Článek
Tony Bullimore slyšel i přes hukot větru a nárazy vln zřetelnou ránu. A pak vše nabralo neuvěřitelně rychlé tempo. Během několika vteřin byla loď dnem vzhůru a Bullimore stál ve vodě na stropu kabiny, který nyní tvořil novou podlahu.
Ještě chvíli předtím to přitom nevypadalo nijak zle. Jachtař seděl v kokpitu, usrkával čaj a pokuřoval vlastnoručně ubalenou cigaretu. Vlny byly vysoké, vítr silný, ale Jižní oceán je prostě Jižní oceán.
Pak přišla rána. Kýl lodi nevydržel náraz vln a odlomil se. Loď se začala přetáčet, získat nad ní kontrolu už bylo nemožné.
Zkušený jachtař se snažil pokud možno chladně uvažovat. Co může v dané chvíli udělat? Situace nebyla fatální – stál a část těla měl nad vodou. Dokonce ještě několikrát potáhl z cigarety.
Pak prasklo okno kokpitu a dovnitř se začal valit proud vody, který mu připomínal Niagarské vodopády…
Návrat z pekla
Exide Challenger, 18 metrů dlouhá loď Tonyho Bullimora, se převrátila (velmi přibližně řečeno) v Jižním oceánu mezi Austrálií a Antarktidou. Konkrétněji to bylo asi 2500 kilometrů od australské pevniny, na 52. stupni jižní šířky a na 100. poledníku.
Jak to tam běžně vypadá, popisuje Derek Lundy v knize Godforsaken Sea: „Představte si nekonečnou sérii pěti - až šestipatrových budov, které se na vás řítí rychlostí přes 60 kilometrů za hodinu. Některé z nich se nad vámi rozpadnou a zřítí se na vás. Náraz masy mořské vody není příliš odlišný od nárazu způsobeného betonem. Přidejte osamění a hluk – řev vln a ohlušující nelidské kvílení větru. Pak už možná máte nějakou představu.“
Tony Bullimore si to prostředí vybral dobrovolně. Účastnil se závodu jachet kolem světa Vendée Globe. Posádku v tomto závodě tvoří jeden člověk a na trase stráví i 100 dnů (dosavadní rekord je 74 dnů). Loď nesmí zastavit v žádném přístavu, u žádné pevniny, ani se připojit k jiné lodi.
Osamění, nelidský řev větru, vlny jako šestipatrové domy. 100 dnů…
Čekání na vítězství. Někdy na záchranu. A někdy na smrt.
Trasa závodu vede od atlantického pobřeží Francie a je vlastně velmi jednoduchá: Na jih Atlantikem a pak necháte po levé straně tři slavné mysy. Mys Dobré naděje, Mys Leeuwin a Mys Horn. A pak domů.
„Abyste pochopili Jižní oceán, musíte také pochopit Mys Horn,“ píše Derek Lundy. Mys Horn je vymezení zcela reálné hrozby – Antarktida je odsud jen nějakých tisíc kilometrů. A je to také mytický a symbolický bod. „Pro námořníky je Mys Horn všeobsáhlou metaforou,“ podotýká Lundy. „Je to Watterloo, Ithaka i Jeruzalém. Vše dohromady.“
Pro účastníky závodu Vendée Globe je Mys Horn znamením, že se vracejí domů. Překračují hranici mezi divočinou a civilizací.
Vracejí se z pekla.
Tři mysy
Mys Dobré naděje
Mys Dobré naděje na leteckém snímku.
- V 15. století pro Evropany přímo magické místo. Nejjižnější bod Afriky, kde se slévají vody Atlantiku a Indického oceánu. (Přísně vzato ani jedna z těch charakteristik neplatí, ale to mysu na historickém významu nic neubírá.)
- Mys Dobré naděje. Milník na cestě z Evropy do Indie a důkaz toho, že kolem západního pobřeží Afriky lze proplout. Že tam nekončí svět.
- Jako první tu cestu podnikl Bartolomeo Dias v roce 1487. O deset let později doplul Vasco da Gama až do Indie.
Mys Leeuwin
Mys Leeuwin s bílým majákem.
- Nejzazší bod na jihozápadě australské pevniny.
- Poprvé evropská loď touto oblastí proplula v roce 1622. Byla to holandská Leeuwin (Lvice). Podle ní dal mysu jméno anglický mořeplavec Mathew Flinders.
Mys Horn
Panoramatický pohled na Mys Horn.
- Mys v chilské části Ohňové země, souostroví, které je od pevniny odděleno Magellanovým průlivem. Drsný a mytický bod, rozhraní mezi Atlantikem a Pacifikem, mezi Amerikou a Antarktidou, mezi civilizací a divočinou. K vyobrazení mysu patří silné bouře, mohutné vlny, plovoucí ledovce. Pro mořeplavce symbol extrémního nebezpečí.
- Jako první zřejmě mys viděla posádka lodi San Lesmes v roce 1525, kterou sem zahnala bouře od Magellanova průlivu. Podobně nechtěně se k mysu Horn dostal v roce 1578 na cestě kolem světa Francis Drake.
- V první třetině 17. století začala být cesta kolem mysu Horn využívána jako alternativa k Magellanovu průlivu.
Tenká linie mezi životem a smrtí
„V Jižním oceánu je křehké spojení mezi námořníkem a životem napjaté ke svým limitům. Někdy se rozpadne,“ píše Derek Lundy.
Když začalo moře vtékat prasklým oknem do kabiny, byl Tony Bullimore během okamžiku zaplaven vodou, jejíž teplota se blížila nule. Jako bývalý mariňák a zkušený jachtař dokázal v té chvíli udělat několik zásadních věcí: V mrazivé vodě, která mu nyní dosahovala po ramena, našel svůj záchranný oblek a převlékl se. Oblek byl alespoň základní pojistkou proti podchlazení.
Aktivoval signalizační zařízení a mohl jen doufat, že se dostalo na hladinu – bóje s anténou byla jedinou nadějí, že záchranáři určí jeho polohu.
Snažil se uvolnit záchranný člun pro případ, že by se Exide Challenger začal potápět. To se mu nepovedlo a při posledním pokus přišel o článek na ukazováčku levé ruky. Ve studené vodě přestala rána brzy krvácet i bolet.
Pak už toho moc nezbývalo. Byl unavený a prochladlý. Doplaval k úzké polici pod stropem a vysoukal se na ni. Bylo tu ještě relativně sucho. Ale Bullimore věděl, že voda bude stoupat.
A dokázal také realisticky odhadnout, že jestli vůbec nějaká pomoc přijde, bude to nejdříve za 4 až 5 dnů.
Voda zničila osvětlení lodi. Byla tma. Tony Bullimore ležel na úzké polici a ledová voda k němu pomalu, ale nemilosrdně stoupala. Se stejnou nemilosrdnou nutností v kabině ubývalo kyslíku.
Začal bilancovat. A odpočítávat poslední hodiny svého života.
Je tam někdo?
Tony Bullimore (1939) nebyl studijní typ. Ze školy často utíkal, po jejím ukončení vystřídal několik zaměstnání, ve kterých nenašel uspokojení. A dal se ke královskému námořnictvu.
Ve druhé polovině 60. let minulého století začal v Bristolu psát novou kapitolu svého života. Oženil se s Lalel Jacksonovou, původem z Jamajky. A společně založili hudební klub. Klub, který vešel do dějin nejenom Bristolu. Ve městě byl první, kde vítali afroamerické hosty a podporovali afroamerickou kulturu. Vystupovali tu Tina Turner nebo Bob Marley.
Pro řadu lidí je Tony Bullimore nepochybně mnohem důležitější jako propagátor otevřené kultury a bojovník proti rasismu než jako jachtař. Image a proslulost jachtaře nicméně jednoznačně převážily.
Svoji první „sólo jízdu“ přes Atlantik uskutečnil v roce 1976. Od té doby přeplul Atlantik třicetkrát…
Těžko říci, co všechno proběhlo Tony Bullimoreovi hlavou během těch téměř pěti dnů, kdy byl uvězněný pod svojí převrácenou jachtou.
Zázračná záchrana Tonyho Bullimorea, jak o ní informoval Sydney Morning Herald na titulní straně 10. ledna 1997.
Když k Exide Challengeru připlouvala loď Addelaide australského námořnictva, měli námořníci na její palubě pocit, že přijeli pozdě. Tak opuštěně a beznadějně jachta vypadala.
Když ale posádka člunu, který se k ní vypravil, zabušila na trup, ozvalo se: „Ano, už jdu! Už jdu!“ Tony Bullimore sebral poslední síly, několikrát se zhluboka nadechl a dokázal vyplavat na hladinu.
Bullimoreova manželka Lalel komentovala záchranu svého muže stručně: „Nikdy se nevzdává. Je to buldog. Krásný buldog.“
V roce 2018 podlehl Tony Bullimore rakovině.
Po nehodě na Vendée Globe ještě stihnul několikrát přeplout Atlantik.
Rozhovor: Vendée Globe je jachtařská F1
„Jachting ve Francii je, pokud jde o popularitu, něco jako hokej u nás,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Boris Kaliský, bývalý bocman na La Grace a redaktor magazínu Krása jachtingu. „A Vendée Globe je závod, který usiluje o prestiž F1 v jachtařském světě.“
Trasa závodu kolem světa Vendée Globe
Srovnání s F1 je zajímavé. Spousta fanoušků si v posledních letech stěžuje, že snaha o vyšší bezpečnost jezdců zničila atraktivnost závodů. V případě Vendée Globe si něco takového nedovedu představit…
I ve Vendée Globe je důraz na bezpečnost mnohem větší než v minulosti. Pořadatelé samozřejmě chtějí, aby ten závod lidé stále vnímali jako dobrodružství, aby v něm prožívali osobní příběhy. Ale nechtějí, aby jachtaři umírali. I tenhle závod se hodně mění.
V čem konkrétně se mění?
Především se mění elektronické vybavení jachet. Současné jachty mají senzory, které sledují situaci kolem lodi, sledují nastavení plachet, napětí v napínacích lanech… Umožňují autopilotovi, který řídí loď většinu plavby, mnohem přesnější vedení lodi. Moderní elektronika umožňuje také výrazně efektivnější plánování trasy, vyhodnocování počasí i komunikaci s pozemním týmem.
To srovnání s F1 není plané: Jde prostě o co nejbezpečnější, nejefektivnější, nejrychlejší a nejkontrolovanější projetí dané trasy.
Chápu. Ale stále tu jsou ty vlny v Jižním oceánu a ty tři měsíce samoty na křehké lodi. Jak vlastně vypadá režim jachtaře během plavby? A jaké jsou největší problémy?
Jachtaři především málo a vždy jen krátce spí. Loď většinou řídí autopilot, takže pokud je klidné počasí, mohou si zdřímnout. Jenže často musí například měnit či upravovat plachty – podle směru a síly větru. A to je fyzicky těžká práce. Navíc ji mnohdy dělají za silného větru a ve velkých vlnách. Musí vždy přesně vědět, co budou dělat. Každá chyba může být kritická. Musí být přivázaní a musí vážit každý pohyb. Často je jejich pohyb po lodi spíš sérií pádů od jedné strany na druhou, od jednoho madla ke druhému. Jsou potlučení, mají mnoho zranění po celém těle. Ten pohyb, ta námaha jsou navíc nevyvážené – hodně zatěžují paže, záda, málo nohy. Po návratu mají problém se svaly na nohou…
Málo spí, dřou, pohybují se nepřirozeně. Jsou v neustálém stresu. Pořád dokola. Tři měsíce. Bez přestávky.
Nezdá se, že to kdy mohou mít plně pod kontrolou. I s tou nejvyspělejší elektronikou…
Ano, stále je to extrémní závod.
