Poslední car. Krutý lúzr a snadná kořist pro bolševiky

Přezdívalo se mu „Mikuláš krvavý“, ale on netoužil po krvi. Dokonce litoval masakrů, které sám schválil. Měl pocit, že to je prostě historická nutnost. Že nemohl dělat nic jiného.

9. ledna 1905 zastřelili carští vojáci 170 pokojných demonstrantů. Byla to petrohradská „krvavá neděle“.

Car Mikuláš II. si do deníku zapsal: „Jaký hrozný den. V Petrohradu byly vážné nepokoje, když se dělníci pokusili dostat do Zimního paláce. Vojáci byli přinuceni střílet, je mnoho mrtvých a zraněných. Bože, jak je to bolestivé a smutné. Matka přijela z města právě včas na mši. Rodina večeřela pohromadě. Šel jsem na procházku s Michaelem. Matka zůstala přes noc.“

Mikuláš chtěl, aby mu svět dal pokoj. Se všemi těmi požadavky na ústavu, reformy, změny. Svůj úkol totiž viděl právě v tom, že k žádné změně dojít nemá. A chtěl v klidu žít se svou rodinou.

A bavit se.

S pochopením přihlížel tomu, jak jeho manželku stále víc ovládá mystik Rasputin a sám se od něj nechal léčit – měl problémy s alkoholem. Rasputin ho vždy dokázal přimět, aby dva až tři týdny abstinoval. A Mikuláš škemral, aby „suchá“ období byla trochu kratší. Měl svoje starosti.

A tak si je nechtěl přidělávat ještě politikou.

Mikuláš se choval jako normální zhýčkaný bohatý mladík. Nejvíc ze všeho ho bavily vojenské přehlídky a primabaleríny. Mikulášův otec car Alexandr III. dokonce následníkovi ukládal trest domácího vězení. Aby se věnoval vážnějším věcem. Přípravě na vládnutí.

Moc to zřejmě nezabíralo. V roce 1892 si Mikuláš do deníku zaznamenal: „Byl jsem učiněn členem Finanční komise. Velká čest, malé potěšení. Před schůzí rady ministrů jsem přijal šest členů této instituce, o jejichž existenci jsem neměl ani nejmenší tušení. Schůze byla velmi dlouhá, až do 3:45. Tak dlouhá, že jsem nemohl stihnout začátek výstavy.“

Už o dva roky později se Mikuláš stal v podstatě neomezeným vládcem největší země na světě, ve které žilo přes 120 milionů lidí.

Byl to naprosto nekompetentní politik. Svědčí o tom i jeho dobře zdokumentovaný vztah k ministrům. Těm se, poté, co se oženil a měl děti, věnoval intenzivněji než primabalerínám.

Historik Marc Ferro v knize Mikuláš II.: Poslední car popisuje: Car svým ministrům nevěřil a s postupem času je měnil stále častěji. Mezi roky 1905–17 měl například 11 ministrů vnitra, 9 ministrů zemědělství a 8 ministrů obchodu.

Ministři se zodpovídali přímo carovi, vláda jako celek neexistovala. Důsledkem bylo, že ministři často bojovali mezi sebou, aby se carovi zalíbili. Investice byly schvalovány, aniž by o tom věděl ministr financí. Ministr vnitra netušil, co plánuje jeho kolega ministr spravedlnosti…

Výběr ministrů navíc do značné míry závisel na protekci, na doporučení carovi blízkých lidí, nejčastěji z kruhu rodiny. Mikuláš II. sám žádnou vládní koncepci neměl.

Největší moc v dosazování ministrů postupně získal Rasputin.

Pravděpodobně nejdůvěrnější svědectví o Rasputinovi podal jeho tajemník Áron Samuilovič Simanovič, carský klenotník a jeden z mála židů, kteří se v carském Rusku těšili privilegovanému postavení. (Simonavičovu knihu českým čtenářům připomněl filosof a biolog Stanislav Komárek.)

Ohledně dosazování ministrů byly Rasputinův vliv a neznalost podle Simanoviče tak mocné, že téměř paralyzovaly státní správu:

„Sexuální pletky s Rasputinem patřily takříkajíc k dobovému koloritu dam vyšší petrohradské společnosti a Rasputin se za vstřícnost tohoto typu odvděčoval tím, že díky svým konexím přímo v carské rodině dosazoval jejich manžely, bratry a v některých případech i syny na prominentní místa. Tato jeho ,štědrost' spojená s naprostou nekompetencí pro výběr kandidátů, o jejichž schopnostech a také povinnostech na novém služebním postu neměl ani mlhavé představy, představovala jeho nejzhoubnější vliv na chod carského státu, který těmito počiny téměř paralyzoval.“

Ale popořadě.

Rasputin. Nevzdělaný venkovan s mimořádným léčitelským a hypnotickým nadáním. Uhrančivý pohled, strhující uklidňující hlas. Neméně strhující sebevědomí.

To vše by ale nestačilo ke zrodu historické postavy, která zásadně ovlivnila carskou rodinu.

Mikuláš, jak už to u panovníků bývalo obvyklé, toužil po synovi. S manželkou Alexandrou Fjodorovnou měli ale nejprve čtyři dcery. Konečně se v roce 1904 narodil Alexej.

Už krátce po jeho narození bylo ale jasné, že trpí hemofilií – poruchou srážlivosti krve, s níž si tehdejší lékaři nevěděli rady. Nemocí, kterou byl dědičně zatížen rod Alexandry Fjodorovny.

Pověst o mužikovi se zázračnými schopnostmi se donesla i carevně. Rasputin byl povolán ke dvoru a měl výsledky. Dokázal careviče uklidnit, dokázal zastavit krvácení. Byl si jistý, že Alexej nezemře, i v situacích, kdy lékaři už se vzdali a kněží chystali poslední pomazání.

Carevna mu věřila, spoléhala na něj. A on si žil svůj vlastní dvorský život. Léčil, hýřil, manipuloval.

Nekompetentní vládce. Zkorumpovaní ministři. Carevna zdrcená nemocí dítěte. Nečitelný mystik.

Dvůr posledního cara.

„Na podzim už hrozba hladomoru zasahovala sedmnáct gubernií od Uralu po Ukrajinu, oblast dvakrát větší než Francie, s populací 36 milionů lidí. Venkované slábli a stahovali se do svých chalup. Žili o ,hladovém chlebu', který se pekl ze žitných plev smíchaných s merlíkem, mechem a stromovou kůrou, takže bochníky byly žluté a hořké. Ti, kteří měli sílu sbalit si tu trochu svého majetku, prchali do všech směrů a tvořili se svými kárkami na cestách kolony. A pak udeřily cholera a tyfus a do konce roku 1892 zahubily půl milionu lidí,“ píše Orlando Figes v knize Revoluční Rusko 1891–1991.

Hladomor ruskou společnost zpolitizoval a zradikalizoval. Ukázalo se jasně, jak je Rusko zaostalé a nakolik je osud prostých lidí carskému dvoru lhostejný.

Nešlo jen o počasí, které hladomor nastartovalo – v zimě napadlo málo sněhu a byly kruté mrazy, na jaře nepršelo… Šlo o to, že rolníci obdělávali pole v podstatě středověkou technikou, neměli moderní hnojiva, že zastaralé železnice nebyly schopny dovážet obilí do postižených oblastí.

A především o to, že vláda nijak účinně nereagovala. Zpočátku dokonce odmítala existenci hladomoru připustit.

V roce 1894, když Mikuláš po smrti svého otce nastoupil na trůn, předložili zástupci místních samospráv – „zemstev“ – svoje požadavky. Především požadovali svolání národního shromáždění.

„V projevu, kterým rozezlil veřejné mínění, Mikuláš takové ,absurdní snění' odsoudil a vyzdvihl svou ,pevnou a neotřesitelnou' věrnost ,principům samoděržaví', které se ve své korunovační přísaze zavázal dodržovat. Carova suverenita byla absolutní, neomezitelná zákony, parlamentem, administrativou nebo veřejným míněním, a za svou vládu se car zodpovídal pouze svému svědomí a Bohu.“

Mikuláš byl bezradný. Kromě lpění na tradicích neuměl v politice nic.

„Co bude se mnou a s celým Ruskem?“ plakal po otcově smrti. „Nejsem připravený stát se carem. Nikdy jsem jím nechtěl být. O vládnutí vůbec nic nevím. Nemám dokonce ani ponětí, jak mluvit s ministry.“

To nemohlo dopadnout dobře.

Po „krvavé neděli“ z roku 1905 musel Mikuláš strpět ustavení Dumy, parlamentu, který si nárokoval převzetí části carských pravomocí.

Duma byla pro Mikuláše podivnou hrozbou, kterou jeho svět neznal. Car a jeho okolí vnímali poslance jako nebezpečné vetřelce. „Poslanci vypadali jako gang kriminálníků, kteří jen čekají na signál, aby se vrhli na ministry a zakroutili jim krkem.“

Ale bylo hůř.

Po vstupu Ruska do 1. světové války se země definitivně zhroutila. Na frontě zahynulo přes 1,5 milionu ruských vojáků. Zásobování potravinami zkolabovalo. Ceny nekontrolovaně rostly. Carská vláda nenabízela jakékoli řešení.

15. března 1917 Mikuláš podepsal abdikaci. Překvapivě to nenesl příliš těžce. Myslel si, že nejtěžší dobu přečká s rodinou v azylu, nejlépe v Británii, kde měl královské příbuzné. A pak bude spokojeně dožívat v carském letovisku na Krymu.

Ani v roce 1917 k němu svět nedoléhal.

Do Británie ani na Krym se už ale nedostal. Nejprve ho s rodinou prozatímní vláda držela v domácím vězení. Pak je agenti tajné bolševické policie zastřelili.

V roce 2000 ho pravoslavná církev prohlásila za světce.