Před 200 lety začali Češi spořit: majitelem první vkladní knížky byl František Palacký

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V sobotu 12. února 1825 to byla po celém rakouském mocnářství velká sláva. Císař František I. slavil sedmapadesáté narozeniny. Ve stejný den se v Praze odehrála ještě jedna významná událost, vznikla nová instituce s poněkud krkolomným názvem: Schraňovací pokladnice pro hlavní město Prahu a pro Čechy. Postupně se ale vžil kratší, více vypovídající název: Spořitelna Česká.

Že zahájila svou činnost právě v den císařových narozenin, samozřejmě nebyla náhoda. Ostatně František I. přispěl do základního fondu spořitelny, jenž měl zaručit, že střadatelé nepřijdou o své peníze, nemalou částkou dvou tisíc zlatých – nejvíce z prvních podporovatelů z řad šlechticů, průmyslníků a podnikatelů.

Historie ukázala, že z obou událostí z 12. února 1825 byla nakonec významnější a důležitější ta druhá. Na narozeniny císaře pána si vzpomene málokdo. Ale Spořitelna, tedy spoření neboli ukládání části výdělku na pozdější využití, se Čechům postupem času dostala pod kůži. Takže i dnes, 200 let po vzniku prvního spořitelního domu na českém území, platí, že Češi patří mezi nejspořivější národ v Evropě.

Myšlenka na zřízení spořitelen, jež by měly pomáhat nejchudším vrstvám obyvatel, se v hlavách evropských humanistů objevovala už v 17. a 18. století. Možnost ukládat si i nepatrné částky měla vést k lepšímu hospodaření rodin, k posilování šetrnosti či pracovitosti, ale také ke zvyšování životní úrovně. Třeba i proto, aby se nespokojený lid nebouřil proti vrchnosti.

První spořitelny se objevily v Německu a ve Velké Británii. Centrum habsburské monarchie nechtělo zůstat pozadu, a tak ve Vídni v roce 1819 otevřela své brány (respektive účty) Erste österreichisches Spar-Casse. Její pražská pobočka vznikla jako pátá v pořadí po šesti letech.

„Dělnjkům fabryk, řemeslníkům, nádejnkům, čeládce, sedlskému lidu aneb ginak pilně řemeslné, aneb šetrné, nezletilé aneb zletilé osobě, prostředky na ruku dáti může, by ze swého pracného wyzeyskánj aneb vschráněnj čas po čase maličký kapitálek čili gistinku vložiti a geg pozděgi k základu lepšjho zaopatřenj pro wybytnou, pro pomoc v nemocy, w stářj neb k dosáhnutý gilného chwalitebného cýle obrátiti mohli,“ píše se v úvodu ke stanovám Spořitelny, jež začala úřadovat dva dny v týdnu ve dvou místnostech v budově Zemského sněmu – dnešní Poslanecké sněmovně.

Právě sídlo Spořitelny, ale i dalších bankovních institucí, hrálo a stále hraje významnou roli. Traduje se historka, jak významný český architekt Jiří Štursa ještě v době, kdy studoval na Českém vysokém učení technickém v Praze, dostal od svého profesora Antonína Engela za úkol navrhnout budovu banky. Vytvořil náčrt funkcionalistického skleněného paláce, jenž zapadal do tehdejšího moderního trendu. Ale u svého vyučujícího neuspěl.

„Do takového domu by nikdo z venkova nevlezl a už vůbec by v něm nenechal peníze. Budova banky musí působit robustně a bezpečně. Tak, aby lidé cítili, že tam mají peníze dobře uložené,“ řekl prý Engel svému studentovi. Znakem serióznosti a dobré pověsti dané banky byla totiž od nepaměti i budova, kde měla instituce sídlo. Bankovní domy se tak mnohdy stávaly ještě honosnějšími a monumentálnějšími stavbami, než byly radnice.

Spořitelna sice začínala v Zemském sněmu, ale její první vlastní budova vyrostla na druhém břehu Vltavy na tehdejší Ferdinandově třídě, dnes Národní. Spořitelna se do ní přestěhovala v roce 1859 a honosný objekt, v němž dnes sídlí Akademie věd, nese několik prvenství: byla první bankovní budovou v Čechách a také první, v níž byl použit do základů beton.

Vyrostla do výšky pětadvaceti metrů a v následujících letech se dle ní stanovovala výška okolních domů. Uměleckou hodnotu ještě podtrhují sochy Hospodárnost a Spořivost od Josefa Václava Myslbeka.

Jak potvrdil historik architektury Zdeněk Lukeš, budovy spořitelen měnily tváře českých měst. „Nejednou se město rozhodlo koupit budovu spořitelny a udělat z ní radnici, aby mělo nejkrásnější dům na náměstí,“ uvedl před časem Lukeš.

Na konci 19. století vyrostl nový bankovní palác v Rytířské ulici v Praze coby sídlo Městské spořitelny pražské, která jako konkurence Böhmische Sparkasse na Národní třídě fungovala už od poloviny sedmdesátých let.

O stavbě v Rytířské ulici se dodnes hovoří jako o perle české neorenesance. Zvláštní pocty se budova dočkala i za socialismu, kdy zde po několik desetiletí fungoval Ústav dějin KSČ a muzeum Klementa Gottwalda. Další honosné stavby spořitelen vznikaly i v dalších městech, například v Plzni, Liberci, Českých Budějovicích, Ústí nad Labem nebo Opavě.

Svůj hlavní záměr, tedy oslovovat zejména drobné střadatele, se první spořitelně i jejím následovnicím skutečně dařilo plnit. Zatímco v roce 1825 činily vklady Spořitelny České celkem 124 tisíc zlatých, v roce 1850 to už bylo více než 16 milionů.

Jedním z prvních produktů se staly vkladní knížky. Lidé si mohli odnést domů malou knížku, kde měli napsáno, kolik mají uloženo, a přijít třeba za půl roku a zjistit, o kolik se jim jmění rozrostlo. Tím se zvyšovala jejich motivace ukládat si aspoň pár krejcarů. Ostatně i dnes je možné si v internetovém bankovnictví nastavit službu, jež umožňuje z prakticky každé bezhotovostní platby odvést pár korun na spořicí účet.

Když 1. května 1875 zahájila činnost zmiňovaná Městská spořitelna pražská, prvním vkladatelem se stal „Otec národa“ František Palacký, který si ve stejný den na svou vkladní knížku uložil nezanedbatelných 400 zlatých. Spořilo si i mnoho „neznámých“ lidí: například na svatbu nebo na stavbu domu.

Mezi další oblíbené produkty patřily takzvané střádanky, což byla vlastně pokladnička, kterou svým klientům banka půjčila, ale nedala jim k nim klíček. Lidé pak do ní ukládali mince i bankovky a jednou za čas ji odnesly do spořitelny. Její zaměstnanci střádanku odemkli, spočítali úspory a připsali je na vkladní knížku. Střádanku banka vydávala oproti záloze tří korun, což odpovídá současným 100 až 150 korunám. Střádanky se v krátkosti staly velkým fenoménem v celé zemi.

V září 1844 vydali vídeňští úředníci spořitelní regulativ, který s menšími úpravami platil až do konce mocnářství. Za ideální zakladatele spořitelen se považovaly filantropické spolky a zisk z hospodaření se důsledně vracel do rezervního fondu. Na něm zůstávalo čím dál více peněz, jež našly i své využití. U příležitosti 50. výročí svého založení nechala Spořitelna Česká postavit Rudolfinum, které je dnes sídlem České filharmonie, a požádala následníka rakousko-uherského trůnu arcivévodu Rudolfa, aby mohla budovu pojmenovat podle něj.

Za první republiky zase spořitelny pomáhaly s řešením bytové krize, na niž poskytly šedesát procent všech úvěrů. Za tři miliardy korun bylo postaveno 60 tisíc činžovních i rodinných domů s více než 160 tisíci byty. Například Městská spořitelna pražská za spoluúčasti Městské spořitelny na Královských Vinohradech pomohla postavit 1,2 tisíce rodinných domů na Spořilově, který v roce 1924 dostal jméno právě díky účasti spořitelen.

V souvislosti s drobnými střadateli je zapotřebí připomenout ještě jedno jméno, a to Františka Cyrila Kampelíka. Ten se po zahraničním vzoru stal velkým propagátorem družstevních záložen určených zejména pro malé rolníky, aby se mohli snáze dostat k investicím k rozvoji podnikání. „Žádný národ s chudobou zápasící bez kapitálu nic valného nepořídí, ani svoje práva neuhájí,“ burcoval.

První Občanskou záložnu ve Vlašimi pak roku 1858 založil se svými třemi hlavními společníky finančník Jan Pláteník. Vlašimská záložna se stala vzorem pro zakládání dalších takových ústavů v Čechách a na Moravě. Pláteník spolupracoval i s Kampelíkem, dle něhož se pak tyto bankovní domy označují jako kampeličky.

V českých zemích jich vzniklo několik tisíc, přežily obě světové války, jejich konec přinesl až nástup komunistů. Oživení kampeliček po listopadu 1989 měl pro mnohé střadatele hořký konec. Kvůli velmi benevolentním pravidlům je totiž různé skupiny spekulantů zneužily k vytunelování, a drobní klienti tak mnohdy přišli o své úspory. Dnes na českém trhu funguje několik kampeliček – už pod přísným dohledem České národní banky.

Když se komunisté v padesátých letech rozhodli potlačit kampeličky, nechali je převést právě pod spořitelny, respektive pod Českou státní spořitelnu (a částečně pod Státní banku československou), pod niž se sloučily všechny spořitelní instituce v republice. Spořitelna se víceméně stala jedinou bankou pro běžné obyvatele. „Spoř pro krásné dny dovolené! Zapoj se do podnikového spoření na svém závodě. Spoř na vkladní knížku státní spořitelny!“ zněl jeden ze soudobých reklamních sloganů.

Zásadní změna nastala až po listopadu 1989, kdy nastartoval další rozvoj tuzemského bankovnictví. Ze Spořitelny se v roce 1992 stala akciová společnost, v níž ale rozhodující podíl stále držel stát. Až v březnu 2000 koupila rozhodující balík akcií rakouská Erste Bank der österreichischen Sparkassen AG, čímž se Spořitelna vlastně vrátila ke svým vlastnickým kořenům z roku 1825.

Co se změnilo za 200 let? „Základní poslání spořitelen – zlepšovat finanční zdraví nejširších vrstev obyvatelstva jako základ sociálního smíru a motor celospolečenské prosperity – zůstává neměnné, ačkoliv jeho podoba se výrazně proměnila,“ řekl David Navrátil, hlavní ekonom České spořitelny.

„Dříve hyperlokální instituce s úzkou vazbou na místní komunitu dnes nahrazuje kombinace digitalizovaného a stále více personalizovaného poradenství, které je dostupné jak v mobilních aplikacích, tak na pobočkách finančních institucí. Tradiční nástroje jako vkladní knížky ustoupily pravidelným investicím a moderním nástrojům správy financí a investic, které jsou nejen dostupnější, ale také přizpůsobené individuálním potřebám. Tento posun umožňuje nejen efektivnější správu osobních financí, ale zároveň podporuje dlouhodobý růst ekonomické, sociální soudržnosti v měnícím se světě a prosperitu,“ dodal Navrátil.

A především: co se čeští obyvatelé začali učit před 200 lety, tedy ukládat si peníze na později, to umějí do současnosti. Češi patří mezi nejspořivější národy v Evropě, což se ukazuje zejména při krizových situacích, jakými byla například pandemie koronaviru nebo hospodářská krize. Dlouhodobě šetříme okolo šestnácti procent z našich příjmů, ale například v roce 2022 dosáhla dle Českého statistického úřadu (ČSÚ) míra úspor 18,2 procent, přičemž vyšší byla jen v Německu – necelých 20 procent.

Dle říjnových dat ČSÚ dokážou Češi uspořit 3872 korun měsíčně a spořiví jsou i důchodci, kteří si v průměru svedli odložit 2484 korun měsíčně. „Češi v rámci Evropské unie dlouhodobě patří k ‚šetřivějším‘ národům. V horších časech, jako byla právě pandemie koronaviru, počátek ruské agrese na Ukrajině a s ní spojená nejistá budoucnost, šetřili o to více,“ konstatoval analytik Evropy v datech Tomáš Odstrčil.