Skončíš na šibenici! Výstava ukazuje, jak se StB snažila umlčet Pavla Tigrida

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je to už více než 70 let, co v tehdejším Československu, kde ještě neskončily politické procesy, vyšla kniha Emigranti proti národu, která dehonestovala poúnorové exulanty. Autoři v ní psali o „zkrachovalých veličinách české i slovenské buržoazie“, o jejich „mravním rozkladu v žoldu západních imperialistů“.

Jedna kapitolu věnovali také významnému exilovému novináři Pavlu Tigridovi. Vykreslují ho jako muže, který touží získat s americkou pomocí ministerské křeslo, jenže ve skutečnosti nakonec stejně skončí jako zrádce národa na šibenici.

„Obtěžkán na mozku fantazií atomové války, pomýšlí Tigrid na to, jaké ministerstvo si vybere v americkém protektorátu. Panu Tigridovi dosud nedošlo, že to není ministerské křeslo, nýbrž daleko jednodušší dřevěná konstrukce s provozem, kterou si vysluhuje v Holzkirchenu,“ píše se v knize z roku 1953.

Autoři se dopustili hned několika nepřesností. Tigrid sice byl zakladatelem československého vysílání Rádia Svobodná Evropa, ale v roce 1953 v ní už po roztržce s Ferdinandem Peroutkou nepracoval. A redakce sídlila v Mnichově, nikoli v Holzkirchenu, kde byl pouze umístěn jeden z vysílačů.

Největší chybou byl ale odhad Tigridovy budoucnosti. Nejenže neskončil na šibenici, ale dokonce se v roce 1994, tedy od letoška přesně před třiceti lety, stal ministrem kultury ve svobodné České republice.

Kniha Emigranti proti národu dokládá, jak moc ležel Tigrid komunistickým pohlavárům v žaludku. A to od února 1948 až do listopadu 1989. To, jak se ho režim snažil různými prostředky a metodami umlčet nebo aspoň před československými občany znemožnit, ukazují i některé části exteriérové výstavy Muzea paměti XX. století TIGRID – novinář, exulant a politik, která se koná v září 2024 na Mariánském náměstí v Praze.

Novinář Pavel Tigrid byl dokonce dvojnásobným exulantem. Nejprve uprchl před nacisty, posléze před komunisty, pro něž se postupem času stal zahraničním nepřítelem číslo jedna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ i díky časopisu Svědectví, Tigridovou zásluhou nejvýznamnějšího exilového periodika.

Nakonec to byl ale Tigrid, kdo zvítězil. Podle ředitele Muzea paměti XX. století Petra Blažka připomíná Tigridův život pohádku se šťastným koncem. „Typické pro něho bylo nepodléhat nepřízni osudu,“ říká Blažek. „A souboj s hydrou, která ho chtěla zničit, nakonec vyhrál.“

Už v březnu 1948 se Pavel Tigrid, vlastním jménem Pavel Schönfeld, objevil na seznamu nejdůležitějších „případů“, které řešila Státní bezpečnost. Zatímco u některých jmen byla poznámka „zatčen“, u Tigrida bylo uvedeno „uprchl“. Když si totiž pro něj StB přišla, už byl v Německu. A tak aspoň zatkla jeho manželku Ivanu, která sice skončila na několik měsíců ve vazbě, ale po propuštění se jí také podařilo uprchnout.

Tigrid se od počátku stal jedním z hlavních terčů komunistické propagandy. Jeho jméno se pravidelně objevovalo v Rudém právu, které o něm mimo jiné psalo jako o „tlučhubovi“, ale také třeba v satiricko-politickém časopisu Dikobraz.

V únoru 1977 se pak ústřednímu tiskovému orgánu Komunistické strany Československa podařilo dokonalé faux pas. V článku s titulkem Irák kolektivizuje zemědělství zaměnil autor název řeky za jméno nenáviděného exulanta, když psal o „úrodných nížinách veletoků Eufrat a Tigrid“.

Jak připomíná pražská výstava, od konce šedesátých let byl Tigrid také častým cílem dezinformačních rozhlasových a televizních pořadů, které připravovali pracovníci Ministerstva vnitra.

V listopadu 1980 dokonce nasadili příslušníci 31. odboru rozvědky StB Josef Šorčík „Šembera“ a maďarský exulant Imré Gajdoš odposlech do pařížské redakce časopisu Svědectví. Tajně pořízené nahrávky z akce Hnízdo posléze posloužily v propagandistickém pořadu „Hovory z druhé strany“, který Československý rozhlas odvysílal na pokračování v prosinci 1981.

Už na konci sedmdesátých let vyšly ve vydavatelství Magnet dva propagandisticky zpracované Tigridovy životopisy: Cesta bez návratu a Poslední role pana T. Autor Ladislav Lavička alias Petr Bednář, spolupracovník rozvědky s krycím jménem Mader, v první z nich napsal: „V sedmačtyřicátém roce byl Pavel Tigrid nazván ‚zločincem pera‘. O čtyři roky později napomáhá řídit prostřednictvím ‚Svobodné Evropy‘ vrahy a sabotéry, tajnou armádu agentů, k nimž se přidal, a k nimž doposud patří.“

Státní bezpečnost se dokonce pokusila s úhlavním nepřítelem Tigridem učinit zdánlivě neuvěřitelnou věc, fintu, která u některých významných osobností zabrala –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ totiž získat ho ke spolupráci.

Poprvé to bylo v roce 1956, kdy žili Tigridovi ve Spojených státech. Pokusil se o to tehdejší rezident československé rozvědky v New Yorku Milouš Vejvoda „Bartoš“, který předpokládal, že by Tigrid mohl nabídku přijmout ze zištných důvodů, tedy pro peníze. Schůzky se ale od počátku odehrávaly pod kontrolou americké tajné služby. Tigrid, který se v této době stal šéfredaktorem časopisu Svědectví, posléze jakékoli další kontakty razantně odmítl.

V roce 1960 se Tigrid přestěhoval do Paříže a o čtyři roky později se dokonce málem vrátil do Prahy – ovšem proti své vůli. Na podzim 1964 se totiž StB pokusila Tigrida unést.

V té době se Pavel Tigrid poprvé vydal na druhou stranu železné opony, když se zúčastnil několikadenní konference Mezinárodního PEN klubu v Budapešti. Pražská centrála tajné služby navrhla ho zatknout a převézt do vazby v Praze. Měl být obžalován z vlastizrady a podvracení republiky.

Jenže událost se nakonec vyvinula jinak, než si StB naplánovala. Do Budapešti sice z Prahy dorazil únosce. Pracovníci maďarské tajné služby však nakonec dali od celé akce ruce pryč a Tigrida, který měl americké občanství, varovali. Tigridovi se podařilo včas odjet do Vídně a následně do Paříže.

Tento neúspěch ale neznamenal konec trestního stíhání. Jak připomíná výstava o životních osudech, činnosti a tvorbě Pavla Tigrida, v roce 1967 připravila StB soudní proces jako reakci na jeho četné kontakty s československými intelektuály. Tajná policie se zaměřila na jednoho z dopisovatelů Svědectví, spisovatele Jana Beneše, který s Tigridem komunikoval prostřednictvím studenta FAMU Karla Zámečníka – ten měl ve Francii tetu.

V srpnu 1966 zatkla StB Beneše i Zámečníka, kterého vylákala z Paříže. Třetím měl být právě Tigrid. Prokurátorem byl Karel Čížek, neblaze proslulý z procesů padesátých let. Proces u Městského soudu v Praze v roce 1967 se ale komunistickému režimu moc nepovedl a byla z toho spíše pořádná blamáž.

Mezi svědky byl i Václav Havel, který si po své výpovědi sedl na lavici obžalovaných. Student Zámečník byl zásluhou obhájce Otakara Motejla v lednu 1967 propuštěn z vazby a u soudu osvobozen, načež se mu podařilo uprchnout do Francie. Beneš byl sice odsouzen na pět let, ale v březnu 1968 mu prezident Antonín Novotný krátce před svou rezignací udělil milost.

Pavel Tigrid byl v nepřítomnosti odsouzen na 14 let. Dochoval se dokonce dopis, který je součástí pražské výstavy, v němž se Tigrid stručně vyjádřil k obžalobě svému advokátovi ex offo. Na hlavičkovém papíře časopisu Svědectví připomněl, že od dubna 1959 je občanem Spojených států. „Obvinění vznesená proti mé osobě jsou nepravdivá, nedoložená a nejednou nesmyslná,“ napsal Tigrid.

Jak významnou osobností Pavel Tigrid byl, dokládá rovněž událost z podzimu 1971, kdy přiletěl do Francie na oficiální návštěvu sovětský komunistický vůdce Leonid Iljič Brežněv. Vzhledem k tomu, že se KGB obávala možných „provokací“ od východoevropských exulantů, vymohl si na francouzské straně, že budou vybraní lidé po stanovenou dobu „uklizeni“. Francouzská policie skutečně vybrané lidi zadržela. Včetně Pavla Tigrida.

Neskončili ovšem v celách předběžného zadržení, jako se to stávalo při podobných příležitostech v Československu, nýbrž v hotelu na Korsice, kde na náklady francouzské vlády popíjeli drahý koňak a vyjadřovali své rozhořčení v rozhovorech s novináři. „Ti následně kritizovali Elysejský palác za to, že podléhá sovětskému vlivu,“ uvedl historik Pavel Blažek v jednom z loňských vydání časopisu Paměť a dějiny.

Tigrid na tuto událost vzpomínal před lety v rozhovoru s novinářem Bohumilem Pečinkou v knize Marx na Hradčanech: „Absolutně komické na tom bylo, že se ti policajti pořád strašně omlouvali. Na Korsice to jinak bylo skvělé – hráli jsme volejbal, popíjeli, přijížděly za námi televizní štáby, spousta novinářů. Někteří z nás se dostali z Korsiky o něco dříve než ostatní. Představte si, že v Marseille jsme přesedali z policejního na civilní letadlo a v témže okamžiku o jednu dráhu dál nastupoval do svého letadla Brežněv, takže jsme mu mávali a váleli se přitom smíchy.“