Pluk Azov: Elita ukrajinské armády, nebo „nový Tálibán“?

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Ukrajinský pluk Azov bojuje s ruskými okupanty o Mariupol. Má pověst elitní vojenské jednotky. A také jednotky, kam směřují příznivci extremistů, neonacisté, obdivovatelé Adolfa Hitlera. Podle ruské propagandy je to doklad toho, že Ukrajinu ovládají fašisté. Je to ale mnohem složitější.

„Nemám nic proti ruským nacionalistům, ani proti velkému Rusku,“ říká v reportáži deníku Guardian člen oddílu Azov, který se představil jako Dmytrij. A dodává: „Ale Putin není Rus, je to Žid.“

Reportáž je z roku 2014, kdy byl Azov největší silou v boji proti ruským separatistům na východě Ukrajiny. Nesmiřitelní nepřátelé na obou stranách fronty měli k sobě v lecčems blízko. A dodnes mají.

Duchovní otec Azovu, později ukrajinský poslanec Andrij Bileckyj, ještě před vznikem oddílu prohlásil: „Údělem Ukrajiny je stanout v čele bílé rasy během poslední křížové výpravy proti podlidem, jimž vládnou Semité.“

Proti Azovu stál na straně separatistů například dobrovolnický oddíl velitele, který si říkal Vargan.

„Byl si jistý, že bílý člověk je vrcholem evoluce, a to mu dává právo rozhodovat o osudu světa. A vrcholem bílého člověka je pak veliký Slovan čili Rus. Protože i Ježíš Kristus byl Rus,“ charakterizuje Vargana ve své reportáži Stanislav Krupař.

Na obou stranách fronty předvoj bílé rasy. Lidé, kteří vyznávají vládu pevné ruky, nenávidí „nižší rasy“, gaye, lesby, změkčilé liberály… A i ti ukrajinští mají většinou jako první jazyk ruštinu.

V Azovu v roce 2014 působil i ruský dobrovolník původem z Petrohradu. Oceňoval ruské velitele, kteří se stylizovali do role carských důstojníků a snili o obnově impéria. A přál jim svým způsobem i úspěch – aby i Rusové měli svůj vlastní násilný nacionalistický Majdan.

V mnohém mají pro sebe pochopení. A nemilosrdně se vzájemně zabíjejí.

V jedné věci je samozřejmě mezi bojovníky Azovu a dobrovolníky na ruské straně zásadní rozdíl: Ukrajinci se brání. Brání se odporné agresi naplněné válečnými zločiny. Tady mezi azovským Dmytrijem a ruským Varganem žádné rovnítko není.

Téma Azovu se tak za současné situace stává spíš otázkou, co vše je v rámci takové obrany povoleno. Všechno? A také otázkou: Co s Azovem po válce?

Není pochyb o tom, že v Azovu a dalších dobrovolnických oddílech působí extremisté i obdivovatelé třetí říše Adolfa Hitlera. Zdokumentovala to řada novinářů, (kromě už citovaných textů z The Guardian a magazínu Reportér například i BBC, The Telegraph nebo Newsweek) i neziskových organizací. Zpráva OSN píše o podezření z válečných zločinů – rabování, znásilňování, mučení zajatců.

A kvůli podobnému podezření zrušil Kongres Spojených států nabídku, že USA budou pomáhat při výcviku ukrajinských dobrovolníků.

Od roku 2016 se na Ukrajině množí útoky extremistů na romské tábory. Jen v roce 2018 byly čtyři, účastnily se jich i skupiny napojené na Azov. Při jednom z útoků byl ve Lvově zavražděn mladý Rom.

Lidskoprávní a romské organizace si opakovaně stěžují, že krajní pravice je pod ochranou ukrajinské policie a útočníci se zpravidla – s výjimkou vražedného útoku ve Lvově – nedostanou před soud.

Právě útoky na Romy připomenuly otázku, kterou někteří komentátoři kladli už v roce 2014. Nespočívá největší nebezpečí ohledně Azovu a dalších dobrovolníků v tom, že mohou svoji sílu a zbraně použít při řešení konfliktů ve vnitřní politice?

V roce 2014 nebyl čas to řešit. Navíc Azov skvěle bojoval na frontě. Nicméně – co by měl demokratický stát udělat s několika tisícovkami neohrožených, dobře organizovaných a dobře vyzbrojených extremistů a nácků?

Nechat je být?

A co mohou tihle bojovníci udělat s demokratickým státem?

Nechají ho být?

Citovaná reportáž deníku The Guardian má titulek „Bojovníci Azovu jsou největší ukrajinskou zbraní a mohou být pro ni i největší hrozbou“. Příslušníci Azovu novinářům popsali svoji představu blízké budoucnosti:

Na Ukrajině bude nová revoluce. Ta k moci vynese rozhodnějšího vojenského lídra, blízkého očekáváním Azovu.

A Azov si může změny i vynutit. Spolu s ostatními dobrovolnickými oddíly může vytvořit dobře vyzbrojenou armádu.

Dmytrij očekával, že tehdejší prezident Petro Porošenko bude zabit a moci se ujme diktátor. „Co s tím zmůže policie? Nedokázala zastavit neozbrojený dav. Těžko si poradí s ozbrojenými jednotkami,“ shrnuje svoji vizi Dmytrij.

Byly to plány či představy a přání v roce 2014. Ani zdaleka to nebyly vize ukrajinské armády. A velmi pravděpodobně ani všech příslušníků Azovu.

Každopádně se nenaplnily. Petro Porošenko dokončil svůj mandát. V regulérních volbách ho porazil současný prezident Volodymyr Zelenskyj.

A podle německého politologa a předního evropského odborníka na fašismus a extrémní pravici Andrease Umlanda nedošlo ani k radikalizaci ukrajinské společnosti jako celku. Ani v podmínkách permanentní války od roku 2014 nezískala radikální pravice a nacionalisté větší politickou moc.

Na Ukrajině je to nadále okrajová síla. V mnoha západoevropských zemích jsou tyto skupiny výrazně silnější.

Je tu ale jeden unikát, otevřený problém – ozbrojené oddíly napojené na extremistické politické strany. S Azovem je spojena strana Národní korpus.

Politicky jsou možná slabí, ale mají bojové zkušenosti a zbraně.

Podařilo se Azov zkrotit?

Zakladatel a první velitel Azovu Andrij Bileckyj už v roce 2005 založil hnutí Ukrajinští vlastenci a snažil se ovládnout krajně pravicovou nacionalistickou scénu na Ukrajině.

V bojích na východní Ukrajině v roce 2014 se jeho dobrovolníci osvědčili. Zejména při dobytí Mariupolu získali pověst nejsilnější jednotky ukrajinské armády. Ukázalo se, že trénink fotbalových hooligans a nácků představoval lepší přípravu na válku než běžný výcvik v ukrajinské armádě.

Ukrajina se pokusila Azov a podobné bojové oddíly už v roce 2014 „zkrotit“. Začala je začleňovat do oficiálních jednotek Národní gardy spadající pod ministerstvo vnitra.

Výsledek: Azov zůstal ve velké míře nezávislý a svoje aktivity mohl financovat za peníze ministerstva vnitra.

Azov se především stal na extremistické scéně mezinárodním pojmem. Navázal pravidelné kontakty s představiteli krajně pravicových nacionalistů po celém světě. Odborníci odhadují, že mezi lety 2014–2019 přijelo na Ukrajinu 50 tisíc zahraničních bojovníků.

Kolik z nich se zapojilo přímo do aktivit Azovu, není jasné. Každopádně je Azov v současnosti mezinárodní organizací. Jeho řadami prošli bojovníci ze Švédska, Španělska, Francie, Ruska, Německa a dalších zemí.

Azov po roce 2014, jako řádná jednotka ministerstva vnitra, rozvíjel i svoje vnitrostátní aktivity. Vytvořil zastřešující politickou stranu Národní korpus. A také milice, které „dohlížejí na pořádek“ na ulicích.

V praxi to znamená, že napadají gaye a lesby a účastní se útoků na romské osady.

Jeden z vůdců Národního korpusu to shrnul: „Ulice budou naše! Uděláme pro to vše!“

Podle think tanku SITE jsou vize ukrajinských neofašistů stále komplexnější a hrozivější. Jako příklad uvádí vlivnou postavu ukrajinské neofašistické scény, která si říká Slovak. Přijel na Ukrajinu bojovat ze zahraničí; odkud nechce prozradit.

Podle něj může konflikt na Ukrajině vést ke kolapsu současné civilizace a vytvoření fašistických národních států.

„Tato válka spálí fyzickou a duševní slabost našich lidí a silné národy povstanou z tohoto popela,“ hlásá Slovak. „Naším úkolem je zajistit, aby podmínky zůstaly nesnesitelné co nejdéle, aby k této změně mohlo dojít. V sázce je budoucnost a tuto šanci nesmíme ztratit.“

Inspiraci vidí Slovak v Afghánistánu. Tam bojovali jak proti Rusku, tak proti NATO desítky let. A zvítězili. „Ukrajina by si měla půjčit tuto stránku jejich historie.“

Válka jako příležitost k fašistické revoluci. Jen ojedinělý výkřik fanatika? Dlouhodobé zkušenosti s Azovem spíše ukazují, že takové výkřiky by se neměly podceňovat.

Ne, nic z toho nedává za pravdu Putinově propagandě a válce. Spíš by se dalo říci, že on už s tou fašistickou revolucí začal v praxi.

Nicméně válka jednou skončí. A podaří se pak Ukrajině konečně Azov zkrotit?

Bude to elitní jednotka ukrajinské armády?

Nebo spíš něco jako „nový Tálibán“?