Před 50 lety poslal Havel otevřený dopis Husákovi, který předznamenal Chartu 77

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na první polovinu sedmdesátých let Václav Havel nikdy nevzpomínal v dobrém. Postupující normalizace jako by umrtvila celou společnost, přitom v hlavách mnoha lidí ještě byly vzpomínky na Pražské jaro 1968 – ale také na následné vyhazování z práce a všeobecné utahování šroubů hlavního normalizátora Gustáva Husáka.

Havlovi se navíc příliš nevedlo ani v jeho tvůrčí práci. Byl odloučen od kulturního světa, jeho díla byla v Československu zakázaná, žil z honorářů ze zahraničí. Většinu času trávil na své chalupě na Hrádečku u Trutnova, kde se věnoval jejímu zvelebování. Do Prahy příliš nejezdil. Zlom nastal poté, co v roce 1974 nastoupil jako dělník do trutnovského pivovaru, kde, jak později vyprávěl, „přikuloval“.

„Bylo to pro něho nové a svým způsobem inspirující prostředí,“ vzpomíná dlouholetá Havlova sousedka a spolupracovnice Anna Freimanová. Počátkem 70. let studovala vysokou školu, odkud odešla do divadla Na Zábradlí – původně na stáž kvůli seminární práci. Tamní atmosféra ji ale přiměla zanechat školy a věnovat se výhradně divadlu, třeba jako asistentka režiséra. V roce 1975 se seznámila se svým někdejším manželem Andrejem Krobem, který je označován jako „dvorní“ režisér Havlových her.

Krobovi měli chalupu na Hrádečku hned vedle Havlových. Freimanová se s nimi záhy seznámila a všichni si vzájemně vypomáhali. Po listopadu 1989 se dokonce stala Havlovou tajemnicí – nejprve v kanceláři na Rašínově nábřeží v Praze, poté se „přestěhovala“ na Pražský hrad. Od roku 2011 pracuje v Knihovně Václava Havla.

„Práce v pivovaru sice byla hodně fyzicky náročná, ale zároveň Havlovi dávala prostor na přemýšlení, uspořádání myšlenek,“ říká Freimanová. Právě v pivovarském prostředí, z něhož posléze vzešla i Havlova legendární hra Audience, se v jeho hlavě začal rodit otevřený dopis generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Gustávu Husákovi, který se v květnu 1975 stal rovněž prezidentem Československé socialistické republiky.

„Právě tam si dopis promýšlel,“ potvrzuje Freimanová. Téměř třicetistránkové psaní z 8. dubna 1975 se stalo nejen jedním z nejzásadnějších Havlových textů. Patří také k základním dokumentům rodícího se československého disentu. Předznamenalo vznik Charty 77 a Václav Havel se pro komunistický režim stal nepřítelem číslo jedna.

Havel v dopise charakterizuje panující atmosféru ve společnosti šest let od zahájení normalizace jako strach, lhostejnost, sobectví, pokrytectví a ponížení lidí. „Základní otázka, kterou si je třeba položit, zní: proč se vlastně lidé chovají tak, jak se chovají; proč dělají vše to, co ve svém souhrnu vytváří ten impozantní dojem totálně jednotné společnosti, totálně podporující svou vládu? Myslím, že každému nepředpojatému pozorovateli je odpověď zřejmá: žene je k tomu strach,“ píše například Havel.

„Ze strachu, že přijde o své místo, vyučuje učitel ve škole věci, kterým nevěří; ze strachu o svou budoucnost je žák po něm opakuje; ze strachu, že nebude moci pokračovat ve studiu, vstupuje mladý člověk do Svazu mládeže a dělá v něm vše, co je třeba; ze strachu, že jeho syn nebo dcera nebude mít při přijímání na školu potřebný počet bodů v obludném politickobodovacím systému, přijímá otec nejrozmanitější funkce a dělá v nich ‚dobrovolně‘ to, co je žádáno,“ stojí dále v dopisu.

„Ze strachu z případných následků se lidé účastní voleb, volí v nich navržené kandidáty a tváří se, jako by ten obřad považovali za skutečné volby; ze strachu o existenci, postavení a kariéru chodí na schůze, odhlasovávají tam vše, co mají, anebo aspoň mlčí; ze strachu provádějí různé ponižující sebekritiky a pokání a nepravdivě vyplňují spoustu ponižujících dotazníků; ze strachu, že je někdo udá, neprojevují veřejně a často ani v soukromí své skutečné názory,“ uvádí Havel.

„Ze strachu z možných existenčních ústrků, ze snahy vylepšit si své postavení a zalíbit se vyšším orgánům vyhlašují pracující ve většině případů své pracovní závazky; z týchž pohnutek zakládají dokonce mnohdy i brigády socialistické práce, vědouce dobře napřed, že jejich hlavním posláním bude, aby o nich bylo referováno v příslušných hlášeních nahoru. Ze strachu chodí lidé na různé oficiální oslavy, manifestace a průvody. Ze strachu, že jim bude znemožňována další práce, hlásí se mnozí vědci a umělci k ideám, v něž ve skutečnosti nevěří, píší věci, které si nemyslí nebo o nichž vědí, že nejsou pravdou, vstupují do oficiálních organizací, účastní se práce, o jejíž hodnotě mají to nejhorší mínění, anebo sami oklešťují a deformují svá díla. Ze snahy zachránit sami sebe mnozí dokonce udávají na jiné, že dělali to, co sami dělali s nimi.“

Radek Schovánek z Archivu bezpečnostních složek připomněl, že psaní se nedostalo pouze k nejvýše postavenému komunistickému pohlavárovi. „Václav Havel dopis koncipoval jako otevřený, a proto nebyl poslán pouze Gustávu Husákovi, ale i tiskovým agenturám DPA, Reuters a AFP, které měly v Československu oficiální zastoupení a dopisovateli Bavorského rozhlasu v Praze,“ říká Schovánek.

O dopisu pak československé obyvatele informovaly rozhlasové stanice Rádio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, což samozřejmě vedlo ke zvýšené aktivitě StB. V Knihovně Václava Havla se dochoval rozhovor, který v dubnu 1975 vedl Havel s novinářem Jiřím Ledererem. Havel v něm vysvětluje, co ho k napsání textu vedlo i to, jak se obával, aby ho dříve, než ho pošle Husákovi, nezabavila Státní bezpečnost.

„Hlavní důvod, proč jsem ten dopis napsal, by měl do jisté míry vyplývat z jeho textu: Zdálo se mi, že řeknu-li otevřeně, co si myslím, přispěji tím – snad – k onomu ‚sebeuvědomění společnosti‘, o němž ve svém dopise mluvím. Psal jsem to prostě ve víře, že to může mít určitý, řekl bych, ‚společensko-hygienický‘ význam. Vůbec si myslím, že říkat pravdu má smysl vždycky, za všech okolností,“ uvedl Havel.

Druhý důvod byl podle něj osobní. „Bylo potřeba překročit jaksi svou vlastní determinovanost. Už delší dobu mne tížil pocit, že jsem vržen do jakési hotové a statické situace. Že mne kdosi popsal a kamsi zařadil a že já jen pasivně tuto situaci přijímám a jaksi bez účasti vlastní fantazie hraju roli, kterou mi předepsali. Už mne zkrátka nebavilo pořád jen uvažovat o tom, jak se pohybovat v situaci, do níž mne vrhli, a pocítil jsem potřebu sám nějakou novou situaci vytvořit, sám někoho před něco nového postavit a přinutit pro změnu zase někoho mimo mne, aby uvažoval, jak se vypořádat se situací, kterou jsem vytvořil já,“ řekl Havel.

Dopis vznikal asi čtrnáct dní a během té doby byl nervózní, aby se o něm StB nedozvěděla. Proto „podnikal četná složitá bezpečnostní a utajovací opatření“. Pikantním zážitkem dle Havla bylo, že se v předvečer plánovaného odeslání setkal v jedné restauraci s jistým vysokým důstojníkem StB, který Havla dříve vyslýchal.

„V té restauraci se mnou různě vtipkoval na téma, zda mne sledují, či nesledují, zda chystám, či nechystám něco, co by mohlo spadat do sféry jejich pozornosti a tak podobně. Když jsem svůj dopis druhý den ráno odevzdal bez jakýchkoli komplikací na poště, velice se mi ulevilo,“ řekl Havel.

Počítal dokonce s tím, že ho kvůli dopisu mohou zavřít. „Jakékoli sankce by mi nevadily, kdybych věděl, že můj dopis měl smysl, že jsem ho nenapsal a nezveřejnil nadarmo, že někomu – byť třeba jen pár lidem – pomohl. Kdybych naopak měl pykat za něco, co za to nestálo, co by nemělo smysl, jen bych se tím zesměšnil,“ uvedl.

Havla nakonec skutečně zavřeli, ale až v roce 1977 poté, co byla založena Charta 77 a dramatik se stal jedním z jejích prvních mluvčích. Strávil pět měsíců ve vyšetřovací vazbě, na podzim pak byl odsouzen za poškozování zájmů republiky v cizině na 14 měsíců podmíněně.

„Dopis byl Václavu Havlovi zabaven tajnou policií při domovní prohlídce dne 6. ledna 1977 a dnes je uložen ve fondu vyšetřovacích spisů pod archivním číslem V 32021 MV jako osmý díl vyšetřovacího spisu,“ sdělil Miroslav Urbánek, ředitel Archivu bezpečnostních složek.

Václav Havel v už citovaném rozhovoru s novinářem Ledererem mluvil také o tom, jak ho zajímala reakce na jeho text Gustávu Husákovi. „Na ohlas svého dopisu jsem velice čekal. Velmi jsem byl na něj zvědav, přirozeně daleko víc, než bývám zvědav na ohlas nějaké své hry,“ řekl Havel.

Zatímco ve vznikajících disidentských kruzích vyvolal Havlův text velmi příznivou odezvu, oficiální reakce z nejvyšších stranických míst byla očekávaná: Odpověď od Gustáva Husáka nikdy nepřišla…