Mengele mu píchl injekci a Jiří byl několik dní mimo sebe. Zvrácené pokusy ale přežil

Onoho léta 1944 ležel Jiří na „ošetřovně“ a nad ním se skláněl doktor Josef Mengele. V ruce držel injekční stříkačku. Něco Jirkovi říkal, usmíval se. „Já německy neuměl, když na mě mluvil, jenom jsem kýval hlavou. Snažil jsem se pokaždé tvářit, že jsem v pořádku, v pohodě, aby mě neposlal někam jinam. Za žádných okolností jsem nechtěl zůstat bez bráchy,“ vzpomínal po mnoha letech Jiří Fišer.

V polovině května 1944, když mu bylo osm, dorazil dobytčákem se svým dvojčetem Josefem, maminkou Emilií a starší sestrou Věrou do Osvětimi z terezínského ghetta. Byli součástí transportu, kterým v přeplněných dřevěných vagonech jelo celkem 2501 lidí. Osvobození se dočkalo jen 134 z nich.

Mezi nimi byli také Jiří s Josefem, kteří se několikrát na vlastní kůži přesvědčili o tom, jak tenká může být hranice mezi životem a smrtí. Ostatně i to, že si je vybral Mengele pro své pseudovědecké pokusy, jim paradoxně také zachránilo život. Jinak by nejspíš skončili v plynové komoře jako jejich dvaatřicetiletá maminka a desetiletá sestra Věra – zahynuly v noci z 11. na 12. července 1944 společně s několika tisíci československých občanů včetně dětí.

Tatínek Arnold byl po smrti už tři roky. Coby železniční úředník se po okupaci zapojil v České Třebové do odboje, ale v roce 1940 ho zatklo gestapo a v květnu 1941 zemřel v koncentračním táboře Neungamme na severozápadě Německa.

Na první okamžiky z „konečné stanice“ Auschwitz II – Birkenau Jiří Fišer nikdy nezapomněl. Náhle se otevřely dveře vagónu a všichni museli rychle ven. Ze všech stran se ozýval křik, pláč dětí, které dozorci odtrhávali od jejich rodičů, pláč rodičů samotných i všech ostatních, kteří v tom neuvěřitelném mumraji nechápali, kde se to ocitli. Do toho všeho se rozléhaly přísné rozkazy německých dozorců a štěkot psů s vyceněnými zuby. Všichni byli omámení hrůzou, co s nimi dál bude.

„Panoval tam hrozný zmatek,“ vykládal po letech Jiří, který si vybavil i moment, kdy mu jeho matka vynadala, protože si v dobytčáku zapomněl kabát a batoh, kde měl ještě trochu jídla z Terezína. Stejně by mu k ničemu nebyly. Všechny kufry a další věci se musely odevzdat a následně skončily v místním skladu, kterému se říkalo Kanada.

Nad vším tím zmatkem se vznášel zcela neznámý zápach, který se na dlouhé měsíce měl stát běžnou součástí jejich nového „domova“ – zápach ze spalování těl lidí zavražděných v plynových komorách. V Birkenau byly čtyři komory a k nim patřila čtyři krematoria.

Na osvětimské rampě stál ve skupině esesáků elegantní důstojník. V tu chvíli ještě Jiří nevěděl, kdo to je, a nevěnoval mu pozornost, i když se s ním zanedlouho seznámil osobně. Ani nevěděl, proč je Josef Mengele a další muži v uniformách posílají na dvě strany. Až později se dozvěděli, že ty, kteří zamířili doleva, čekala rovnou smrt.

Jiří s Josefem měli štěstí v neštěstí, protože byli zwillinge – dvojčata. Zaručovalo to zvláštní zacházení. Doktor Mengele si je žádal pro své pokusy, stejně jako lidi s různým zdravotním postižením, se znetvořeným obličejem, invalidy. „Třeba jsem si jednou všiml, že přijel transport a v něm byl chlap s protézou místo nohy. Mengele ho okamžitě vyřadil, aby ho nedali do skupiny, která měla jít hned do plynu,“ řekl Jiří.

Ještě než Jiří s Josefem zamířili na Mengeleho „kliniku“, skončili spolu s maminkou a sestrou v takzvaném rodinném táboře označovaném jako BIIb. Dodnes není přesně známo, proč v Osvětimi tato speciální sekce vznikla, proč fungovala jen necelý rok a proč se těšila několika privilegiím – například že rodiny mohly být několik měsíců pohromadě. Jednou z možností je, že se nacisté chystali na návštěvu Mezinárodního červeného kříže, před níž chtěli skrýt realitu vyhlazovacího tábora.

I v BIIb ale vězni trpěli hladem, nemocemi, zimou a vyčerpáním. Úmrtnost nebyla o nic menší než v jiných částech rozlehlého lágru. Jiří s Josefem zde ale pobyli jen krátce. Poměrně brzy se totiž museli přestěhovat do zvláštní sekce nacistického doktora Josefa Mengeleho.

Na žádné velké loučení nebyl čas. Maminka své syny rychle objala. Pohladila. Líbala. Plakala. Cítili její slzy na svých tvářích. Třásl se jí hlas. „Zase se brzy uvidíme, kluci. Držte se!“ Bylo to ale naposledy, co dvojčata svou matku a sestru viděla živé. Obě skončily brzy v plynové komoře. Maminku údajně chtěli nacisté poslat do jiného lágru, ale žena se odmítla vzdát své dcery, odmítla ji opustit.

Barák pro dvojčata, kde skončili Jiří s Josefem, byl plný dětí z půlky Evropy. Když přišel Mengele, šel z něj strach. „Chtěl, abychom mu říkali strýčku,“ vzpomínal Jiří. Malé děti si brával na klín, hladil je, usmíval se na ně. Jiří k němu ale nikdy neměl důvěru. „Šla z něho hrůza,“ řekl.

Rozklepaní z něho byli i dozorci. Jiří několikrát zažil, jak s Mengelem lomcoval vztek. „Vzal jednu židli – a prásk, už letěla do okna. Pak další a švihl s ní proti stěně. Udělal tam opravdu ohromný nepořádek,“ vybavoval si Jiří. V hlavě mu zůstala také vzpomínka na jednu zdravotní sestru, kterou všechny děti nenáviděly. „Jste špinaví hnusní Židi! Stejně vás všechny pozabíjíme!“ křičela v záchvatu vzteku.

Když Jiřího přivedli k Mengelemu na premiérový experiment, hned si všiml, že jsou jednotlivé postele oddělené plentou. „Vypadalo to jako na skutečné ošetřovně. Bratr ležel na vedlejší posteli, ale povídat jsme si nesměli, to bylo zakázané a pořád nás někdo kontroloval,“ řekl Jiří, který si napřed myslel, že je tady budou léčit. Ale nic takového se nestalo.

Jednoho letního dne roku 1944 mu Mengele píchl do ruky jehlu s nějakou tekutinou. Napřed se nic nedělo, ale pak se začal propadat do temnoty, zrak se mu rozostřoval, napřed s ním lomcovala zimnice, pak se dostavily vysoké horečky. Několik dní byl úplně mimo sebe. „Nevím, jestli to byla malárie nebo něco jiného, ale bylo to opravdu hrozné.“

Podobné pokusy se opakovaly, po každém následovalo všelijaké měření a ověřování, jestli dvojčata reagovala stejně. Mengele chtěl například dosáhnout toho, aby se v Německu rodilo více blonďatých modrookých dvojčat, čistá árijská rasa. Dvojčata v Osvětimi byla jeho pokusnými králíky.

„Stříkal mně a bráchovi do očí nějakou tinkturu, pálilo to jako čert, dostali jsme do očí dokonce infekci. Ale měli jsme štěstí, na rozdíl od jiných. Neoslepli jsme,“ vzpomínal Jiří. Jeho šedozelené oči ale zůstaly šedozelenými i po Mengeleho „proměně“ na modrou.

Až později Jiřímu a Josefovi došlo, co by se stalo, kdyby jeden z nich při experimentu umřel. Druhý kluk by putoval do laboratoře, kde by ho usmrtili injekcí chloroformu do srdce, načež by následovala pitva obou dětí, při níž by Mengele a jeho tým porovnával orgány nemocného chlapce s těmi zdravými. A možná by část z nich putovala na další výzkum do Berlína.

„Myslím, že se nám podařilo přežít také díky tomu, že jsme byli děti a brali jsme všechno jako nutné zlo, ze kterého jsme ještě neměli pořádně rozum. Proto jsme prožité hrůzy snášeli jinak a s větší lhostejností a nadějí než dospělí. Zděšení se dostavilo až po válce, když jsme se dozvídali, co se dělo na jiných odděleních,“ řekl Jiří.

Osvětimí prošly stovky dvojčat, ale osvobození se dočkalo jen kolem osmdesáti. Jiří byl přesvědčen o tom, že jim s bratrem zachránil život rovněž jejich nízký věk, protože Anděl smrti dělal nejkrutější pokusy na starších sourozencích – například se jim pokoušel sešít tepny, aby je spojil dohromady. „Měli jsme prostě štěstí.“

Leden 1945 byl mrazivý. „Alles raus!“ Všechno ven! Uslyšel Jiří jednoho dne. Spolu s Josefem a dalšími dětmi vyběhl rychle před barák. Pak následoval povel k pochodu. Postupně se přidávali vězni z dalších sekcí. Nikdo nevěděl, kam je vedou. Nezabijí je někde?

Jiří s Josefem šli vpředu početné skupiny. Byla hrozná zima, hluboko pod nulou, mráz se skoro nedal vydržet. Když někdo nemohl, dozorci ho zastřelili. „Spousta lidí nakonec nedošla, ta silnice byla jako hřbitov,“ uvedl Jiří. Za sebou stále slyšel střelbu. „Ani nevím jak, ale zvládli jsme to, přežili jsme.“ V tu chvíli nevěděli, že Mengele už tábor také opustil. Rudá armáda se blížila.

Na rozdíl od jiných pochodů smrti tento nevedl příliš daleko: „jen“ do několik kilometrů vzdáleného lágru Auschwitz I., který vznikl jako první v roce 1940. Právě zde se také poprvé „otestoval“ smrtící cyklon B, který se následně používal v plynových komorách. Zatímco v Birkenau stály dřevěné baráky, tady byly cihlové. Jirka s Josefem si do jednoho vlezli, dokonce někde sehnali i deky, přitiskli se k sobě. Z nejhoršího byli venku.

Najednou z osvětimského lágru zmizeli i ostatní dozorci. Už neexistovaly žádné nástupy, žádné nekonečné postávání v mrazu na Appelplatzu, žádné návštěvy Josefa Mengeleho a jeho přisluhovačů, žádné podrobné přeměřování končetin a dalších částí těla, žádné injekce s neznámými bakteriemi či viry. Každý vězeň se teď staral sám o sebe, což představovalo především shánění něčeho k snědku. Děti byly docela úspěšné, v jednom sklepě třeba našly mouku, z níž pak na ohni pekly placky.

Sedmadvacátého ledna 1945 byla sobota. Slunce vycházelo krátce po půl osmé. Padal sníh, který postupně překrýval osvětimskou šeď. Byly asi tři hodiny odpoledne, když se ze sněhových vloček začaly vynořovat postavy sovětských vojáků. Jejich kroky křupaly v čerstvě napadaném sněhu. Byl to předvoj 322. střelecké divize 60. armády 1. ukrajinského frontu maršála Ivana Stěpanoviče Koněva. V lágru propadla neskutečná radost, kterou si Jiří pamatoval dlouhé roky.

„Panovalo ohromné nadšení, úleva, radost, kdo mohl, vyběhl ven. I vážně nemocní se cítili lépe,“ řekl Jiří. S bratrem nadšeně poskakovali a vrhali se na vojáky, aby je objali. „Měli toho hodně za sebou, ale to, co uviděli v Osvětimi, jim očividně vyrazilo dech,“ popsal Jiří situaci, když vojáci poprvé viděli nemohoucí vězně, spíše kostry potažené kůží.

Sověti natočili o osvobození Osvětimi dokumentární film, na němž jsou zachyceni také Jiří s Josefem, jak kráčí v zástupu dětí v pruhovaných mundúrech mezi ostnatými dráty. Jiří s Josefem snímek s názvem Leningrad a Osvětim viděli až po válce, kdy se také dozvěděli, že z pětičlenné rodiny přežili jen oni dva. Vyrůstali pak u strýce Emila.

„Dlouho jsme tomu nechtěli věřit. Pořád jsme si s bráchou říkali, že to není možné, že se jednoho rána probudíme a maminka bude sedět na kraji postele, usmívat se a hladit nás. A za ní přiběhne naše sestřička Věra,“ řekl Jiří. Vedle celoživotního traumatu z pobytu v továrně na smrt byl Jiří přesvědčen o tom, že například na artrózu, která ho trápila ve vyšším věku, si „zadělal“ právě v nacistickém lágru a při různých mrazivých přesunech.

Letošního osmdesátého výročí osvobození Osvětimi se Jiří nedožil, zemřel v říjnu 2023 ve věku 87 let. Jeho bratr Josef zemřel o dvanáct let dříve.