné, časté byly i pracovní úrazy. K nejhorším patřily poslední měsíce války, kdy spojenci bombardovali průmyslové podniky nebo železniční tratě, takže se ještě hroutilo zásobování a klesaly už tak malé příděly jídla.

„Celkově bylo za období protektorátu Čechy a Morava na práci v Německu nasazeno více než půl milionu Čechů, a to v tomto počtu nejsou zahrnuty desetitisíce vězňů v koncentračních a pracovních táborech a osob, které byly povolány na zákopové práce,“ uvádí Blanka Zubáková. Mnozí si však přinesli trvalé zdravotní následky, poškození či psychická traumata.