Oscar Wilde: mistr konverzace a hvězda viktoriánské Anglie

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Letos je to přesně 170 let od doby, kdy se narodil Oscar Wilde. Literát známý kritikou britské společnosti, důvtipem a okázalým stylem byl nakonec lidmi, kteří ho dříve milovali, odsouzen k záhubě z jediného důvodu – kvůli tehdy zakázané homosexualitě.

Oscar Wilde, celým jménem Oscar Fingal O’Flahertie Wills Wilde, se narodil 16. října roku 1854 v irském Dublinu. Ještě na základní škole však ani jedno ze jmen nevynechával. Vždycky totiž toužil, aby se o něm mluvilo. A právě čtyři jména mu k tomu měla nahrát.

„Dokud člověka nikdo nezná, jsou mu čtyři křestní jména velice prospěšná. Když se pak proslaví, může některé z nich odhodit, jako odhazuje zbytečnou přítěž vzduchoplavec v balonu, chce-li se dostat výš. Já jsem už odhodil tři ze svých pěti jmen a zanedlouho se zbavím ještě jednoho a budu znám prostě jako Wilde nebo jen jako Oscar,“ zněla jeho slova, kterým později dostál.

Wilde se narodil jako druhé dítě otci Williamu Wildeovi a Jane Francesce Elgeeové. Oscarův otec byl notorickým záletníkem, amatérským archeologem, ale také jedním z prvních irských očních a ušních lékařů, který na vlastní náklad otevřel ordinaci k léčení chudých. Jeho matka pod pseudonymem Speranza psala v mládí poezii burcující irské vlastence.

Kromě literatury ovlivnila Oscarova matka svého druhorozeného syna i způsobem, jakým žila. Oscara i jeho staršího bratra totiž od útlého věku brala do salonů mezi intelektuální společnost. Bratři měli tehdy sice zakázáno jakkoliv se projevovat, Oscar ale ze setkání irských intelektuálů okoukal způsoby vedení konverzací, etiketu a hbitost jazyka, díky čemuž se později on sám do britské společnosti zapsal jako nejlepší společník.

Wildeova genialita se začala projevovat již při studiu, odmala byl bystrý a sečtělý. Jako student dostal několik cen, jednu z nich dokonce za kresbu a klasickou literaturu. Získal však hlavně stipendium na irskou Trinity College. Odtud se pak díky nejlépe složené zkoušce z klasických předmětů dostal do Anglie. Další stipendium ho totiž dostalo na prestižní Oxfordskou univerzitu.

Už v Oxfordu na sebe upoutal pozornost nejen spolužáků, ale i profesorů. Vynikal záviděníhodnou pamětí, osobitým stylem a poutavým a vtipným vyjadřováním. V rámci svého studia se také o něco víc přiblížil pokusům o umělecké psaní, a to zejména poezii.

Po ukončení studia se Wilde přestěhoval do Londýna ke svému kamarádovi Franku Milesovi – oblíbenému portrétistovi vyšší londýnské třídy. „Do šedi anglické mlhy a zkostnatělosti vykročil jako nesmiřitelný nepřítel pokryteckého puritánství a zanícený apoštol krásy,“ píše spisovatel a překladatel Jiří Zdeněk Novák.

Na svou stranu si svým přístupem získal mladé umělce, kteří v 19. století táhli proti nevkusu a konvenci, zbytek viktoriánské společnosti ale spíše dráždil. Ostatně tak, jako dráždila ona jeho. To se však brzy změnilo.

Ještě než se Wilde stihl proslavit jako autor, znala ho celá britská společnost jako jednoho z nejlepších společníků vůbec. Lidi překvapoval svou neutichající obrazotvorností nebo poetickým humorem a slovními hříčkami. „Byl to nejduchaplnější mistr konverzace, s jakým jsem se kdy setkal. Nikdo si nemohl dělat naděje, že ve společnosti zazáří víc než on,“ napsal jeho současník, básník Wilfrid Scawen Blunt.

Wilde se považoval za dandyho – uctíval sebe samého, módně a výstředně se oblékal, vyznával hédonismus a preferoval intelektuální záliby před těmi fyzicky náročnými. V roce 1882 odcestoval do Ameriky, kam byl pozván na přednáškové turné, aby hovořil o estétství a estetice. Po návratu do Londýna odložil výstřední kostýmy a začal se soustředit na eleganci a kultivovanost.

V roce 1884 se oženil s bohatou Angličankou Constance Lloydovou, se kterou přivedl na svět dva syny – Cyrila a Vyvyana. Právě těm potom začal psát pohádky, nyní známé například jako sbírka Šťastný princ a jiné pohádky. Rok po svatbě se Wilde nechal zaměstnat ve vedení kdysi populárního britského časopisu Lady’s World, který ztrácel na oblíbenosti. Během dvou let ho však zcela oživil.

Jako autor se světu představil až v poměrně pozdním věku – když už mu bylo 33 let. V únoru roku 1887 vyšla v časopisu The Court and Society Review jeho povídka Strašidlo cantervillské. Ve stejném roce pak vyšly časopisecky i další tři prózy. Ve společnosti byl však Wilde uznáván především kvůli satirickým dramatům. Mezi ty nejznámější patří například konverzační komedie Vějíř lady Windermerové, Ideální manžel nebo Jak je důležité míti Filipa.

Do současných učebnic se ovšem zapsal především dekadentním románem Obraz Doriana Graye. Wilde ho ale nazýval esejí. Poprvé vyšel v roce 1890 a ihned pobouřil 90 procent britských recenzentů. Ti autorovi vyčítali, že je román „nestoudný, neřestný, nechutný a morbidní a libuje si ve špíně“. Wilde se reakcím zpočátku smál, to ale ještě netušil, že úryvky z dnes opěvované knihy proti němu budou zanedlouho použity jako soudní důkazy.

V době, kdy Wilde zažíval svůj největší literární úspěch, také navázal milostný poměr s lordem Alfredem Douglasem, který byl o několik let mladší. Se vztahem však nesouhlasil Douglasův otec, markýz z Queensberry. V únoru proto nechal na dveřích spisovatelova domu vzkaz s nápisem „Posing Somdomite“ – překlep ve slově sodomie (původně náboženský termín označující společensky neakceptované sexuální chování, pozn. red.).

Přestože byla Wildeova homosexualita veřejným tajemstvím, vzkaz umělce natolik pobouřil, že Douglasova otce zažaloval za urážku na cti.

Po soudním procesu v roce 1895 byl odsouzen na dva roky těžkých prací – homosexualita byla totiž v tehdejší puritánské Anglii trestná. Propuštěn byl zcela zlomený a jeho kdysi oslnivá kariéra byla zničena, stejně jako jeho pověst. Po vězení už neměl sílu ani chuť psát. S přestávkami vytvořil Baladu o žaláři v Readingu, která se ve třech měsících dočkala šesti vydání.

Poslední léta života strávil v Paříži pod jménem Sebastian Melmoth v blízkosti jen několika nejbližších přátel. Jeho zdravotní stav se však kvůli jeho podlomenému zdraví rychle zhoršoval. V prvním roce nového století zemřel po těžké nemoci, téměř sám, v pařížském hotelovém pokoji.