„Popravili ho dvakrát.“ Hrdina skončil na šibenici a pak v zapomnění

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Proč ho soudíte? Rovnou s ním na šibenici!“

Zaplněnou velkou soudní síní na pražské Pankráci rezonovaly 14. června 1950 výkřiky nenávisti, i když na lavici obžalovaných seděl hrdina jen nedávno skončené druhé světové války.

„Odporný zrádce, lokaj imperialismu. Nic než smrt si nezaslouží!“

Po krvi Jaromíra Nechanského, v Británii vycvičeného parašutisty, dav přímo lačnil. A komunistická justice mu vyšla vstříc: hrdinu poslala na šibenici.

Když přišel 16. června 1950 den popravy, nemohl Nechanský, válečný velitel mimořádně úspěšného výsadku Platinum-Pewter, dlouho zemřít. Kat Vladimír Trunda (ten samý, jenž o jedenáct dní později skoncoval i s Miladou Horákovou) se dle archivních záznamů při exekuci dost nadřel, než parašutistu na šibenici uškrtil.

Ani tím však, jak popíšeme, tragédie osudu odvážného muže neskončila.

Paraskupina nadporučíka Nechanského s označením Platinum-Pewter byla na smrtelně nebezpečnou misi do protektorátu vysazena pouhých pět let před tím. V noci z 16. na 17. února 1945 seskočila nedaleko Nasavrk, a podílela se pak na přijetí paravýsadku Bauxite nebo i na shozu 14 tun výzbroje a výstroje pro domácí odboj.

Prostřednictvím radiotelegrafisty, četaře Jaroslava Klemeše, také udržovala spojení českého odboje s exilovou vládou v Košicích, ale i s Londýnem.

„Výsadek Platinum-Pewter patřil na konci války k nejúspěšnějším operacím exilového ministerstva národní obrany v Londýně. Nechanský se svým týmem odvedl - a pak i v Pražském povstání - až heroický kus práce v boji proti německým okupantům,“ konstatuje historik a také předseda poslaneckého výboru pro bezpečnost Pavel Žáček (ODS).

Za Pražského povstání v květnu 1945 se totiž třiatřicetiletý Jaromír Nechanský, už jako kapitán špičkově vycvičený v taktice i koordinaci odboje, stal předsedou vojenské komise České národní rady, jež úzce spolupracovala s povstaleckým velitelstvím Bartoš generála Karla Kutlvašra. Nechanskému byl dokonce Kutlvašr, ač generál, podřízen. Parašutista byl totiž pro území protektorátu v roli zástupce exilového ministra obrany.

„Byl prostě všude, jezdil za Národní radou, zajišťoval ji vojensky, kontroloval stav barikád a mužstva, zceloval nesoustředěné bojové svazy… Byla to práce, kterou všichni známe, ale o které Nechanský nechce hovořit. Byla to prý povinnost a ta je přece samozřejmostí,“ vzpomínal bezprostředně po válce na Nechanského činy při povstání Jan Reiniš z odbojové Zpravodajské brigády.

A přece byl muž, o němž Pavel Žáček mluví jako o přední osobnosti československého vojenského protiněmeckého odboje, dne 4. září 1949 zatčen a obviněn z velezrady a vyzvědačství.

Že všechny jeho hrdinské činy už nic neznamenaly a byly zapomenuty komunistickým režimem, historiky nepřekvapuje. Avšak, že jméno velitele úspěšného výsadku Platinum-Pewter a jednoho z hybatelů Pražského povstání zůstane zapomenuto i dlouhé roky po pádu komunismu, patří k paradoxům složité poválečné doby, jejíž dopady přežily i nástup nových poměrů po roce 1989.

Už citovaný Pavel Žáček říká, že Jaromír Nechanský se stal tragickou obětí zpravodajských her z počátku studené války. A ještě po sametové revoluci padaly vážně míněné návrhy vymazat jméno tohoto nezpochybnitelného hrdiny z pamětní desky na průčelí generálního štábu, jež nese jména komunisty zavražděných důstojníků armádního velení.

Parašutistův synovec Pavel Nechanský mluví dokonce o druhé „popravě“ svého strýce. „Jen to srovnejte: jeho radiotelegrafista četař Jaroslav Klemeš získal hodnost generála. A byli do ní povýšeni i ve válce mnohem méně významní vojáci či dokonce řadoví samopalníci. Avšak o strýci se stále jen rozpačitě mlčí, byť mu posmrtně vrátili hodnost i válečná vyznamenání. Proto říkám, že parašutista Jaromír Nechanský byl ‚popraven‘ podruhé. Křivda trvá,“ říká.

I on patří do skupiny historiků, archivářů a badatelů, kteří se rozhodli Jaromíru Nechanskému vrátit zpátky čest hrdiny protinacistického i protikomunistického odboje. „Nastal čas Nechanského v plné míře rehabilitovat,“ formuluje tento cíl známý badatel Jaroslav Čvančara.

Proč kolem Nechanského panují rozpaky a ticho? Dle Jaroslava Čvančary jsou za tím podezření, v některých případech smyšlená, i historky.

Nechanský je například podezříván ze spolupráce s někdejší armádní komunistickou rozvědkou Bedřicha Reicina (popraven v procesu s protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským - pozn. red.) a navíc i ze smrti několika odbojářů.

„Tihle historici vycházejí z nepravdivých polistopadových informací Reicinovy sekretářky Bohumily Uhlířové-Řičicové. Jen opisují jeden od druhého, aniž by si dali práci s ověřováním skutečných faktů. Jen stereotypně papouškují: kdo ví, jak to s tím Nechanským vlastně bylo,“ říká už citovaný parašutistův synovec Pavel. „Pravdivá a málo známá fakta o mém strýci nikoho nezajímají,“ dodává.

K rehabilitaci Jaromíra Nechanského a nápravě křivdy mají pomoci nová svědectví, která mění pohled na působení Nechanského u Reicina a osvětlují, jaká byla skutečně jeho úloha.

Například jde o svědectví z roku 1994, které podal Ladislav Mareda, za Pražského povstání zástupce velitele Zpravodajské brigády. Dle něj byl Jaromír Nechanský v roce 1945 oficiálně přidělen k Reicinovu obrannému zpravodajství (OBZ), „aby v něm prosazoval záležitosti parašutistů“.

Což zmiňoval i velitel paraskupiny Tungsten Rudolf Pernický nebo i další válečný hrdina tehdejšího parašutistického odboru Rudolf Krzák z výsadku Silica-South. Západní parašutisté potřebovali zkrátka a dobře dle historiků nutně znát plány sovětizace československé armády. A Nechanský jim v tom měl i chtěl pomoci.

„Klub válečných parašutistů Nechanského pověřil, aby v jejich zájmu udržoval styk s 5. oddělením hlavního štábu, kde Reicin s Karlem Vašem bránili parašutistům ve výzkumu v archivech gestapa a také ve výsleších gestapáků a jejich konfidentů. Opakovaně mi to potvrdili vedoucí představitelé Klubu válečných parašutistů,“ vypověděl po pádu komunismu odbojář Mareda.

Léta šířené spekulace, že Nechanský po válce zakládal ilegální skupiny bojovníků proti komunistickému režimu, jen aby je zrazoval a vydával agentům komunistické kontrarozvědky a státní bezpečnosti, označil Mareda za absurdní výmysly.

Nechanského činnost u Reicina pak v dopise Václavu Havlovi osvětlil i někdejší politický atašé americké ambasády Isaac Patch, jehož komunisté v roce 1949 vypověděli z Prahy.

Co vadilo na Nechanském komunistům a zejména Sovětům, je zřejmé. V jejich očích mu po válce a po komunistickém únorovém převratu přitížilo, že před koncem války vyjednával s americkým velitelstvím v Plzni, ale i s vedením Ruské osvobozenecké armády (ROA) - takzvaných vlasovců, kteří dorazili do Prahy i s těžkou technikou už 7. května 1945, tedy dva dny před příjezdem Rudé armády.

A vadil konečně i fakt, že Nechanský byl jedním ze signatářů kapitulace Němců 8. května 1945 v Praze, kteří se snažili uniknout před postupujícími jednotkami Sovětů do amerického zajetí.

Sovětům, a tudíž i jejich prodloužené ruce Reicinovi, překážel Nechanský po válce i kvůli stykům s britskou a americkou vojenskou misí v Praze. Přitom parašutistovy styky s Američany vyhovovaly původně i Reicinově rozvědce (OBZ). Ta ho k nim navíc dokonce pobízela.

Nechanský kromě toho o svém přidělení k OBZ informoval i americkou zpravodajskou službu CIA či diplomaty USA působící v Praze, s nimiž udržoval přátelské vztahy. A jeho klamné roli v OBZ přitakal i atašé USA v Československu Spencer Taggart.

Jeden z největších znalců paravýsadků vyslaných z Británie do protektorátu Jiří Šolc zdokumentoval, že Nechanský si Američanům opakovaně stěžoval, že mu recipročně „neposkytují dostatek požadovaných zpráv a informací (patřičně upravených - pozn. red.), kterými může před OBZ krýt styky s americkou stranou, čímž trpí jeho důvěryhodnost v očích československé komunistické rozvědky“.

Podporuje to konstatování historika Pavla Žáčka, že Nechanský je dodnes kontroverzně vnímán, protože se stal obětí zpravodajského souboje v počátcích studené války, kdy se střetávaly mocenskopolitické zájmy východních i západních bezpečnostních a zpravodajských složek.

Ani to by dle Jaroslava Čvančary nemělo ovšem vést k neustálému živení pokřiveného pohledu na tohoto významného hrdinu protiněmeckého a protikomunistického odboje.

Proč ale Nechanský navázal kromě již zmíněných oficiálních či přátelských styků s Američany navíc i výzvědné a zpravodajské kontakty?

Odpovídá na to částečně už citovaný Ladislav Mareda: „Na protest proti komunistickým čistkám v armádě a likvidaci demokracie navázal spolupráci s americkou výzvědnou službou. Společně se svým přítelem z odboje, bývalým velitelem Zpravodajské brigády Veleslavem Wahlem, založil a řídil síť ilegálních skupin protikomunistického odboje. Svou takzvanou spoluprací s 5. oddělením (kontrarozvědkou) kryl protikomunistickou organizační a zpravodajskou činnost směřující ke svržení komunistické diktatury.“

Zároveň však Američané po počátečních slibech byli k Nechanskému a jeho osudu zdrženliví. Na odpověď „Proč?“ si dle historika a poslance Žáčka musíme ještě počkat: „Pamětníci ze CIA hodnotí Nechanského mimořádně vysoce. Přesto si ale musíme z oficiálních zdrojů CIA jejich svědectví doplnit, abychom věděli, jak rozsáhlé měli Američané informace o Nechanského spolupráci s OBZ. Nakolik ji podporovali a zda šlo skutečně o součást jejich složité zpravodajské hry.“

Stejného mínění je i Jiří Plachý z Vojenského historického ústavu. Ve studii o Nechanském uvádí: „… není možné ho hodnotit pouze na základě dosud známých dokumentů z provenience československých tajných služeb a justice. Mnohé by snad, alespoň o důvodech podivné role pracovníků pražské rezidentury CIA, mohly napovědět americké archivy. Do té doby lze jen konstatovat, že v celém případu zůstává stále ještě řada bílých míst.“

Badatel Čvančara však formuluje svůj názor na tehdejší události bez obalu: „Nechanského práskli komunistické rozvědce lidé z velvyslanectví USA, kteří pracovali pro Sověty. A překvapili tím nepochybně i samotného Reicina,“ říká.

Jaromír Nechanský byl spolu se svým přítelem z odboje a velitelem Zpravodajské brigády Veleslavem Wahlem předán pankráckému katovi 16. června 1950 v 5:25 hodin. Dle vězeňských zápisů před smrtí ještě zvolal: „Jsem přesvědčen, že umírám za spravedlnost, za demokracii a za vlast, za kterou jsem bojoval v poslední válce. Odplata přijde!“