Hotově, nebo kartou? Zapomenutá peněženka spustila platební revoluci

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ta historka se odehrála ještě v dobách „platebního pravěku“. V roce 1949 ředitel úspěšné americké úvěrové společnosti Frank X. McNamara šel se svými obchodními partnery na večeři do luxusní newyorské restaurace. Když pak vrchní přinesl účet, McNamara zjistil, že u sebe nemá peníze. Před večeří se totiž převlékl do jiného obleku a peněženku si zapomněl v původním saku. Přestože mu v restauraci nabídli, že zaplatit může příště, McNamara údajně zavolal manželce, která mu peníze přinesla.

V hlavě McNamary se ale uhnízdila myšlenka: Proč by měli být lidé při svém utrácení omezováni tím, kolik hotovosti u sebe mají? Od nápadu k činu nebylo daleko. McNamaru napadlo založit klub a pojmenovat ho příznačně Diners Club, který by svým členům vydával úvěrové karty pro bezhotovostní platbu v restauracích (a posléze v hotelech či obchodech), s nimiž by uzavřel smlouvu. Za poplatek pět až sedm procent by jim pak účty proplácel.

V únoru 1950 se McNamara se svým obchodním partnerem do newyorské restaurace vrátil. Když došlo na placení, tentokrát už nehledal po kapsách peněženku, ale vytáhl malou kartonovou kartičku. Zdánlivě běžné posezení u stolu s dobrým jídlem následně vešlo do historie jako First Supper – První večeře.

První kreditní karta, která našla opravdu široké uplatnění, byla na světě. Ještě tentýž měsíc už mělo podobné karty asi 200 podnikatelů, kteří s nimi mohli platit v několika desítkách luxusních restaurací na Manhattanu.

Počet uživatelů ale rychle narůstal a už na konci roku měl „klub kreditní karty“ okolo 20 tisíc členů. Stejně rychle přibývalo rovněž smluvních partnerů, kteří kartu přijímali. V následujících letech se karta Diners Club začala rozšiřovat do dalších zemí a také začali vznikat první následovníci původního Diners Clubu.

Zajímavostí je, že s kartou Diners Clubu se platilo také v socialistickém Československu, a to ještě dlouhé roky před tím, než se platební karty staly stejně běžné jako ve Spojených státech a dalších západních zemích.

Československo začalo oficiálně akceptovat platební karty v roce 1965, ale až na podzim 1968 pomocí Diners karty zaplatil nějaký cizinec v pražské pobočce Čedoku, pod nějž spadaly všechny organizace působící v cestovním ruchu. Právě proto byl přijímáním platebních karet pověřen právě Čedok.

Mezi tuzemské průkopníky platebních karet se před listopadem 1989 zařadila tehdejší Živnostenská banka. Nejenže začala v roce 1988 poskytovat k tuzexovému účtu první kartu na českém trhu, ale už v roce 1991 jako první v zemi vydala VISA kartu. O pár let později ovšem prodala obchodníky VISA a také legendárního Diners klubu České spořitelně.

Ta se ostatně zapsala do „platební“ historie také, když v lednu 1991 zprovoznila první bankomat v Československu – na západ od železné opony je veřejnost začala používat už o více než dvacet let dříve. Bankomaty byly jednou z prvních služeb, kterou lidé mohli používat bez ohledu na úřední hodiny své banky. Staly se také prvním komerčním zařízením, jež využívalo šifrovací systémy. Proto byly zařazeny na seznam 100 nejvýznamnějších vynálezů 20. století.

Britské banky tvrdí, že na myšlenku konstrukce zařízení na výplatu peněz přišel v roce 1965 Skot John Shepard Baron, který pracoval v jedné britské finanční společnosti. „Bylo frustrující, že banky měly otevřeno jen mezi 10:00 a 15:00 a pár hodin v sobotu ráno,“ popsal před lety pro americký Smithsonian Institution, co ho přivedlo na plán zkonstruovat zařízení, které by vyplácelo peníze kdykoli.

Se svou myšlenkou se svěřil řediteli Barclays Bank. „Požádal jsem ho, jestli mi může věnovat devadesát sekund před obědem. Trvalo to jen osmdesát dva sekund – kolega to měřil,“ popsal později klíčovou událost. Generální ředitel se pro myšlenku bankomatu okamžitě nadchnul a chtěl hned jeden koupit. Trvalo ale ještě téměř tři roky, než byly vyvinuty potřebné mechanismy a bezpečnostní kódy. Testování bezpečnosti bylo svěřeno britské tajné službě MI6.

„Vsadil jsem se s přáteli o bednu šampaňského, pokud zkusí prolomit bezpečností kódy, a o druhou bednu, pokud se jim to podaří,“ vzpomínal Shepard Baron. Experti MI6 vyhráli obě bedny šampaňského, ale potvrdili, že bezpečnostní systémy není možné prolomit bez znalosti utajených informací.

První peněžní automat zprovoznila Barclays Bank v červnu 1967. Vyplácel jednu bankovku v hodnotě deseti liber po vložení děrného štítku a zadání PIN. Bankomaty, které se postupně začaly rozšiřovat do dalších měst i zemí, lidé zpočátku využívali jako nouzové řešení, když si nestihli vyzvednout hotovost v bance. Časem se ale staly první volbou a dnes už si pro hotovost chodí k bankovní přepážce málokdo.

Nárok na vynález bankomatu si ale dělají také Američané, konkrétně Don Wetzel z Dallasu, který pracoval ve firmě, jež se zabývala vývojem zařízení pro automatické třídění zavazadel na letištích. Nápad se mu prý urodil v hlavě v roce 1967, když stál ve frontě před pokladnou své banky.

„Nikdy jsme ATM nepovažovali jen za výplatní zařízení. Chtěli jsme, aby toto zařízení provádělo většinu operací, které dělají pokladníci – včetně převodu peněz mezi účty, příkazů k úhradě a výplaty hotových peněz,“ tvrdil později. První americký bankomat byl zprovozněn v roce 1969, ale trvalo to ještě roky, než bankomaty dokázaly plnit všechny funkce, o nichž mluvil Don Wetzel.

K současnému standardu měl hodně daleko rovněž první bankomat České spořitelny na Václavském náměstí. Nejdřív ho mohli využívat pouze zaměstnanci banky, až na konci roku 1991 se zpřístupnil také pro veřejnost. Bankomat tehdy pracoval v takzvaném off-line režimu.

„To znamená, že nebyl připojen na žádný centrální počítač, veškeré transakce se děly uvnitř toho bankomatu a zapisovaly na disketu. Ty diskety se sehrávaly do centra, tam se zjišťovalo, jestli ten člověk je v debetu, nebo není, a kolik si vybral,“ vysvětlil po letech systém první výdejny peněz technik bankomatové sítě České spořitelny Tomáš Hloušek. Údaje se aktualizovaly jednou denně. „Lidé si tak mohli vybrat i peníze, které neměli,“ dodal.

Do bankomatu se vkládaly pouze československé stokoruny a padesátikoruny, denní limit na výběr byl tisíc korun, což odpovídalo přibližně třetině tehdejšího platu. K výběru potřeboval klient takzvanou spořitelní kartu. S ní ale nešlo platit v obchodě, k tomu byla zapotřebí platební karta, jejíž využití bylo v té době ještě hodně omezené, protože potřebné zařízení – takzvanou žehličku – mělo jen několik pražských obchodů.

První online bankomat v Česku i celé střední a východní Evropě byl zprovozněn v únoru 1992 v pražské ulici na Příkopě, kde dnes sídlí Česká národní banka. Díky připojení k síti už dokázal pružněji zjistit aktuální zůstatek na účtu. Celý systém se dále rozvíjel, rozšiřoval a modernizoval.

První modernější vkladomat spustila Česká spořitelna v červenci 1998 v pražském obchodním centru Nový Smíchov. Postupem času přibyla také možnost dobít si prostřednictvím bankomatu kredit na mobilní telefon nebo zaplatit složenku, některé bankomaty umí uhradit fakturu mobilnímu operátorovi nebo zadat platební příkaz. Dokážou třeba i zvýšit kontokorent, sjednat pojištění nebo požádat o úvěr.

Podobným prudkým vývojem prošly také platební karty, s nimiž se postupně dalo běžně platit u stále většího okruhu obchodníků. V roce 1998 počet plateb u terminálů v obchodech a dalších provozovnách poprvé překonal počet výběrů z bankomatů. Přibývaly také karty vybavené vedle magnetického proužku i čipem.

Česká spořitelna stála i u další inovace: Zavedení bezkontaktních karet a terminálů na podzim 2011. Menší nákupy do 500 korun se tím významně urychlily a zjednodušily, protože už nebylo nutné plastovou kartičku vkládat do terminálu ani vyťukávat PIN.

Bezkontaktně už lze vybírat i z bankomatů, kterých je po celé zemi více než pět tisíc, ale pozvolně jich ubývá – také kvůli tomu, že se rozšiřuje přímé placení kartou a v posledních letech také prostřednictvím chytrých telefonů či hodinek.

Poslední novinkou je virtuální platební karta. Funguje stejně jako fyzická platební karta, ovšem neexistuje v plastové podobě, ale jen v internetovém bankovnictví nebo mobilní peněžence. S virtuální kartou je možné platit na internetu, lze si ji také nahrát do mobilu, a pak s ní platit i v obchodech nebo vybírat hotovost z bezkontaktních bankomatů.

Virtuální karta může být i jednorázová. Česká spořitelna jako první banka v zemi zavedla před třemi lety jednorázovou virtuální platební kartu, s níž je možné zaplatit jednu konkrétní věc a následně ji zrušit. Tím odpadá riziko, že kartu někdo v budoucnu zneužije.

„Typickým příkladem může být nákup v neprověřeném internetovém obchodě, například mimo Evropskou unii, který nepoužívá 3D Secure (silné ověření uživatele pozn. red.),“ konstatoval Juraj Pilka, který má ve Spořitelně platební karty na starosti.

A kam se platební karty budou dále vyvíjet, co lze očekávat v nejbližších letech? Podle Jana Hailicha, šéfa platebních řešení v České republice, se platební karty stále více přesouvají do mobilu.

„Jednoznačným trendem je využívání tokenizovaných karet uložených v mobilním telefonu, používání virtuální karet pro pravidelné nebo jednorázové platby. K tomu samozřejmě možnost vybírat si z nabídky speciálních vzhledů,“ řekl Hailich.

Poznamenal, že v současné době už více než polovina klientů mobilního bankovnictví George platí u obchodníků tokenizovanou kartou uloženou v mobilním zařízení. Do budoucna lze očekávat další vylepšování bankovní aplikace, například čerpání různých výhod z placení kartou. „Příkladem je slevový program, sledování a analýza kartových transakcí nebo kategorizace výdajů a s tím spojené finanční poradenství v mobilním telefonu,“ dodal Hailich.