Případ Masaryk: Sebevražda je prakticky vyloučena, je si jist známý badatel

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Po letech pátrání v archivech a rozhovorech s lidmi, kteří se podíleli na vyšetřování smrti Jana Masaryka, si je badatel Jaroslav Čvančara jist závěrem, který si nad záhadným případem československého ministra zahraničí udělal.

Když 10. března 1948 ráno našli na nádvoří Černínského paláce pod okny služebního bytu Masarykovo tělo, nešlo o sebevraždu.

Respektovaný badatel, který ve spolupráci s režisérem Oliverem Malinou-Morgensternem připravuje celovečerní dokument o vraždě Jana Masaryka s titulem Pravda vítězí, ale dá to fušku, přednášel minulý týden na pozvání lékařských kapacit v Ústavu patologie Univerzity Karlovy. A v zaplněném sále formuloval závěry, k nimž dospěl: „Masaryka vyhodili z okna 10. března 1945 jeho nejbližší spolupracovníci. Považovali ho za zrádce,“ konstatoval.

Co ho vedlo k tomuto závěru, který má mezi historiky řadu tvrdých oponentů? Badatel Čvančara to vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Když jste před rokem svoji verzi o Masarykově smrti řekl, řada historiků navrhovala, abyste byl s dalšími zastánci pohnán k soudu. Stále na svém tvrzení trváte?

Lidé, kteří by mě za snahu objasnit příčiny smrti ministra zahraničí Jana Masaryka rádi viděli před soudem, argumentují většinou jen ideologickými floskulemi. Sami pro objasnění této zlomové události, která ovlivnila naše životy na dlouhá desetiletí, neudělali dodnes téměř nic. Proto si cením názoru například historika a poslance Pavla Žáčka, podle něhož je nutné bádat všemi směry. A to i těmi, které nám až donedávna připadaly jen těžko představitelné. Nicméně k věci: po roce dalšího bádání v archivech jsem si svým tehdejším stanoviskem stále více jist.

V čem jste za ten rok v bádání pokročil?

Řeknu to takhle: ještě víc jsem se utvrdil v názoru, že Jana Masaryka vyhodili 10. března 1948 z okna jeho bytu v Černínském paláci na popud špičkového diplomata Arnošta Heidricha ministrovi nejbližší spolupracovníci Jan Bydžovský s Františkem Fryčem. Tudíž lidé, kteří celou válku působili v protinacistickém odboji - Bydžovský a Fryč s Masarykem v londýnském exilu, Heidrich pak v domácí odbojové skupině Parsifal, kterou založil na popud prezidenta Edvarda Beneše ještě před jeho odchodem do exilu.

Jde o jedny z nejpozoruhodnějších, nicméně historiky dosud málo probádaných, osobností moderních československých dějin. Například Arnošt Heidrich byl ještě před válkou u všech důležitých politických rozhodnutí. František Fryč pak působil za války v československé zpravodajské službě a podílel se na většině výsadkových operací. No, a Jan Bydžovský pracoval po celou válku v exilovém ministerstvu zahraničí. Tato trojice po válce patřila k nejbližším Masarykovým důvěrníkům, a čím více se o ní z archivů dozvídám, tím více jsem přesvědčen, že ho má na svědomí právě ona.

Jaký však měli tito lidé - jak říkáte jeho důvěrníci - dle vaší verze motiv Jana Masaryka zlikvidovat?

Neříká se mně to lehce, ale Jan Masaryk se v roce 1948, ale už dávno před tím, choval a mluvil tak, že byl prosovětštější než Sověti. Při převzetí čestného doktorátu na Masarykově univerzitě v Brně 20. ledna 1948, tedy nedlouho před svou smrtí, například prohlásil: „…Československo musí stát na straně slovanského Sovětského svazu… a to i v případě, že by došlo k válečné konfrontaci se Západem…“. A nebyl to, bohužel, ani zdaleka jediný příklad Masarykova vřelého vyznání Sovětskému svazu a jeho diktátorskému vůdci Stalinovi.

Například diplomat a šéf britské propagandy sir Bruce Lockhart označil zklamaně svého dlouholetého přítele z válečných let v českém vysílání BBC za zrádce a Quislinga (Vidkun Quisling, norský důstojník a fašistický politik, jehož jméno se stalo synonymem kolaboranta a vlastizrádce - pozn. red.). A když to mám shrnout, tak i s vědomím Jana Masaryka bylo z ministerstva zahraničí „v rámci očisty od reakčních západních živlů“ vyhozeno akčním výborem Národní fronty 90 demokraticky smýšlejících diplomatů, z nichž mnohé Masaryk osobně znal a s nimiž ho až dosud pojilo i z dob exilu letité přátelství - mezi nimi i právě František Fryč.

Vrcholem všeho pak byl Masarykův projev na shromáždění na Staroměstském náměstí 7. března 1948 – tedy pouhé tři dny před smrtí -, kde prohlásil, že jeho otec, zakladatel československého státu, by s řešením únorové krize, de facto komunistického převratu, souhlasil. A toho už měli Bydžovský, Fryč a Heidrich doslova plné zuby. V jejich chápání se Masaryk, do něhož vkládaly demokratické síly v Československu tolik nadějí, stal škodlivým zrádcem, jehož je nutné zlikvidovat. A tak ho 10. března omámili a vyhodili z okna jeho bytu. Jan Bydžovský se ostatně opakovaně vyšetřovatelům přiznal.

Jan Masaryk zkrátka a dobře pomohl 25. února 1948 legitimizovat politiku komunistického vůdce Klementa Gottwalda, de facto ovšem politiku sovětského diktátora Stalina.

Například historik Petr Blažek ale namítá, že Jana Bydžovského k výpovědi přinutili vyšetřovatelé StB.

Bydžovský byl zatčen v souvislosti s akcí Střed, to jest v případu Milady Horákové a spol., s níž ale neměl nic společného. A horečně přemýšlel, proč ho vlastně sebrali. Nakonec začal k velkému údivu vyšetřovatelů spontánně osm hodin vypovídat o smrti Jana Masaryka. Až poté si uvědomil, že překvapení estébáci nevědí vůbec nic o tom, co jim říká, takže výpověď z obavy před trestem smrti druhý den odvolal.

Co ještě vám dává jistotu ke tvrzení, že Jana Masaryka sprovodili ze světa jemu blízcí lidé?

I historik Robert Kvaček mně kdysi potvrdil, jak hluboce jsou v Česku zakořeněny nejrůznější mýty, jichž se společnost není ochotna či schopna zbavit. Už poúnorová exilová reprezentace stvořila z Jana Masaryka statečného protikomunistického bojovníka. I proto je tak Masaryk - mylně - vnímán většinou dodnes. Jak ale mimochodem připomíná i historik Jan Kalous z Ústavu pro studium totalitních režimů: „Masarykův svět tvořily ženy, víno, zpěv a dobrá zábava.“

Spekuluje se však také o podílu komanda partyzánů či StB na Masarykově smrti.

Jde jen o další zakořenělý a nesmyslný mýtus. Proč by to komunisté dělali, když jim Masaryk tak dobře sloužil? Stali se jeho loutkovodiči, kteří neměli nejmenší zájem na likvidaci ministra zahraničí, který jim šel ve všem na ruku. Jeho smrtí byli proto překvapeni nejvíce oni. Stále ještě Masaryka potřebovali. Fantasmagorickým teoriím o tom, jak komando bývalých partyzánů honí Masaryka po jeho bytě a on před nimi v zoufalství vyleze na římsu okna, a pak skočí, jsem nikdy nevěřil.

Šetření dosud stále nevyjasněné Masarykovy smrti obnovil nedávno Úřad pro stíhání zločinů komunismu. Nakolik k tomu mohou přispět nové dokumenty, které Česku poskytly na žádost ministra zahraničí Jana Lipavského americké či britské zpravodajské služby?

Nechci jejich význam shazovat, ale velkou váhu bych jim zatím nepřikládal. Jde o reference řadových zpravodajců. Přesvědčivé není ani ex post převyprávěné údajné svědectví Masarykova komorníka Bohumila Příhody o prudké hádce ministra se třemi muži. (“Tohle pro vás neudělám. Podepíšu všechno, ale tohle ne. Udělám všechno, ale tohle se stane jen přes mou mrtvolu!” bránil se dle Příhody s křikem Jan Masaryk večer 9. března 1948, pozn. red.)

Nemá to podle mě žádnou důkazní hodnotu. A také u toho chybí Příhodův podpis.

Proč ale Arnošt Heidrich, pokud tedy likvidaci Jana Masaryka opravdu naplánoval on, neřekl v exilu, jak to vše ve skutečnosti bylo?

Neumím si představit, že by se jako předseda exilové Svobodné rady Československa a navíc v atmosféře oslavování Jana Masaryka jako antikomunistického mučedníka přiznal k tomu, že naplánoval jeho likvidaci.

Nemáte obavy, jaké reakce vaše teorie o Masarykově smrti opět vyvolá?

O západních parašutistech jsem psal ještě v dobách hlubokého socialismu. Tedy v dobách, kdy byli považování za agenty imperialismu. A mnohé z nich jsem také poznal, přátelil se s nimi. Stejně jako s kriminalisty, kteří Masarykovu smrt vyšetřovali anebo lékaři, kteří pitvali jeho tělo. Mnozí moji dnešní kritici nebyli tehdy ještě ani na světě. Jejich někdy až nenávistné reakce, postrádající jakoukoliv snahu o diskusi, se proto snažím ignorovat. I když to není vždy jednoduché.

Minulý týden jste o nevyjasněných otázkách kolem Masarykovy smrti přednášel na pozvání lékařských kapacit na Univerzitě Karlově? Jaká byla odezva?

Jejich zájmu si velmi cením. Nemusíme se přece ohledně Masarykovy smrti ve všem shodnout, ale nálepkování a vyhrožování soudy jen kvůli jinému názoru a snaze dobrat se konečně pravdy o tom, co se v Černínském paláci 10. března 1948 vlastně stalo, nikam až dosud nevedlo a nikam ani nepovede.

A třeba respektovaný forenzní biomechanik profesor Jiří Straus s pomocí nejnovějších modelů v podstatě vyloučil Masarykovu sebevraždu. Řečeno jeho slovy: „Na Jana Masaryka musela působit při opuštění okna - s pravděpodobností hraničící s jistotou - vnější síla.“

Myslíte, že v pátrání o okolnostech smrti Jana Masaryka může vůbec někdy nastat definitivní průlom?

Věřím, že ano. Mnohé bychom se mohli například dozvědět z Heidrichovy archivní pozůstalosti uložené v Hoover Institutu Stanfordské univerzity v Kalifornii. Anebo také z jeho dosud nezveřejněné výpovědi FBI.