Pozitivní diskriminace v koncích. Mají ještě kvóty pro menšiny smysl?

„Cítím povinnost podniknout další kroky. Uchazeči o studium medicíny by měli být ti nejlepší po stránce akademické i osobnostní,“ psal Allan Bakke v roce 1973 vedení Kalifornské univerzity, která ho nepřijala ke studiu. „Jsem ale přesvědčen, že část studentů je každoročně vybírána podle jiných kritérií. Mám na mysli skryté či přiznané kvóty pro rasové menšiny. Chápu, že smyslem těch kvót je zmírnit minulou rasovou diskriminaci. Ale vytvářet nové nerovnosti není řešením.“

Allan Bakke se narodil v roce 1940 a na medicínu se hlásil až v 31 letech. I to ho už znevýhodňovalo. Ale byl to zřejmě systematický sebevědomý chlapík. A šel si za svým.

Byl vystudovaný technik, pak mariňák, který strávil sedm měsíců ve Vietnamu. Po návratu z války začal pracovat ve výzkumném ústavu v San Franciscu. Ale ve Vietnamu dostal chuť studovat medicínu.

Dobře představitelný obrat od strojů k lidem.

Hlásil se na několik škol, nikde ho nevzali. Přestože měl vynikající výsledky testů a kladné hodnocení profesorů, kteří s ním vedli pohovory.

Věk byl problém. Ale podle Bakkeho byl hlavní důvod, proč ho nepřijali na Kalifornskou univerzitu, jiný. V rámci naplňování myšlenky pozitivní diskriminace měla univerzita vyhrazených 16 míst pro znevýhodněné. V praxi to znamenalo – pro černé studenty. Bez ohledu na to, že měli třeba i výrazně horší výsledky testů než Bakke.

Paradoxní je, že jedním ze symbolů boje proti pozitivní diskriminaci se stal člověk, který nebyl žádný aktivista. Vyhýbal se médiím, neposkytl žádný větší rozhovor, chránil si soukromí.

Měl prostě chuť studovat medicínu. Cítil se poškozen. Tak se soudil a vyhrál. Na univerzitu nastoupil v roce 1978 a studium ukončil o čtyři roky později. Nejprve pracoval na Mayo Clinic a od roku 1986 byl anesteziologem v Rochesteru v Minnesotě.

Americký sen.

A pozitivní diskriminace?

„Pozitivní diskriminaci“ není třeba dlouze definovat, i v Česku se o ní vedou diskuse dlouhá léta. Stačí připomenout, že je to plán, jak podporovat znevýhodněné skupiny. Znevýhodněné kvůli rase, genderu, víře…

Zkusme si představit důvod pro pozitivní diskriminaci, (v USA se používá termín affirmative action), aniž bychom zabíhali na půdu akademického dějepisného vyprávění.

Takže: Miliony černochů ulovili otrokáři v Africe, naskládali je do lodí a převezli do Ameriky. Ti lidé ztratili často veškeré příbuzné, všechny vazby na domov a všechno, co uměli a chtěli.

V Americe pracovali ve více či méně těžkých podmínkách na plantážích nebo v domácnostech jako otroci či sluhové.

Dějiny se ale vyvíjejí v podivných, nečekaných skocích a zákrutech. A tak najednou byli tihle lidé volní, říkali jim dokonce, že svobodní.

Miliony negramotných lidí, kteří vůbec nevědí, co se sebou, měly začít normálně žít. Mezi těmi bílými pány, z nichž mnozí si nadále mysleli, že to jsou otroci, podlidé, opice.

V zemi, která svůj blahobyt založila na vybití původního obyvatelstva a znásilnění dovezených černochů. Problém. Důvěru, spolupráci a schopnost se integrovat nebude lehké nacházet.

Co s tím? Zoufalá snaha: Pojďme ty lidi nějak zvýhodnit. Ať dostanou práci, bydlení, ať se jejich děti dostanou na školy. Musíme přece najít nějaké cesty, jak se s nimi za nové situace domluvit.

Zoufalý plán: pozitivní diskriminace.

Šlo to ztuha.

Vlastně ještě docela nedávno se mnoho věcí nezměnilo. V roce 1955 šla černoška Rosa Parksová k soudu za to, že v autobuse seděla na místě vyhrazeném pro bělocha.

V roce 1967 byl uveden slavný film Hádej, kdo přijde na večeři. Hlavním tématem byla přijatelnost manželství mezi černochem a běloškou. V té době byl takový sňatek ilegální ještě v 17 státech USA.

Ale 60. léta minulého století slibovala změnu. Administrativa prezidenta Kennedyho poprvé začala používat termín pozitivní diskriminace. A prezident Lyndon Johnson podepsal zákon, který měl zrušit rasovou diskriminaci.

Hnutí za lidská práva bylo na vrcholu, Martin Luther King byl jeho ikonou.

Systematicky zavedl pozitivní diskriminaci do praxe až další prezident Richard Nixon. Podle spisovatele a historika Tannera Colbyho jasný rasista. Nixon věřil, že černoši mohou být dobří atleti nebo dělníci v automobilce. A ti ostatní mají zůstat především v klidu.

Taková je Nixonova idea pozitivní diskriminace: Dejme některým práci, některé vezměme na školy a ti ostatní snad dají pokoj. My bílí potřebujeme klid na poctivou práci.

Tak vznikl systém kvót, který měl ulehčit život především bílé elitě. Když byl do Bílého domu zvolen Ronald Reagan, začal tento systém rušit. Z pohledu konzervativce a republikána už splnil svoji roli. Zájmy bílých jsou ochráněny. Bouře černochů už zdaleka nejsou tak intenzivní jako v 60. letech.

Není třeba pokračovat.

A pozitivní diskriminace?

Analýza listu The New York Times z roku 2017 ukazuje, že Afroameričané a Hispánci jsou na amerických vysokých školách zastoupeni méně než před 35 lety. Například: Černých studentů je 6 %, Afroameričanů v odpovídajícím věku je 15 %.

Ale to zdaleka není jediný problém fungování pozitivní diskriminace na amerických vysokých školách. Kritici tvrdí, že díky zvýhodňování se na školy dostávají studenti, kteří na studium nemají. Záhy se stanou nejslabšími v ročníku a mnozí z nich školu vzdají.

Rasové stereotypy nejsou zrušeny, ale naopak posíleny: Kdo je nejslabší? Černoši a Hispánci! Kdo na to nemá? Kdo má nižší IQ? Černoši a Hispánci!

Že by Nixonův ďábelský plán? Dejme jim šanci. Berme je jako dobré basketbalisty nebo hráče baseballu, dejme jim nějaká slušná dělnická místa. Ale zase tak moc je mezi sebe nepouštějme.

A to je všechno?

Je zvláštní, nakolik jsou problémy spjaté s pozitivní diskriminací podobné v zemích se zcela odlišnou historií. V Česku nemáme žádnou zkušenost s moderním otrokářstvím nebo kolonialismem. A přesto řešíme obdobné problémy.

Ty problémy jsou vlastně očividné. Ale zdá se, že je velmi obtížné je řešit v zemi založené na vybíjení indiánů a zotročení černochů stejně jako v zemi krotké střední Evropy, která v moderní době vždy spíš snila o rozpadu než budování velké říše.

První problém. Není to spíš otázka sociální, třídní než rasová? Tanner Colby píše, že američtí liberálové by konečně měli uznat, že pozitivní diskriminace je věc „třídy“. A že pomoc by měla být zaměřena na chudé lidi, kteří si nedokážou se svou chudobou poradit. Nikoli na národnostní, rasové menšiny.

Tahle diskuse je jedním ze základních témat v rámci programů na pomoc českým Romům. Jsou chudí a vyvržení proto, že jsou Romové? Nebo je jim třeba pomáhat jako jakýmkoli jiným chudým a vyvrženým?

Obrazy rasové segregace: „Chceme bílé nájemníky v naší bílé komunitě“

Druhý a ještě závažnější problém. Kvóty při přijímání na univerzitu? Ale nerovnost začíná už v okamžiku narození. A pokračuje v tahu na elitní školy. V USA je to už celonárodní hysterie, která má podobu stěhování za dobrou adresou, aby dítě chodilo už do dobré mateřské školy.

Ale je to u nás tak moc jiné? „Zápisová turistika“, kdy se rodiče přihlašují na adresy k příbuzným, aby dítě mohlo chodit do elitní školy? Víceletá gymnázia, jež oddělují „chytré“ a ty ostatní už v deseti letech?

Podle mezinárodních srovnání patří české školy k těm, které dokážou nejméně vyrovnávat sociální a ekonomické rozdíly mezi dětmi. Rozdíly, s nimiž děti do škol přicházejí.

Představa, že tohle se smaže kvótami při přijímání na vysoké školy, je absurdní. Je to spíš politické gesto: Tady máte kvóty a buďte v klidu.

Na obranu českého systému je třeba dodat, že žádné kvóty nezavedl. Je racionálnější. Může si to dovolit. Žádné velké městské rebelie jsme tu nezažili.

Budou v klidu i bez kvót.