Příběh skutečného vánočního zázraku, stromečku a promrzlé Lidušky

Příběh Ludmily Kosourové zpočátku nijak zázračně nevypadal. Narodila se jako nemanželské dítě, její matka Marie byla služka, otec ruský zajatec. Matku s děckem nikde nechtěli, nemohla sehnat práci, u soudu později tvrdila, že jí nepomohla ani brněnská charita. Byla zoufalá. Nevěděla si rady.

Rozhodla se, že dítěti bude lépe bez ní. A jí snad bude lépe bez dítěte. Šla do lesa. Čekala, až v blízkosti uslyší hlasy a dítě položila pod smrk. Doufala, že dceru někdo brzy najde a zachrání. A že bude mít lepší život. Tak to alespoň vysvětlovala policistům. A tak tomu asi věřila.

„Našli jsme ji loni v předvečer Štědrého dne pod osamělým smrkem v bílovských lesích,“ vzpomínal později spisovatel a novinář Rudolf Těsnohlídek. „Šli jsme hledat vánoční stromek, maličkou drobnou jedličku. V dědině se již rozžíhala světla, protože se všady pilně uklízelo před svátky.“

Autor proslulé Lišky Bystroušky a mnoha zádumčivých, melancholických textů a básní pokračoval v popisu předvánoční procházky se dvěma přáteli:

„… a tu zanesl k nám vítr slabý sten. Byl to dojemný nářek, bezbranný, umdlévající, loučení se světem. Tak naříkává vysoká, je-li smrtelně poraněna. Chtěli jsme jí zkrátit muka a zamířili jsme napříč podrostem k domnělé srnčí… Ale když jsme rozhrnuli poslední větve podrostu, spatřili jsme hrůzu větší, než jsme očekávali. Leželo tu malé robátko, nahé, jen čepeček na hlavě a košilku rozhalenou, na špinavé peřince. Malé tělíčko zmodralo již mrazem…“

Ztichlý les. Mezi větvemi lze zahlédnout světla z nedaleké vesnice. V chalupách se lidé už snaží vytvářet sváteční atmosféru. A tady, tady leží pod smrkem umírající dítě. Tiše sténá, loučí se se světem.

Zachránili ho.

Nejprve stručně probereme reálie, pak se vrátíme k mystice.

Matka Ludmily Kosourové byla odsouzena k pěti měsícům vězení. Trest byl zpřísněn čtrnácti dny na tvrdém loži. O dalším osudu této zoufalé ženy se autorovi tohoto textu nepodařilo získat informace.

Ludmilu v nemocnici zachránili. Pak ji adoptovali bezdětní manželé Polákovi. Vdala se, přestěhovala do Prahy a s manželem vychovali čtyři děti. Dožila se 78 let.

Rudolf Těsnohlídek obdivoval severskou literaturu a kulturu. I proto věděl, že v Kodani už od roku 1811 rozsvěcují na náměstí „veřejný“ vánoční strom. A že později se k téhle tradici přidala ještě další: Pod stromem je kasička na dary pro potřebné.

Těsnohlídek přesvědčil brněnské úředníky a politiky, aby podobnou tradici založili v Československu. První československý „veřejný“ vánoční strom byl pokácen v bílovickém lese. Ozdoben a slavnostně rozsvícen byl 13. prosince 1924 na brněnském náměstí Svobody. Strom byl nejenom symbolem Vánoc, ale stal se i symbolem sbírky na pomoc opuštěným dětem.

Během pěti let sbírka vynesla tolik peněz, že v Brně mohl být otevřen dětský domov Dagmar, pojmenovaný na počest dánské královny.

Rudolf Těsnohlídek se toho nedožil. O rok dříve se zastřelil. „Smrt si ho obhlížela“ celý jeho dospělý život. O sebevraždě uvažoval opakovaně. Zabila se i jeho první manželka. Učil se s tím bojovat. Ale jak bojovat se smrtí?

Učil se i zachraňovat.

Vánoce v Československu na archivních snímcích:

Bůh Slunce je nemocný, oslabený. Je třeba přežít dobu tmy a zimy. Co pomůže? Snad přítomnost neumírající přírody. Zelené větve, které upevňují víru, že Slunce se zotaví a vrátí.

Věčně zelenými větvemi – trochu silnější význam slova „evergreen“ – bojovali lidé proti zlým duchům temnoty a zmaru už od starověku. A zaklínali je s největší silou v období zimního slunovratu, tedy 21. nebo 22. prosince. Uzdraví se Bůh Slunce? Zrodí se znovu čas světla a radosti?

Nebudeme se tady pouštět do učených rozprav na téma, zda a jak tenhle starý zvyk, tahle stará víra souvisí s Vánocemi. Ale můžeme se snad bez provokativních souvislostí ohlédnout za dějinami vánočního stromku. A tady narazíme na „Bratrstvo Černohlavců“.

O primát ohledně oslavy prvního „veřejného vánočního stromku“ se přou města Riga a Talin. V obou působilo „Bratrstvo Černohlavců“, společnost mladých, neženatých kupců, kteří ještě nebyli řádnými příslušníky cechů. V moderním pohledu cosi jako sdružení učňů a absolventů. Byli mladí, byli veselí, byli plní energie. Začínali jako milice na obranu města, postupně se měnili v pokojný kupecký spolek.

Snad v Talinu v 15. století, snad v Rize o něco později tahle parta mladých lidí vynesla na náměstí vánoční strom a uspořádala kolem něj oslavu. Lidová veselice spíše než nějaké vážně míněné náboženské rozjímání.

Vánoce jak je známe.

Historici samozřejmě zkoumají prameny dokládající tu prvenství Talinu, tu zase Rigy. Ale většinou se přiklánějí k tomu, že tradice zdobení vánočního stromku pochází z Německa. Někdy během 16. století začali křesťané doma zdobit vánoční stromky, nebo stavět pyramidy z kusů dřeva, na které zavěšovali zelené větve.

Zásadní roli v utváření moderní podoby vánočního stromku měl podle tradičních vyprávění sehrát jeden z největších církevních reformátorů Martin Luther.

Bylo to tak:

Luther šel před Štědrým dnem na procházku do lesa. Bylo jasno a on skrze větve smrků viděl na nebi zářit hvězdy. Řekl si, že ten nádherný zážitek musí zprostředkovat svým blízkým. A jako první připevnil na vánoční stromek svíčky a zapálil je. Hvězdy prosvítající mezi větvemi.

A to jsou Vánoce. Bez ohledu na vyznání, bez ohledu na to, zda je člověk pohan, křesťan, ateista, kdokoli… Je to zázračný prožitek. Pohled na „hvězdné nebe nade mnou“, nekonečný zářivý vesmír, jemuž jsme zcela lhostejní a proti kterému jsme nepatrní tak, že ani nestojíme za zmínku.

A ten pohled a přiznání vlastní bezvýznamnosti se propojuje s tím, že to opravdu vidíme, vnímáme, že to obdivujeme, působí to na nás, můžeme o tom přemýšlet.

To je vánoční zázrak. Stáváme se středem vesmíru a máme sílu konat velké věci.