Osudná láska ke koruně. Před sto lety se Alois Rašín stal obětí atentátu

„Byl to muž horkého citu a podařilo se mu vylíčit finanční otázku jako kus národního osudu,“ napsal o něm novinář Ferdinand Peroutka. Z tohoto pojetí nebyl Alois Rašín ochoten slevit: jen silná koruna může přinést stabilitu a konkurenceschopnost.

Rašín byl neústupný radikál, svárlivý člověk. Přísný, důsledný, přesvědčený o své pravdě. Měl velké zásluhy na vzniku samostatné československé měny a její životaschopnosti. A také si nadělal spoustu nepřátel. Měl mnoho kritiků a odpůrců.

Pro část společnosti se stal přímo ztělesněním nespravedlivého kapitalismu, vlády bohatých, nerovnosti…

5. ledna 1923 na něj před jeho domem dvakrát vystřelil Josef Šoupal, který se hlásil k anarchokomunismu. Jedna rána Rašínovi rozdrtila míchu. Na následky zranění zemřel 18. února.

Pracovat a šetřit

Vedle masarykovského kréda „nebát se a nekrást“ vypadá to Rašínovo trochu přízemně: „Pracovat a šetřit“. Ano, Rašín nebyl filozof a idealista, byl to právník a ministr financí. A zapřisáhlý liberál a „puritán“.

„Byl typickým liberálem stavícím na individualismu v politice i v hospodářství. Svobodné tvůrčí individuum bylo pro Rašína základem každé prosperující společnosti. Svoboda nebyla pro něho však neomezená, byly jí nadřazeny zájmy národa a republiky. V tomto ohledu připouštěl a ve funkci ministra financí i prováděl rozsáhlé státní zásahy do hospodářství,“ píše historik Václav Lacina. „Jako přesvědčený liberál však byl zásadně proti jakémukoliv přerozdělování statků za pomoci státu. Jeho liberalismus měl nádech kalvínského puritanismu. A to jak v politice, tak v ekonomice.“

Rašín byl jediným ministrem první československé vlády, který neměl kožich. Za zbytné rozmařilosti považoval i takové zábavy jako fotbal, plesy nebo kino. Osmihodinový pracovní den mu byl příliš krátký.

Rašínův obdivovatel, bývalý český prezident Václav Klaus, připomněl, že v jednom dopise Edvardu Benešovi Rašín psal, „že obyvatelstvo naší země stůně třemi těžkými chorobami:

A Klaus dodal: „Zdá se mi, že tento chorobopis platil v době Rašínově, stejně jako platí v době dnešní.“

A tady narážíme na zásadní Rašínovo (a Klausovo) ideologické omezení: Je to typicky technokratický elitářský pohled. „Lid trpí chorobou“ – neochota převzít zodpovědnost, strach ze svobody, spoléhání na druhé. A tak musí rázní politici s jasnou vizí a odvahou společnosti naordinovat pravidla, podle nichž projde těžkou dobou.

Něco na tom jistě je. Nikoli každý může být odborníkem na finance, deflaci, privatizaci a další velké reformy.

Nicméně je tu otázka, nakolik taková společnost může být ještě demokratická. Když se její lídři na „svoje“ obyvatelstvo dívají jako na lidi stižené těžkou chorobou.

Je to spíš vztah lékaře k pacientovi. Ve kterém lékaři chybí nadhled a empatie.

V době Rašína to bylo ještě složitější než po roce 1989. Jen si to představte. Končí hrozná, krutá, nepředstavitelná válka. Miliony mrtvých, miliony zraněných. Ekonomiky válčících zemí jsou v troskách. Nezaměstnanost, hyperinflace. Vznikají nové státy, ale také nové, ozbrojené konflikty. Část obyvatel se vznikem těch států totiž nesouhlasí. Do toho bolševická revoluce a snaha o její vývoz do světa. Zmatek, nejistota, strach.

Tak vzhůru: Chovejte se zodpovědně, tvrdě pracujte, šetřete! A především: Nakládejte zodpovědně se svojí svobodou!

Za Rašína to bylo ještě složitější i proto, že tehdejší převrat – vznik Československa – byl ve větší míře převratem „shora“. Výsledkem válečné kapitulace, diplomatických dohod, jednání politických elit. „Obyvatelstvo“ monarchii nesvrhlo masovými demonstracemi, statečným odporem, vlastní neústupností.

Jistě, lidé se mohli radovat z výsledku. Ale pocit svobody?

Navíc ta svoboda rozhodně nebyla nijak průzračně čistá. V novém státě žilo přes tři miliony Němců. Velká část z nich s Československem nechtěla mít nic společného a chtěla se připojit k Německu nebo Rakousku.

Československo dostalo do vínku tezi amerického prezidenta Wilsona o právech národů na sebeurčení. Ale „českoslovenští“ Němci a Maďaři nakonec nezískali ani autonomii. A oprávněně si stěžovali na průběh pozemkové reformy, která půdu rozdělovala v jejich neprospěch. Nebo na nepoměrně malé zastoupení v úřadech.

I státní „československý národ“ se brzy začal potýkat s problémy. Přední slovenští intelektuálové, včetně nacionalisty Antona Hlinky, zpočátku s touto umělou konstrukcí souhlasili. Ale bylo to pragmatické rozhodnutí: Raději s Čechy než s Maďary.

Brzy začali požadovat autonomii a ti nejradikálnější i uznání samostatného slovenského národa. Ani Slováci autonomii nezískali.

První republika si v některých směrech počínala velmi necitlivě, snad i netakticky. Možná byla v nové střední Evropě ostrůvkem demokracie. Ale určitě nikoli tak zářivým, jak se někdy zdá z „velkých vyprávění“ našich dějin.

A do toho všeho přichází Alois Rašín s tvrdým „utahováním opasků“. Které prosazuje s neobvyklou naléhavostí a důkladností.

Už v roce 1922 proti němu stojí i jeho bývalí spojenci. Včetně prezidenta Masaryka.

Rašín (narozen v roce 1867) se do odboje proti Rakousku zapojil už během studií na právnické fakultě v Praze. A už tehdy se projevoval jako radikální neohrožená osobnost, rozený a neústupný lídr. Ještě před promocí napsal v roce 1891 studii České státní právo, ve které požadoval obnovení českého státu, a navíc jako státu demokratického.

Příliš nepřekvapí, že rakouské úřady označily spisek za velezrádný a Rašín byl zatčen. Z vazby byl ale zakrátko propuštěn.

O dva roky později to už bylo horší. Rašín i po dokončení studií zůstal jednou z hlavních postav hnutí radikálních studentů. To se neomezovalo jen na diskuze a vydávání „velezrádných“ textů, přibývalo i protestních akcí a demonstrací.

V roce 1893 došla policii trpělivost a zahájila tzv. „proces s omladinou“. Rašín byl odsouzen ke dvěma letům vězení.

V roce 1907 byl vůdčí osobností při modernizaci mladočeské strany a stal se redaktorem Národních listů.

Po vypuknutí první světové války se stal jednou z hlavních postav odboje a v roce 1915 byl znovu zatčen. Tentokrát byl spolu s pozdějším premiérem Karlem Kramářem odsouzen k trestu smrti. Zachránila je amnestie nového císaře Karla I.

28. října byl Alois Rašín jedním ze čtyř českých politiků, kteří jménem Národního výboru převzali moc a vyhlásili vznik samostatného Československa. Alois Rašín byl zároveň hlavním autorem prvního zákona nového státu – zákona o jeho zřízení.

14. listopadu 1918 se Rašín stal prvním ministrem financí Československa.

Jak silná je měna, tak pevný je národ, prohlašoval Rašín. Jak už bylo řečeno: Příběh koruny vyprávěl jako podstatnou součást národního zápasu o samostatnost a prosperitu. A k prosperitě se podle něj v poválečných podmínkách nedalo dostat jinak než radikálními úsporami.

Tlačil na snižování mezd, osekávání státního rozpočtu, odmítal jakékoli dotace komukoli. Proslulým se stal jeho konflikt s legionáři. Dokládá Rašínovu důslednost, neústupnost, povznesenost nad hlas veřejnosti.

10. prosince 1922 se takto obrátil k legionářům: „Jakmile se jen trochu rozhlédnete, uvidíte, že i lidé, kteří pokryli bezesporně svoje hlavy slávou, přišli do svobodného, mladého, v poválečných obtížích se nalézajícího státu a nastavili ruku, řkouce: ‚Bojovali jsme za tebe, zaplať! Zaplať hotově, zaplať výhodami, privilegii ve svobodné, rovnoprávné, demokratické republice.‘ Tvrdím, že tito všichni lidé, ať jest to kdo chce, se zpronevěřili té první velké zásadě, na které stál náš národ a která mu také přinesla svobodu: že za to, co se dělá pro národ, se neplatí.“

Pobouřil nejenom legionáře. Ale pochopitelně i tu část společnosti, která je oslavovala jako hrdiny. Potvrdil svoji pověst nenávistného nepřítele lidu, který pěstuje silnou abstraktní korunu a je mu lhostejné, že mnoho lidí až po krk vězí v chudobě.

Zda a nakolik přispěla Rašínova politika ke stupňujícím se ekonomickým problémům mladého Československa, není jednoznačné. Jisté je, že jiný významný tehdejší ekonom a ministr financí Karel Engliš s Rašínovou koncepcí nesouhlasil. Byl proti jeho deflační politice, protože ta podle něj vedla k rostoucí nezaměstnanosti a snižování exportu.

Podobně s odstupem mnoha desetiletí Rašína hodnotí i ekonom Mojmír Hampl: „Jeho deflační politika by z dnešního pohledu byla naprosto neobhajitelná. Příliš nákladná, vyžádala si mnoho nezaměstnaných, hodně velkou ztrátu exportu a ztrátu produkce. Způsobila také první finanční krizi Československa.“

Hampl ale dodává: „Na druhou stranu bez jeho vize, odhodlání a houževnatosti by možná nevznikla československá měna jako stabilní pilíř republiky.“

Večerní vydání Národních listů 5. ledna 1923: „Dnes před devátou hodinou dopolední vycházel ze svého bytu v Žitné ulici č. 6 pan ministr dr. Alois Rašín, aby vstoupil do automobilu a odejel. Když již vstupoval do vozu, padly zezadu proti němu dvě rány, vypálené z revolveru Josefem Šoupalem, úředníkem akvizitérem z Německého Brodu, nar. r. 1903, bytem u rodičů tamtéž. Pan ministr klesl na chodník a byl přispěchavšími lidmi odnesen do domu, když ošetřil ho v témže domě bydlící pan dr. Weissberger a dal jej převézti do sanatoria v Podolí.“

Atentátníka Josefa Šoupala charakterizoval deník následovně: „Za doby školní byl považován za mladíka výstředního a ničemného. Zabýval se vášnivým čtením detektivek a krváků.“

Možná významnější charakteristikou ale bylo, že se jako mladičký radikál rozešel s komunistickou stranou; prý proto, že nesouhlasila s atentáty. Podle komunistů nemůže vražda jednoho člověka změnit chod dějin. Šoupal se proto myšlenkově přimkl k anarchismu.

V jedné z výpovědí Šoupal řekl: „…uzrál ve mně úmysl, abych ministra dr. Rašína zabil, a to proto, že jsem ho považoval za představitele buržoazních kapitalistů… Ano, já ho chtěl usmrtit, jako představitele velkokapitalistického systému!“

Podle tehdejších zákonů byl Šoupal ještě nezletilý, nemohl tedy dostat trest smrti. Byl odsouzen na 18 let, odseděl si dvacet. Byl velmi nedisciplinovaný vězeň, urážel dozorce, odmítal poslušnost.

Po opuštění věznice si změnil jméno. Nejprve požadoval změnu na Ilja Dněprostroj. To mu ale úředník nedovolil. Dožil tedy jako Ilja Pravda.

Po válce usiloval o návrat do komunistické strany. Nepřijali ho. Že by atentátník stranu diskreditoval.

Těžko říci. Tou dobou byl členem například Klement Gottwald.

Alois Rašín byl přesvědčen, že jedině deflace, utahování opasků, šetření jsou cestou z poválečného ekonomického marasmu. Vycházel sice z teorií rakouské ekonomické školy, ale v základech stálo právě jeho přesvědčení. Víra v moc silné koruny.

Méně radikální, více akademický Karel Engliš volil umírněnější přístup, vstřícnější ke společnosti a exportérům. Těžko říci, zda dlouhodobě udržitelnější.

Nicméně ani Englišovi nepochybně naprostá většina lidí nerozuměla. Snad měli jen pocit, že musí mít pravdu, když je proti Rašínovi.

Exaktní ekonomická věda. Je to stále stejné: Směs teorie, politiky, víry a marketingu.

Příběh Aloise Rašína má i další důležité polohy. Mladý radikál se zhlédne v anarchismu a Dostojevském a nechá se strhnout k vraždě. A komunisté, masoví vrazi, ho na základě své ideologie odsoudí. Logicky: Jedna vražda svět nezmění, je zapotřebí masový „rudý teror“.

Není snadné se v tom vyznat. A určitě se nikoli každý může stát erudovaným ekonomem.

Jedno srozumitelné poslání tu snad přece jenom je:

Měli bychom zpozornět, kdykoli se k nám nějaký politik či radikál jakéhokoli typu začne chovat jako lékař. A nabízí zázračnou léčbu.